České vory a plavci dopluli až na seznam UNESCO
Po staletí patřili k řece Vltavě vory a voraři. Kmeny svázané smrkovými houžvemi a těžká a nebezpečná práce plavců, kteří plavili dřevo do Prahy nebo až do Hamburku. Teď se dostalo jejich zručnosti, zvykům i tradici mimořádného ocenění. Česko má díky nim další zápis na seznamu UNESCO, tentokrát však ne mezi památkami, ale u nehmotného kulturního dědictví lidstva. Zapsáno bylo vorařství a starobylé tradice spojené se stavbou vorů a jejich plavením po evropských řekách.
Včera se tak stalo na zasedání Výboru pro ochranu nehmotného kulturního dědictví v marockém Rabatu. Myšlenka na zapsání vorařství vznikla podle prezidenta spolku Vltavan Jaroslava Camplíka před deseti lety, postupně se kvůli tomu spojilo šest zemí: kromě Česka ještě Lotyšsko, Německo, Rakousko, Španělsko a Polsko.
Zapsán je slang i písně
Obsahem zápisu je i specifická kultura s vorařstvím spojená, osobité zvyky a slovesnost otisknutá do plaveckých písní a slangu. Řada slov přešla i mezi dnešní vodáky, třeba označení propusti v jezu – šlajsna.
První zmínky o voroplavbě jsou na našem území datovány do 11. století, o tři století později přikázal císař Karel IV. stavět v jezech propusti pro usnadnění plavby. Ta se postupně rozvíjela s tím, jak byly splavňovány řeky. Třeba legendární Svatojánské proudy na Vltavě se podařilo splavnit v 17. století.
Od 19. století vory naopak vytlačoval rozvoj železnice a další změny.
Přestože se v Česku neplavilo jen na Vltavě, ale i na Labi nebo na Bečvě
a Moravě, v Povltaví má vorařství tradici největší. Existovaly zde celé obce plavců, jak si sami voraři říkali, a žily zde rody, které se svému řemeslu věnovaly po generace. Partu obvykle tvořilo čtyři až osm mužů, cesta ze Šumavy do Prahy trvala
zhruba čtyři až pět dnů, pak se voraři vraceli pěšky zpátky a znovu se plavili.
Voroplavbu na Vltavě znemožnila až výstavba vltavské kaskády a přehrady Orlík v roce 1960.
Vory v minulosti sloužily nejen
k dopravě dřeva, ale i soli, medu, kamene, písku, uhlí a dalšího zboží nebo osob. „Ačkoliv dnes již komerční plavba dřeva kvůli výstavbě přehrad zanikla, tradice spojené s vorařským řemeslem je udržována dodnes,“vysvětluje Camplík.
Jeho slova potvrzuje i to, že vorařství se vrátilo do katalogu řemesel a lze získat profesní kvalifikaci vorař – stavitel vorů. „V letošním roce se to podařilo na střední odborné škole Jarov jedenácti uchazečům,“přibližuje Camplík. Na vorařské tradice
navazuje též několik vltavských spolků sdružených právě ve zmíněném Vltavanu. Spolek příležitostně staví vory, pořádá plavby, výstavy a vydává knihy.
Osm českých zářezů
Česko má nyní na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO i s vorařstvím osm položek.
V roce 2020 byla zapsána ruční výroba perličkových vánočních ozdob a předtím výroba modrotisku, loutkářství, sokolnictví, jízda králů na Slovácku, masopustní obchůzky a masky na Hlinecku a lidový tanec verbuňk.