Pád z nejvyšších pater moci
Monstrprocesu s komunistou Slánským uplyne 70 let.
Zatímco v těchto dnech sledují lidé u televize napjatě přenosy z mistrovství světa ve fotbale, před 70 lety se z rádií linul přímý přenos úplně jiného zápasu. V něm ale neplatila pravidla fair play. Osm dnů se v přímém přenosu přiznává čtrnáct obžalovaných „protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“k nejrůznějším, mnohdy velmi absurdním obviněním. Jménem republiky je pak vynesen rozsudek, který říká, že „Američané, pokračovatelé fašistických plánů, chtějí třetí světovou válkou zničit Sovětský svaz, budující mír a socialismus“. Před sedmdesáti lety probíhal v Praze vykonstruovaný politický proces, konaný na objednávku ze Sovětského svazu. Hlavním obviněným byl generální tajemník KSČ Rudolf Slánský (druhý nejdůležitější muž ve státě). Na lavici obžalovaných vedle něj usedli ministr zahraničí Vladimír Clementis nebo řada náměstků ministerstev. Proces probíhal od 20. do 27. listopadu 1952. Na závěr bylo vyneseno 11 rozsudků smrti a tři rozsudky doživotí.
Proces vysílal rozhlas
I v dnešní době, kdy se všechno odehrává v přímém přenosu, je nepředstavitelné, že celý proces se odehrával podobně. Vysílal ho rozhlas přímým přenosem na Pražský hrad, kde ho sledovali funkcionáři strany a bezpečnosti a kontrolovali, jestli se obžalovaní drží předepsaného scénáře.
Posluchači doma, hlavně ale v továrnách, na úřadech, skoro všude, kde byl rozhlas, poslouchali přímý přenos jen zdánlivě.
Ve skutečnosti měl přenos zhruba 15 minut zpoždění, kdyby náhodou některý z obžalovaných odmítl odpovídat podle předem naučeného scénáře. Pořád doufali v milost. Přenos nepřenášel jen rozhlas, v soudní síni byly i kamery. Byl pořízen záznam ze soudní síně. Na něm jsou na některých obžalovaných vidět stopy po věznění a výsleších. Pohublé tváře, nepadnoucí obleky, které kdysi byly ušity na míru. Ve zlomených tvářích je vidět, že dobře vědí, co musí udělat, říct, jak se chovat. Někteří se dokonce na přípravě procesu i podíleli. Třeba náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb se před svým zatčením účastnil výslechů tajemníka krajského výboru KSČ v Brně Otto Šlinga, který byl zatčen mezi prvními. Záznamy je dnes možné si přehrát na stránkách rozhlasu nebo národního archivu. Podobné procesy s předními komunisty se v poválečných letech odehrávaly prakticky ve všech sovětských satelitech. Paranoidní sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin chtěl po roztržce s Jugoslávií svým vazalům ukázat, že další odpadnutí už nedovolí. Proces vedle toho také odrážel radikální změnu vztahu Sovětského svazu k Izraeli. Proces byl antisemitský. Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo židovského původu.
Marně čekal na milost
Nejtragičtěji dnes působí příběh Rudolfa Slánského. Třicet let byl oddaným komunistou a s Klementem Gottwaldem strávil v exilu i léta 2. světové války. Během ní se oběťmi holokaustu stali oba jeho rodiče i řada dalších příbuzných.
Po roce 1945 se stal generálním tajemníkem strany a byl jedním z ochotných organizátorů komunistického teroru po roce 1948.
Zatčen byl v listopadu 1951. Slánský po zatčení žádal o setkání s Gottwaldem. Nikdy k němu nedošlo. Dvakrát se pokusil o sebevraždu. U soudu ochotně opakoval naučené přiznání. Kamery zachytily, jak s nepřítomným unaveným pohledem odříkává naučený text a přiznává se ke čtyřem z nejtěžších trestných činů – velezrada, vyzvědačství, sabotáž, vojenská zrada.
„Přiznávám svoji vinu a chci pravdivě vypovědět o všem, čeho jsem se dopustil,“doznal Slánský, i když se reálně ničeho nedopustil. Podle svědectví do poslední chvíle doufal, že se nad ním nakonec jeho kamarád Gottwald slituje a nepošle ho na popraviště. Marně.
O trestech nerozhodoval soud. Podle moskevských not výši trestu stanovilo vedení komunistické strany. Rozhodnutí stručně shrnul prezident Klement Gottwald ve známé větě: „Dáme jedenáct špagátů a tři doživotí.“