Manželství je svátost
Za svým manželem, prezidentským kandidátem Pavlem Fischerem, stojí i v názorech na svazky stejnopohlavních párů. „Asi v tom hraje roli i to, že jsme katolíci,“říká Klára Fischerová. Jako první dáma by chtěla pokračovat v rozvoji paliativní péče, čemuž zasvětila svůj život po smrti syna Vojty.
V době, kdy váš manžel kandidoval před pěti lety na prezidenta poprvé, jste se bála pozornosti médií kvůli dospívajícím dětem. Jak to vnímáte nyní?
Všechny děti jsou už dospělé a žijí si částečně své životy. Obava o ně už není taková, v tomto ohledu je to trochu jednodušší.
Dozvěděli jsme se, že děti pomáhají otci v kampani třeba se sociálními sítěmi, jako řidiči či fotografové. Zapojujete se i vy?
Jsem zatím doma jako kotva. (smích) Vytvářím zázemí, manžela podporuji, snažím se ho povzbudit, potěšit. Jinou formou se nyní nezapojuji. Mám své zaměstnání a povinnosti, i těm je třeba dostát.
Už několik let pracujete v domácím hospici pro umírající pacienty Cesta domů. Vzdala byste se jako první dáma svého zaměstnání, abyste mohla plně podporovat svého muže?
Zatím jsem o tom nepřemýšlela, ale určitě bychom se dohodli na nějaké schůdné variantě. Nerada bych své vazby na tuto organizaci zcela zpřetrhala. Manželce prezidenta podle mě nic nebrání v tom, aby pracovala aspoň jako dobrovolnice.
V hospici děláte kancelářskou práci, ale před lety jste zmínila, že byste si ráda udělala pečovatelský kurz. Povedlo se?
Ano. Absolvovala jsem kurz pracovníka v sociálních službách. Část úvazku jsem stále na recepci, ale částečně pracuji i v terénních službách u našich hospicových klientů.
Dozvěděla jste se v kurzu něco nového, co jste z vlastní zkušenosti péče o syna neznala?
Překvapilo mě, že mi ten kurz opravdu hodně dal. Šla jsem do něj s pocitem, že si jen plním povinnost, abych mohla to, co jsem dělala léta, provozovat s potřebným dokladem. Doplnila jsem si právní problematiku, ale zajímavé byly i přednášky o způsobech komunikace a psychologie. Když jsem se starala o našeho syna, byla jiná doba. Narodil se v roce 1994, krátce po revoluci. Hodně se změnilo a myslím, že se péče od té doby hodně zlepšila.
Je paliativní péče téma, o kterém byste jako první dáma chtěla zvýšit společenskou diskusi?
Ano. Je to téma, o kterém se v naší společnosti dlouho nemluvilo, a z vlastní zkušenosti mohu říct, že neméně důležitá je také dětská paliativní péče. Pomalu se to zlepšuje, ale je to zejména díky nadšeným lidem, kteří zakládají spolky a nadace. Stát pomáhá až v druhé linii.
Vy jste stála v podstatě na začátku rozvoje dětské paliativní péče v Česku, že?
Pár let potom, co náš syn zemřel, mě oslovila paní doktorka Lucie Hrdličková z Motola, která založila první dětský paliativní tým v republice. Požádala mě o pomoc. Sešly jsme se tři maminky s podobným příběhem, dávalo nám to smysl, tak jsme do toho šly a založily vlastní Nadační fond Loďka. Sháníme prostředky na podporu dětského paliativního týmu.
Váš syn Vojta zemřel po dlouhé nevyléčitelné nemoci. Ke konci potřeboval neustálou péči, kterou jste z velké části zastávala vy sama. Jak se s takovou zkušeností stavíte k otázce eutanazie?
Nebylo to pro nás jednoduché období, ale s odbornou pomocí to lze zvládnout. Je skoro povinnost nabídnout lidem, kteří se v takové situaci ocitnou, pomoc. Paliativní péčí je možné ulevit od bolesti a také pomoci těm, kteří se o nemocného starají, což je neméně důležité. Eutanazie je dle mého akt zoufalství, kdy kolem sebe člověk nemá podporu.
Jak vnímáte roli první dámy? Pozorovala jste v tom smyslu okolí současného prezidenta?
Paní Ivanu Zemanovou jsem upřímně řečeno moc neviděla. Myslím si, že první dáma je hlavně manželkou svého partnera – prezidenta, takže by mu měla být vždy oporou. Od manželky hlavy státu se přirozeně očekává reprezentativní vystupování a charitativní činnost. Pokud bych se první dámou stala, tak doufám, že jsem na to v roli manželky velvyslance trochu natrénovala. Chtěla bych mít ale také možnost najít si prostor pro vlastní aktivity, které mě budou naplňovat.
jste ale označována za „paní Colombovou“. Jak byste snášela mediální pozornost teď?
