Nelepit drahotu jen dotacemi

Jednoduché řešení, jak zkrotit ceny energií, v současnosti neexistuje. Dělat ale z lidí, od poslední babičky až po firemní klientelu, pouhou platící stafáž a šermovat při tom trhem a Evropskou unií, to už by mělo konečně přestat.

Stres běžných lidí kvůli cenám energií nebere konce ani po vládním zastropování cen elektřiny (cca 6 Kč/kWh) a zemního plynu (cca 3 Kč/kWh). Příliš klidných asi není ani horních deset tisíc včetně manažerů a majitelů firem, kteří v sobě mají alespoň kus sociální empatie a zdravý rozum. Nejen od časů prokletého básníka Françoise Villona totiž platí, že nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.

A tak zatímco počet obyvatel Česka, vydávajících více než čtvrtinu svého příjmu na bydlení (tedy včetně energií), stoupl podle studie Re-set za poslední rok z 37 na 51 procent, elektrárenská společnost ČEZ musí pohledem svých akcionářů vydělávat, co se dá. A to nejen pohledem těch malých akcionářů, co stále proti něčemu protestují, ale i majoritního státu. Protože tak velí obchodní zákon.

Tohoto rozporu si všímají už i mnozí odborní komentátoři věnující se energetice a nezřídka zaznívá také hlas o příliš velké mlze v energetických obchodech nebo o neodbornosti příslušných ministrů, poslanců či jiných zodpovědných funkcionářů. Ti si nad tím veřejně myjí ruce jako Piláti

Pontští – za to přece může trh a nařízení Evropské komise, my nic nezmůžeme. Státní aparát se na to leckdy dívá s otevřenými ústy a činí opatření vždy o pár měsíců později, než by bylo třeba, takže jsou záhy překonána. Vymýšlejí se jiné dotace a konstrukce pro ně, že z toho jde až hlava kolem.

Cenová harakiri

Když stál kubík plynu ještě letos například 599 korun za megawatthodinu, od roku 2023 bychom měli „tržně“platit 4 999 za tentýž objem, tak i při státním pomocném zastropování na 3 000 korunách za megawatthodinu zaplatíme meziročně o 48 tisíc korun více při spotřebě 20 megawatthodin plynu ročně. Toto už neudělá pořádnou díru v rodinných rozpočtech jenom babičkám a dalším sociálně slabým, dřít bude i střední třídu.

To samé lze asi vypočítat u dodávek elektřiny a nemine to čtyři miliony odběratelů tepla z centrálních zdrojů (tepláren). K tomu všemu jde o zátěž pro státní rozpočet, který velmi rychle bere italský směr hospodaření se státními penězi a nepomůže mu ani windfall tax či znárodnění příjmů z prodeje nad určitou hranici (například u jaderných elektráren jde o všechno nad 70 eur za megawatthodinu). Vychází z toho jediné, aniž bychom si jako spotřebitelé káleli do vlastního hnízda a zříkali se alespoň nějaké státní pomoci: takto to přece dále nejde!

Proč se nejde po základech těchto cenových harakiri a neřeší se hned u výrobních cen, které má Česká republika jedny z nejnižších? V době války či krize, jako je tato, je podle nás úplně jedno, co na to říká trh nebo Evropská unie. Nevoláme po žádném jednoduchém řešení, netoužíme po pravdách radikálů, jimž rostou volební preference, ale snad už by se někdo měl vzchopit a začít věci řešit rozumně.

První vlaštovkou byl tweet premiéra Petra Fialy po jednání klimatického summitu v Egyptě, kde na úplném konci stálo: „Pokud se ale k EU nepřidají další velcí znečišťovatelé a rozvojové země, bude jediným výsledkem ztráta konkurenceschopnosti Evropy bez zásadních dopadů na klima.“

To nám mluví z duše a dlouhodobě na to upozorňujeme.

Na Ukrajině je válka, energie je kvůli ní v kombinaci s cíli Green Dealu málo, cenové mechanismy ani trh nefungují, jak mají. Když je něčeho málo, tak se s tím logicky začíná kšeftovat, v tomto případě ani ne tak na černém trhu, jako spíše v té mlze, protože podle všeho jen zasvěcení tuší, jak to v tomto byznysu chodí…

Pak tedy pardon, veškeré hokynaření třeba se spekulativním přeprodáváním energetických kontraktů má své meze. V době, kdy lidé nemají na složenky, je podnikatelská mantra v podobě co největší honby po zisku pro akcionáře státní firmy (a možná nejen jí) mimo mantinely sociálního smíru. A to, ani když si tento zisk stát z větší části přivlastní a skrze windfall tax nebo další mechanismy přerozdělí, v lepším případě těm potřebným.

Normálně, po selsku

Neodpustím si možná hodně zjednodušené, ale přece jenom paralelní přirovnání. Koupíte si vejce přímo z venkovských chovů slepic – a spolehněte se, že budou náklady chovu hlídány „sedlácky“na haléře. Vedle toho pak fungují jiné skupinky vejcových obchodníků, kteří je (pře)prodávají jako nikde nedostupnou bio extra klasu třeba na farmářských trzích dvakrát i víckrát dráž.

Přímo u sedláka se i po zdražení všeho všem dostanete na 4 koruny za kus v kvalitě tak odlišné od všech těch supermarketových „šmakounů“. Spokojeni jsou všichni, aniž by musel někdo dotovat chovatele venkovských slepic nebo naopak kupující jejich vajec.

Ale ano, je potřeba uznat, že jednoduché řešení v případě energií v současnosti neexistuje. Dělat ale z lidí, myšleno všech běžných spotřebitelů od babiček až po firemní klientelu, pouhou platící stafáž a šermovat při tom trhem a Evropskou unií, to by už konečně mělo přestat.

Chce to jen chtít a pak to udělat konečně pořádně. Třeba změnit po dobu války či krize i ten obchodní zákon pro státem vlastněné korporace.

V době války či krize, jako je tato, je podle nás úplně jedno, co na to říká trh nebo Evropská unie.