Kdo dnes hájí Nohavicu, ten nemá učit naše děti?

Ten názor se o mě ve veřejné diskusi rozmázl jako blátivá koule. Kdo stále poslouchá Jarka Nohavicu, je ruský šváb a nemá učit naše děti! Odsoudit písničkáře, který nevrátil Puškinovu medaili a dovolil si napsat jedovatou virtuálku „Počkáme, co řekne“, v níž ironizuje jednání některých politiků, přece má být společenskou normou! Dokud nezačneme Nohavicovy adoranty rovnou vyhazovat z práce!

Je pravda, že slezský bard si v poslední době dovoluje hodně, což vyvolává řadu odsuzujících reakcí. Nohavicovy verše už prý nejsou, co bývaly. A jeho morálka je na pováženou. Písničkář je přece svědomím národa a má zpívat, jak dav píská. Neposlouchat ty hvízdající solitéry pod mostem, a už vůbec ne vlastní zarputilou hlavu.

Nějak nám vyšuměl význam slova protestsong. Protestsongy nejsou písně budovatelské, které oslavují vládu a její politickou linii. Ze své podstaty ironicky glosují a kritizují mocenskou garnituru, podrývají její autoritu a ukazují věci v jiném světle. Proto bývají jejich autoři tak často pronásledováni, likvidováni, posíláni do vyhnanství i do gulagů.

Své o tom věděli Dante Alighieri, Alexandr Sergejevič Puškin, Karel Havlíček Borovský i Ivan Martin Jirous.

Chtít od Nohavici, aby zpíval, co si přejí jisté politické kruhy, je jako chtít od moře, aby proměnilo třímetrové vlny v usměvavou modrou hladinu. Umělec netvoří, aby byl svědomím národa, ale proto, že musí něco dostat ven. Jednou je to hluboká píseň, v níž se zrcadlí naše sny i naděje, jindy drzá virtuálka, která šplíchne na pláž a sebere povalečům jejich umělohmotné hračky.

Počkáme, co řekne není hluboká píseň o kometě či přátelství, má jednoduchý rým a ještě jednodušší vyznění, které opět vyvolalo vlnu popuzených komentářů. Jenže mnozí z nás po dopadu té zatoulané rakety a frmolu na sociálních sítích přemýšleli, zda nemají balit kufry a ráno se neprobudí do třetí světové. A nechtějí ten zážitek často opakovat. Nohavicova píseň nám tu divokou noc připomíná formou dětské říkanky. Dobře, že ji máme.

A na závěr k učitelům, kteří mají stále rádi Nohavicu, a přesto si dovolují učit děti. Zakazovat umělce a pronásledovat jejich fanoušky je znakem totalitních režimů. Mám Nohavicovy verše jako motto ve dvou svých knihách. Těžko se svého básníka zřeknu. Možná bych si měla pomalu hledat teplé místo ve vrátnici či na veřejných toaletách.