Na co už miliardy nestačí
Mistrovství světa začalo a pořadatel vybouchl. Katar neměl proti Ekvádoru šanci
Jsou věci, které si za peníze koupíte. Třeba pořadatelství mistrovství světa, úchvatné stadiony, působivou zahajovací laserovou show, slavné herce, hudebníky, ambasadory, tisíce dobrovolníků v ulicích.
A pak jsou věci, které si za peníze nekoupíte, ani kdybyste se na hlavu postavili.
Například úctu, dobré jméno nebo konkurenceschopnou fotbalovou reprezentaci.
Katar, ropný gigant z Perského zálivu, se tak moc toužil před světem blýsknout. Nejen zorganizovat na titěrném prostoru perfektní fotbalový šampionát, ale také ukázat, že může i na trávníku a na tribunách směle čelit světové špičce.
O to větší ránu schytal hned na startu mistrovství.
Ekvádor, papírově nejschůdnější soupeř, s ním snadno vyběhl, vyhrál 2:0. A zahajovací zápas, kterému předcházelo čtyřicetiminutové pompézní zahájení, odhalil, že mezi elitu Katařané nepatří.
A že je fotbal vlastně ani nezajímá, což je zdaleka nejsmutnější zpráva.
Desítky tisíc domácích fanoušků v dišdaších se zaujetím odzpívaly hymnu. Zabouřily si při představování hráčů. Zaradovaly se při sporně odvolaném gólu soupeře ve třetí minutě.
Ale jakmile místní zjistili, že si s nimi naběhaní Ekvádorci docela snadno pohrávají, víc než poletující balon je už zase zajímaly displeje mobilních telefonů.
Můžete do katarského fotbalu nasypat třeba stovky miliard, sehnat nejlepší trenéry světa a dopřát hráčům
nejluxusnější zázemí, ale ze základny sedmi tisíc registrovaných fotbalistů špičkový nároďák stejně nevykouzlíte. A tím pádem si bohaté šejky ani průměrné Katařany pro fotbalovou zábavu nezískáte.
Vášně, které nejsledovanější sport světa vyvolává, a úžasné příběhy, které tvoří, jsou jim cizí.
Miliony fanoušků u televizí po celém světě včera hltaly představení ekvádorského kapitána Valencii: nejdřív se vztekal, když mu zásah
VARu sebral rychlou trefu, pak si za třináct minut spravil chuť proměněnou penaltou a navrch ještě po půl hodině přesnou hlavičkou.
A Katařané? Diváci, o kterých se vážně nedá mluvit jako o fanoušcích, se po druhém gólu zvedli, a znuděně volným krokem z tribun mizeli do útrob stadionu.
Na začátku druhého poločasu už svítilo na tribunách tolik prázdných červených sedaček, že vám bylo za Katařany stydno. A když zůstal
v posledních minutách stadion mimo ekvádorský sektor skoro prázdný, zmohli jste se jen na nechápavé zavrtění hlavou. Trapas všech trapasů! Copak takhle se chová hostitel, který touží kritikům dokázat, že si na něj jen neprávem zasedli?
Až se chce vzkázat: Drazí pánové (a několik dam), pokud vás velbloudí zápasy nebo sokolnictví lákají víc, není na tom vůbec nic špatného, ale klidně jste mohli exkluzivní lístky za desetitisíce přenechat chudým migrantům, kteří vám za pár drobných v nelidských podmínkách celý ansámbl postavili.
Kdo ví, jestli by vůbec v Katařanech mistrovství světa probudilo aspoň záchvěv emocí, kdyby jejich reprezentanti ve vínových dresech předvedli důstojnější podívanou než umolousanou nakopávanou bez jediné střely na bránu.
Přitom kulisám, které pořadatelé pro začátek turnaje nachystali, se nedalo nic vytknout. Úchvatný stadion Al Bayt, který zdálky zářil do pouštní krajiny, zvenčí připomíná beduínský stan, ale tomu, kdo vkročil na tribunu, se proměnil před očima v obří nasvětlené šapitó.
Jenže na samotné hlavní představení jako by ze sedmašedesáti tisíc přítomných byla zvědavá jen hrstka.
Což je vrcholné fiasko.
A další z důvodů, proč šampionát do Kataru zkrátka nepatří.