Můj taťka je tyran
Takové zlo! Z brutálních scén se člověku dělá nevolno. Tím spíš, když ho páchá otec na dceři.
Drásavé video zachycující muže napadajícího dívku na antukovém dvorci v Bělehradě šokuje. Srazí ji na zem, kope ji. Citlivějším povahám se do očí derou slzy.
„Šílenost. Hnus!“poví zkušený kouč Jiří Fencl. „Ani jsem to nedokoukal do konce. Nemohl jsem.“
Zjistilo se, že Číňan s iniciálami WL takto nutil své čtrnáctileté dítě, aby pokračovalo v tréninku.
„Bez přísnosti profesionálního sportovce nevychováte, ale tohle bylo daleko za hranou,“říká bývalá světová jednička Karolína Plíšková.
Naturalistické záběry letící po sítích působily zděšení, pobouření, znechucení. Zároveň připomněly podobné případy z minulosti a opět maličko pootevřely pomyslné dveře, za nimiž bují tenisové násilí.
„Myslím, že se málo mluví o nepřiměřeném tlaku od rodičů,“tvrdí další česká hvězda Markéta Vondroušová. „Podle mě se takové věci dějí víc, než veřejnost tuší. Pro oběti je těžké jít s nimi ven.“
Krev po celém domě
Stačí se mezi lidmi z branže zmínit o palčivém tématu a hned slyšíte znepokojivé výpovědi.
„Ostříhala jsem si vlasy, aby mě taťka neměl za co tahat.“
„Stála jsem u okna a modlila se, ať začne pršet a odpadne mi trénink.“
„Když jsem nesplnila, co chtěl, nechal mě domů běžet před autem.“
„Vím, jaké to je, když dostanete ránu a druhou chytíte o stěnu.“
„Tajně jsem si nařezávala struny ve výpletu, aby praskl a já mohla jít co nejdřív z kurtu.“
Většina dívek a dam si přeje zůstat v anonymitě. Například Daniela Bedáňová, někdejší číslo 16 na žebříčku WTA, ovšem vzpomíná na otcovy metody otevřeně.
„Velká dřina. Občas jsem brečela. Někdy mě uhodil. Padl pohlavek, facka. Ale vůbec nejhorší byl psychický tlak. On vždycky věděl, co říct a udělat, aby to nejvíc bolelo.“
Pak jsou tu případy ze světa. Ještě brutálnější. Ještě mrazivější.
„Poprvé mě praštil po porážce se starší soupeřkou, když mi bylo pět a půl. Z nosu mi tekla krev, měli jsme ji doma všude,“líčila Chorvatka Mirjana Lučičová listu NY Daily News konání otce Marinka.
„Nechápala jsem, co se děje. Ale pak už to v podobném stylu běželo pořád. Ve čtrnácti mě čtyřicet minut mlátil podrážkou těžké pracovní boty, protože jsem na turnaji vypadla už v semifinále.“
Jelena Dokičová, Australanka taktéž pocházející z bývalé Jugoslávie, čelila týrání odmalička až do dospělosti. Damir Dokič, veterán války na Balkánu, ji bil. Plival na ni. Řezal ji páskem. Křičel na ni „couro“a „kur...“. Před US Open 1999 ji zkopal do bezvědomí. Přiměl ji utnout kontakty s bratrem.
Culíkatý bankomat
Dokičová v knize Nezlomná popisuje, jak jí po vyřazení v semifinále Wimbledonu 2000 v opilosti zakázal návrat do hotelového pokoje: „Jsi tak ubohá. Děláš ostudu, zoufalá krávo. Nelez mi domů.“
Američan Stefano Capriati nahnal malou Jenny mezi profesionálky už ve třinácti. Reportér USA Today trefně napsal, že pro hrabivce byla jen culíkatým bankomatem. Jeho krajan Jim Pierce na své dvanáctileté děcko při Orange Bowlu 1987 hulákal: „Mary, zabij tu děvku!“
Íránec Arsalan Rezai nutil ve Francii svou Aravane, aby venku pilovala údery bez ohledu na déšť a sněžení. Štěkal na sousedy, kteří se jí zastávali. Vyhrožoval jí, napadal doprovod jejích protivnic.
Srdce se svírá při pomyšlení na ta muka. Nevinné holčičky vzhlížely k milovanému člověku. Chtěly se zavděčit. I po všech strašlivých zkušenostech o tyranovi mluvily jako o „tátovi“či „taťkovi“. Matky postrádaly odvahu či sílu na vzpouru.