Do Francie jsem odcházela těhotná a se třemi malými dětmi. Tehdy jsem logicky upřednostnila roli matky. Během těch sedmi let se to pak samozřejmě proměňovalo. Jsem ráda za svoji anonymitu, ale zároveň vím, že v roli první dámy musí žena s určitou publicitou počítat.
Doprovázela byste manžela na zahraničních cestách?
Nemyslím si, že má manželka svého muže doprovázet vždy a za každou cenu. Prezidentská kancelář se řídí protokolem, který stanovuje, na kterých akcích je žádoucí, aby byla, a kde ne. Pokud by bylo vhodné, abych muže doprovodila, tak samozřejmě pojedu.
Přestěhovali byste se do některého z prezidentských sídel?
O tom jsme zatím vůbec nepřemýšleli. Máme velkého psa a dvě kočky a nejsem si jistá, jestli by se jim to líbilo. Jsme poměrně skromní lidé a k životu toho potřebujeme relativně málo. Ale vyloučit se to nedá.
Před lety jste řekla, že „nelze dialog navazovat s lidmi, kteří o něj nestojí“. Když vidíte demonstrace na Václavském náměstí a stále silnější polarizování společnosti, vnímáte to pořád stejně?
Když někoho potkám, tak se vždy o nějaký dialog snažím. Měli bychom k sobě přistupovat s respektem a porozuměním. Když ale někdo přijde a okamžitě vás onálepkuje, protože řeknete větu, která mu nesedí, je to těžké. Platí, že dialog nikomu nevnutíte.
Jak tedy spojovat národ?
I v rodině nebo mezi přáteli máte různé názory, přesto se spolu bavíte a snažíte se druhého člověka vyslechnout a pochopit. To v současné době hodně chybí. Přece nemusím s názory druhého souhlasit, klidně taky můžu říct, že s nimi i nesouhlasím, a přesto se dál respektovat. Můžeme dialog aktivně nabízet a naslouchat.
Váš manžel tvrdí, že naslouchání je jeho doménou. Má podle vás další atributy, aby byl dobrým prezidentem?
Myslím, že má skvělou diplomatickou průpravu, je velice vzdělaný, umí komunikovat, rychle reagovat a nevzdává se. Diplomatem byl mnoho let a ve Francii studoval také prestižní vysokou školu s tímto zaměřením. Pracuje v Senátu, umí spolupracovat s politiky z různých stran. Pracoval také mnoho let pro Václava Havla, kterého vnímal jako skvělého prezidenta. To jsou dle mého dobré předpoklady.
Některými názory váš muž rozděluje. Na adresu lidí z LGBTQ komunity pronesl několik kontroverzních výroků, které vzbudily vlnu negativních ohlasů...
Je to složité. Svého muže dobře znám a vím, že o těchto otázkách hodně a poctivě přemýšlí. Naprosto mu důvěřuji a můžu vás ujistit, že přistupuje s respektem ke všem lidem bez výjimky.
Kdyby to bylo na vás, podpořila byste uzákonění manželství pro stejnopohlavní páry?
Naštěstí v té roli nejsem, protože je to pro mě složitá otázka. Určitě bych přála všem lidem, ať už žijí v jakémkoliv svazku, aby byli šťastní, spokojení a měli zajištěná práva.
Častým argumentem lidí vyjadřujících se proti návrhu je, že se ten svazek nemá jmenovat manželství. I vám tohle vadí?
Manželství je pro mě i mého muže svátost. Asi v tom hraje roli i to, že jsme s manželem katolíci. Proto si kladu otázku, zda se má svazek stejnopohlavních párů jmenovat manželství. Například ve Francii ho nazývají „pakt“, u nás by to mohl být třeba sňatek. Pro mě osobně je manželství svazek muže a ženy.
Jak se díváte na adopce stejnopohlavními páry?
Myslím, že je třeba se zabývat spíše narovnáním pravidel adopce obecně. V dětských domovech je určitě spousta dětí, což je smutné a těžké, ale mnoho z nich ani není volných k adopci. Pokud v dnešní době stačí, že jim biologický rodič pošle jeden pohled ročně, a je to už považováno za zájem o dítě, to určitě není v pořádku. Zaměřila bych se tedy prvně spíše na tuto otázku.
Dosavadní průzkumy staví vašeho muže až za hlavní trojici favoritů. Jak jeho šance vidíte vy?
Pořád jsme na začátku. Věřím v jeho schopnost při debatách, v jeho energii a chuť jít do toho.