Hledání ztraceného času v ranní špičce
Toto úterý jsem se něco naučil. I dopravní kolaps může být užitečný. Beznadějné kličkování městem vás dokáže vrátit do časů, na které jste skoro zapomněli.
To uplakané ráno se nelišilo od jiných listopadových. Ku Praze se ze všech směrů valily automobily vezoucí pasažéry za prací. Nic nenasvědčovalo, že by měla být ranní špička horší než obvykle. To se změnilo po půl šesté. V té chvíli zkolabovaly kamerové systémy v tunelovém komplexu Blanka, neuralgickém bodě pražské silniční sítě. Tunel byl obousměrně uzavřen. Efekt byl stejný, jako když přehradíte řeku. Kolony vozidel se postupně šířily všemi směry.
Příjezd ku Praze po dálnici D8 od Ústí nad Labem bývá v ranní špičce zasekaný běžně. Nyní to bylo horší. Patřím mezi řidiče, kteří si raději zajedou, než aby trčeli v zácpě. Tentokrát však bylo hledání objízdných tras marné. Když jsem dorazil ke Zdibům, vše stálo. Navigace nabízela pouze sytě červené varianty s dojezdovými časy v mnoha desítkách minut. V rozhlase hlásili, že kvůli uzavřeným tunelům doprava v Praze kolabuje.
Sunul jsem se Ústeckou ulicí od Zdib ku Praze, minuty na displeji palubního počítače neúprosně naskakovaly. Čekal jsem, že budu naštvaný, bezvýchodnost situace mě však paradoxně uklidnila. Když jsem se prostál do Dolních Chaber, odbočil jsem na Čimice. V menší koloně jsem míjel vzpomínky na své dětství. Tady jsme s dědečkem u kapličky každý čtvrtek vyhlíželi náklaďák, který přivážel plynové bomby na výměnu.
Přes cestu býval dvůr Sběrných surovin, kde jsem si vydělal první koruny za železný šrot. A tady u brány bohnického ústavu jsem čekával na babičku, až půjde z noční. O kousek dál a o padesát let dříve sedával děda s kumpány na kandelábru a okukoval mladé ústavní zaměstnankyně a s tou nejhezčí se pak oženil.
Ze zácpy do kolony a zpět
Většina aut pokračovala k Čimickému háji, já zabočil do bohnického sídliště a mířil k Troji. V serpentině nad zoologickou zahradou začínala další zácpa, která se táhla až k vjezdu do tunelu Blanka. V rádiu hlásili dobrou zprávu. Ve směru na Barrandovský most se podařilo rozchodit kamerový systém, kolony se pomalu rozjíždějí. Za půl hodiny jsem se skutečně dostal do tunelu. Byl překvapivě volný. Svižně jsem se ubíral směrem na Smíchov a byl na sebe hrdý, že jsem v zácpě skoro nenadával a zůstal na své poměry klidný. Zakřikl jsem to. Na informační tabuli se rozsvítil nápis „Strahovský tunel uzavřen“.
Vzápětí jsem opět vězel v nehybné mase aut. Chvíli jsem doufal, že uzavírka brzy skončí. Pak v rádiu informovali, že se ve Strahovském tunelu srazilo devět aut. Otráveně jsem zkusil najít v navigaci nejrychlejší trasu do práce. Přístroj mi v podstatě doporučil, abych se vrátil domů a schoval se pod peřinu. Nepěknými přískoky jsem se vymotal z podzemí. Zvolil jsem cestu přes Strahov, kolem stadionu do zacpané ulice Na Hřebenkách.
Tady jsem se zase jaksi uklidnil. Jak je to dlouho, co jsem tu byl naposled? Pomalu jsem se sunul ulicí a pozoroval kdysi honosné vily, které si nechala vystavět prvorepubliková smetánka od architektů, jako byli Josef Fanta, nebo Jacques Groag. Některé opuštěně chátrají a z jejich zdí čiší smutek umocněný ponurým počasím. U Vosmíkovy vily připomínající kulisy z filmů o Harrym Potterovi se kolona zázračně rozjede.
Za několik minut parkuji u redakce na Smíchově. Palubní počítač ukazuje dvě hodiny a třicet osm minut. Máme tu nový rekord. Takhle dlouho jsem do práce ještě nejel. Ale nebyl to ztracený čas.