Cherson se budí z noční můry
MF DNES z největšího osvobozeného města Ukrajiny
Také včera se na centrálním náměstí Svobody v Chersonu shromažďovali lidé, kteří oslavovali odchod ruské armády. Mladí s vlajkami podepsanými od vojáků osvoboditelů, lidé, kteří se báli tři čtvrtě roku vůbec vyjít na ulici, si teď fotí selfíčka s vojáky a děti se snaží získat od zahraničních vojáků a reportérů vlaječky nebo čokoládu. Starší žena Olena mi se slzami v očích říká: „Strašně jsme si oddechli, když Rusové odešli a do města přišli naši vojáci. Nemáme elektřinu, nemáme vodu, ale máme svobodu.“Při dunění vzdálené dělostřelecké palby dodává: „Ale máme také strach, jestli se budou Rusové mstít a Cherson bombardovat.“
Její slova potvrzují útoky z posledních dní, kdy Rusové ostřelovali přístav i centrum města. Boje v okolí stále pokračují.
Celkově Cherson v těchto dnech vypadá jako běžné ukrajinské město. Tím, že se Rusové stáhli bez boje, nečekal jej osud podobný Mariupolu. Při bližším pohledu je znát, že v celém městě ještě nefunguje elektřina a většina obchodů je zavřená. Rusové zničili elektrárny i vodárnu a kritickou infrastrukturu zaminovali. Vodu si tak lidé většinou jezdí nabírat z Dněpru. Do města také proudí humanitární pomoc a lidé stojí dlouhé fronty na jídlo a základní potřeby. Včera dokonce dorazil humanitární konvoj s pizzou.
To, že tu byla ruská okupace, připomínají ještě na několika místech propagandistické plakáty typu „Rusko tu bude navždy“nebo „Cherson je navěky ruský“. Lidé už si z plakátů nic nedělají a diví se, že si je fotím.
Před válkou podporovalo Rusko asi 10 procent obyvatel Chersonu. Navíc zde velkou část populace tvoří etničtí Rusové. „Já pocházím z Ruska, ale celou dobu jsem podporoval Ukrajinu. Když jsem se pokoušel evakuovat svého kamaráda, Rusové po nás stříleli a prostřelili mi nohu,“říká mi Vitalij na hlavním náměstí.
Kdo nestihl odjet na začátku invaze, ještě měl možnost se z Chersonu dostat oklikou přes Krym a Gruzii, ale byla to nebezpečná cesta. Záleželo jen na povaze ruských vojáků hlídajících mosty přes Dněpr, jak se k místním zachovají. Spousta příběhů tak končí tragicky.
Pod tíhou okupace
Jak dopadala na obyvatele Chersonu více než půl roku dlouhá okupace? „Nejdřív jsme se nebáli, chodili jsme do centra na demonstrace a mluvili jsme s ruskými vojáky a snažili jsme se je přesvědčovat, že v naší zemi nemají co dělat. Od dubna Rusové začali po protestujících střílet a zavírat je do vězení. Začalo mučení a vraždění oponentů. Potom se všichni báli vyjít na nákup, lidé raději zůstávali doma, na ulici mohli Rusové zatknout, koho se jim zachtělo, nebo muže odvést do armády. Bylo to strašné období,“říká mi Káťa, která mě provází po městě.
„Byla to hrozná nuda,“říkají mi naopak děti na basketbalovém hřišti a shodně dodávají: „Rusové vyrabovali obchodní dům, zavřeli kino. Na ruskou televizi se nikdo nedíval, ani když byla elektřina. Byly jsme pořád venku nebo jsme hrály basketbal.“
Rusko se snažilo místní obyvatele přesvědčit, aby používali rubly, ale lidé stále platili hřivnami a ani o ruské pasy nebyl příliš zájem. Nyní ve městě ještě nefungují banky ani bankomaty. To je problém zejména pro starší lidi, kteří jsou tak odkázáni na humanitární pomoc. Situace ve městě se nyní i přes trvající ostřelování zlepšuje každým dnem. Postupně přijíždí humanitární pomoc a lidé si na několika místech v centru mohou nabít telefony nebo se připojit k internetu. Otevírají se některé obchody a každý den je znát, že se do Chersonu vrací normální život.
S ukrajinskou speciální jednotkou procházíme místní letiště. Nedaleko ranveje ční rezavé torzo ruského radaru, který zasáhly dvě střely HIMARS. Jeden z vojáků se chlubí, že to byl on, kdo řídil palbu na ruský radar, a ukazuje mi dva hluboké krátery. Ohledně precizního ostřelování ruských cílů ve městě mi říká také moje průvodkyně Káťa: „Mnoho z nás v Chersonu bylo v kontaktu s ukrajinskou armádou a předávalo jí informace o pohybu ruských vojsk, ale i přesné souřadnice strategických cílů, jako bylo velitelství nebo hotely plné ruských důstojníků. V tomto domě zemřeli generál a dva plukovníci při zásahu střelou HIMARS.“
Vlak naděje z Kyjeva
Už čtvrtý den přijíždí z Kyjeva „vlak vítězství“. Po jeho příjezdu na nádraží se každý den opakují stejné scény. Evakuovaní se vracejí do Chersonu i přes varování úřadů a se slzami v očích se opět setkávají dlouho rozdělené rodiny. Samotný vlak je umělecké dílo, vagony jsou pomalovány a veselost barev vagonů je v přímém kontrastu s lokomotivou. Na kabinu strojvedoucího jsou navařeny těžké ocelové pláty a před vlakem jsou zařazeny ještě dva nákladní vagony pro případ zaminování trati. Dvanáctihodinovou cestu z Kyjeva lidem zpříjemňuje internetové připojení. Na střeše každého vagonu je nainstalovaný satelit pro příjem signálu Starlink.
Hustou ranní mlhu nad městem protíná dunění dělostřelectva. Na znovu otevřeném tržišti je ale přesto živo a nikdo si z hlasité kanonády nic nedělá. Jednou začas se ale ozve vzdálená rána z druhého břehu Dněpru a nad městem zasviští střela. Lidé chvíli poslouchají a po zaznění exploze si tiše oddechnou, že je nezasáhla. Život jde dál. Přesto je nebezpečí reálné, jen včera zabila ruská raketa jednu ženu a několik dalších těžce zranila přímo v centru Chersonu.
Ještě vážnější situace je v okolí Antonivského mostu, lépe řečeno v okolí toho, co z něj zbylo. Ze dvora jednoho z domů se najednou vznese dron a plnou rychlostí míří na druhou stranu. Káťa mi říká, že je to náš dron, že je to v pohodě. Po pár minutách se ozývá dělostřelecká palba a ukrajinské granáty dopadají na ruské pozice na druhé straně řeky.
Rusové opětují palbu a na okolí mostu dopadají granáty, zatímco se krčíme za betonovými pilíři zničeného mostu. Hned před námi zeje v mostě obrovská díra a v řece leží potopené lodě, po kterých přes řeku přeběhli poslední ruští vojáci. Pak most vyhodili do vzduchu, aby ztížili postup ukrajinské armádě. Ruští vojáci, kteří nestihli utéct po provizorním pontonovém mostě, museli přeplavat. Všude podél řeky se tak válejí uniformy, vojenská obuv a zbraně.