Tenisové prostředí obvykle reaguje až na ty nejkřiklavější výstřelky. „Při pořádání turnaje na Štvanici jsme od WTA dostali seznam osob, které nesmíme pustit do areálu,“říká Fencl. „Půlku tvořili sázkaři a půlku rodiče nebo trenéři, kteří ubližovali hráčkám.“
Spory se s dospíváním tenistek obvykle vyhrocují. Lučičová s maminkou a sourozenci před šíleným „fotrem“uprchli do USA. Dokičové se ulevilo, když se odpoutala od monstra jménem Damir, jehož za výtržnictví na australské ambasádě v Běle- hradě s granátem v ruce uvěznili.
Pierceová požádala soud, aby se k ní otec nesměl přiblížit, a najala si tělesného strážce. Rezaiová žalovala vznětlivého Arsalana za vydírání, obtěžování a výhrůžky usmrcením.
Ajťák a magor
Není snadné si představit, v jakém stresu a strachu sportovkyně vyrůstaly. Samotná příprava a soutěžení jsou fyzicky i psychicky krajně náročné. Řada zničených bytostí se navíc nedočkala slyšení, poněvadž se na žebříčku nevyšplhaly dost vysoko, aby si jich všimla veřejnost.
Osudy zmíněných slavných žen srší smutkem. Vyskytují se v nich deprese, sebevražedné myšlenky, závislost na lécích, poruchy příjmu potravy. Neplodnost. Bedáňová zápolila s bulimií. Smířila se s tím, že nebude mít vlastní potomky.
Tenis jistě není jedinou lidskou činností, v níž jsou dítka nemilosrdně cepována svými předky. Je však hodně na očích a kdekdo v něm spatřuje stezku naděje linoucí se z chudoby do blahobytu.
Přitahuje umanuté jedince s panovačnými sklony (kromě již jmenovaných též Agassi, Šarapov, Graf, Tomic). Ti pak používají děti jako dělníky, díky nimž dosáhnou věhlasu a bohatství.
„Táta byl trochu magor a já jeho projekt, jestli se ajťákovi podaří vychovat skvělou tenistku. Všechno šlo podle představ. V patnácti jsem se stala nejmladší vítězkou Pardubické juniorky,“říká Bedáňová.
Postupně se v plánu objevovaly trhliny. Ve dvaadvaceti opotřebovaná „Dája“skončila úplně.
Šla bych do toho zase
Tyto příběhy, jakkoliv mnohdy děsivé, nejsou úplně jednostranné. Do určité míry záleží i na kultuře v dané zemi. Vždyť čínský hrubián z úvodu článku se v Bělehradu po zatčení hájil, že se dle zvyklostí v jeho vlasti ničím neprovinil.
Navzdory všem příkořím jistá pouta mezi trýznitelem a trýzněnou přetrvávají. Udobřují se, odpouštějí si. „Šla bych do toho znovu,“tvrdí Bedáňová. „Do života mě zážitky z tenisu obrnily. Ale své dítě bych na něj nedala.“
Legendární hokejista Jaroslav Holík s chotí Marií už v 70. a 80. letech v Jihlavě systematicky tlačili syna Roberta a dceru Andreu k profesionální kariéře, aby díky ní unikli z komunistické bídy. Pedantství však vyvážil projevy lásky. Nalezl únosnou míru nátlaku, pod níž se vztahy nezřítily.
Samozřejmě nelze obhajovat mrzačení bezbranných duší. Zároveň je jasné, že žádný šampion se nezrodil bez příkazů a utrpení. Ačkoliv Vondroušová tvrdí, že ji okolí k ničemu nenutilo. Dvojčata Plíškova s respektem vůči statnému otci Radkovi sekala latinu. Byť Karolína si pamatuje, že dvakrát dostala nařezáno: „Jednou za rozmlácení rakety, podruhé za to, že jsem si nevzala léky.“
Podstatné ovšem je, že kouči nebyli jejich příbuzní. „Podle mě má táta být rodič, ne trenér. Aspoň od určitého věku,“tvrdí reprezentační kapitán Petr Pála. „Vazby mezi nejbližšími jsou cennější než úspěchy. K čemu jsou vám tituly, když se nesejdete ani na Vánoce?“
Je dobře, že zdánlivě nepodstatná příhoda z neznámého bělehradského klubu znovu rozproudila diskuzi o násilí na kurtech. Dokičová nabádá k větší obezřetnosti všech. Vyzývá k ostrým trestům pro tyrany a založení linky bezpečí, na níž by se krutosti hlásily: „Stále je mnoho obětí, které trpí a bojí se promluvit. Musíme jim pomoct.“