Co bych si nezahrál?
Fotbal změnil kvůli Kataru regule. Reprezentanty už nekupuje, ale vychovává
Byl to jeden z nápadů, jak pozvednout mizernou úroveň národního týmu. Jak mu dodat šmrnc i nezbytnou kvalitu. Co na tom, že tři Brazilci, které si Katařané v roce 2004 v německé bundeslize vyhlédli jako posily pro svou fotbalovou reprezentaci, neměli s jejich zemí pranic společného.
„Co bych si nezahrál? Tohle je šance, kterou jsem v Brazílii ani v Německu nedostal. Poznám mezinárodní fotbal, možná i mistrovství světa,“odrážel kritiku známý bek Dedé, který se během letitého působení v Dortmundu spřátelil i s Tomášem Rosickým a Janem Kollerem.
Tenkrát v březnu před osmnácti lety měl však namířeno do Kataru.
Maličký emirát na pobřeží Perského zálivu si ho vybral společně s dalšími dvěma krajany, Aíltonem a Leandrem, a při vyřizování občanství kvůli nim dokonce přimhouřil oči i nad vlastními zákony. Všechno už bylo domluvené, dokumenty nachystané. Nováčci měli slíbenou klíčovou roli v národním týmu a navrch patrně i velmi slušný finanční bonus.
Jenže v katarském dresu si nakonec nezahráli.
Zasáhla FIFA, kterou troufalé jednání Kataru pobouřilo natolik, že svá pravidla ohledně naturalizace zahraničních fotbalistů svižně zpřísnila. Na území státu, který hodlají reprezentovat, musí nyní nejméně dva roky žít nebo mít rodinné vazby.
Neselhali jsme!
I Katar rázem pochopil, že tudy cesta nevede a že budování konkurenceschopné reprezentace musí být dlouhodobý a především systematický proces.
Na domácím mistrovství světa sice pořadatelský tým nezáří, prohrál s Ekvádorem (0:2) i Senegalem (1:3) a dnes se v duelu proti Nizozemsku s turnajem definitivně rozloučí.
Na druhou stranu: stále zůstává úřadujícím šampionem Asie, což je vzhledem k počtu asi 7 500 registrovaných
fotbalistů v zemi vlastně zázrak.
„Tušili jsme, jak složité to na mistrovství budeme mít,“neskrývá španělský trenér Kataru Felix Sánchez. „Katar je malá země, s malým počtem obyvatel, bez kvalitní ligové soutěže. Víme, jaké máme limity, a tak bych nehovořil o selhání nebo zklamání.“
Těžko odhadovat, jaká sami Katařané měli před turnajem vlastně očekávání.
Když pořádali v roce 2015 v Dauhá šampionát v házené, využili volných pravidel a do týmu přivedli tři Černohorce, dva Bosňany, Francouze, Kubánce, Španěla a získali stříbrné medaile, byť jejich maximem bylo do té doby šestnácté místo. Tehdejší senzaci navíc doprovázely spekulace o odměnách, na něž si měli koupení reprezentanti přijít: Luxusní maserati? Přepychový byt na umělém ostrově?
I katarský fotbal pamatuje spoustu reprezentantů-cizinců, kteří splnili regule FIFA: Uruguayec Sebastián Soria je dodnes třetí v počtu startů za národní tým.
V aktuálním výběru jsou zase Portugalec Ró-Ró, alžírský rodák Búalím Chúchí nebo Karím Búdiaf z Francie, kteří před příchodem do Kataru za profesionálním fotbalem neměli na zemi žádnou vazbu.
Ostatní hráče si však Katar vychoval sám, i když jde často o přistěhovalce nebo jejich potomky. Místní federace nakonec odstoupila i od původního plánu najmout aspoň velké trenérské jméno.
José Mourinho? Zinedine Zidane? Ne, šanci dostal Sánchez, který většinu současných hráčů poznal v mládežnických kategoriích.
Téměř celý jeho tým vzešel z luxusní akademie Aspire, místní chlouby, kde se o talentované fotbalisty (nejen) od dvanácti do osmnácti let starají experti z celého světa, nejčastěji právě ze Španělska.
„Nebýt Aspiru, žádné mistrovství světa v Kataru není,“je přesvědčený Tim Cahill, bývalý australský kapitán, jenž v akademii pracuje jako šéf sportovního úseku.
Katařanem druhé kategorie
Pomáhají moderní technologie, využívají se nejpropracovanější tréninkové metody a možná ze všeho nejdůležitější je síť skautů, kteří ročně vytipují tisíce nových adeptů napříč kontinenty.
Síto je pak nemilosrdné, protože asi ze sedmnácti zemí v arabském světě, jihovýchodní Asii, Africe i Jižní Americe se do závěrečného výběru probojuje zhruba jen padesátka nejlepších. Místo v akademii nakonec získá maximálně dvacet vyvolených. A dál?
Otevírá se cesta do národního týmu, byť ne nutně i ke katarskému pasu.
Současný Katar má totiž v oblasti udílení občanství jedny z nejpřísnějších pravidel na světě. Ročně vydá nanejvýš padesát nových pasů a na všechny musí dát razítko emír Tamim bin Hamad Sání osobně.
Občanství v Kataru lze navíc dědit výhradně po otci, takže pokud se dítě narodí přistěhovalcům nebo katarské matce, na oficiální pas nemá nárok.
Sportovci, kteří do této kategorie spadají, pak dostávají alespoň tzv. misijní pas, jenž je opravňuje reprezentovat zemi navenek, ovšem doma jim upírá spoustu výhod.
Kdyby stejné podmínky platily i v Evropě, třeba Kylian Mbappé nebo Paul Pogba by nedostali plnohodnotný francouzský pas.
Mimochodem, právě poslední mistři světa měli na šampionátu 2018 v Rusku hned patnáct hráčů s africkými kořeny. A Katar je na tom teď podobně.
Třeba v kádru, který před třemi lety vyhrál mistrovství Asie, byste podobných příběhů našli sedmnáct. Úřady sice hráčům na základě nečekaného úspěchu oficiální pas slíbily, jenže podle zahraničních médii se celá řada případů táhla a některé zůstávají dosud nevyřešené. Nedělá to neplechu? Možná. Stejně jako další specifika, s nimiž se zahraniční trenéři v Kataru setkávají.
Ital Andrea Stramaccioni, který do konce října vedl tým al-Gharráfa, začal kvůli pozdním příchodům rozdávat pokuty: „Ale přišel za mnou asistent a ptal se: Myslíš, že to má cenu? Místní kluci měli samá luxusní auta, a i když se snažili změnit, mají zkrátka jinou mentalitu. Pořád mi říkali: Trenére, klídek, tohle je Katar. Já na to: To teda ne, tohle je práce!“
Ani národní tým není dokonalý. Katařané ovšem mohou být pyšní na to, že je konečně jejich.
Ne vždycky to totiž platilo.