Fér by bylo: Staráš se o své zdraví? Plať méně
Příplatek za lepší péči by jen vytvořil dvojkolejné zdravotnictví a nemocnicím by toho moc nepřinesl, říká ředitel nemocnice v Hranicích na Moravě.
Jak dostat víc peněz do zdravotnictví? Ministerstvo zdravotnictví navrhuje, aby si lidé mohli za lepší péči připlatit, pokud by o ni měli zájem. Ředitel nemocnice v Hranicích na Moravě Eduard Sohlich však v takzvaných nadstandardech žádnou zlatou žílu nevidí.
Určitě jste zaznamenal návrh ministra zdravotnictví Vlastimila Válka, který chce do hry vrátit takzvané nadstandardy, možnost zaplatit si v některých případech kvalitnější péči. Cílem je zajistit víc peněz do zdravotnictví. Co si o tom myslíte?
Pokud by nadstandardy byly zavedeny, týkaly by se jen menší části výkonů, nikdy by neměly tak velký objem, aby se projevily v přísunu peněz pro nemocnice. A není to realistická myšlenka, protože by vedla k dvojkolejnému zdravotnictví. Není možné, tedy možné to je, ale není morální, aby jedna skupina obyvatelstva byla léčena lepšími metodami než skupina druhá. Byla by to rána do principu solidarity zdravotní péče, alespoň ve střední Evropě, nemluvím o anglosaských zemích.
Ano, třeba v USA si lidé mohou zaplatit různé úrovně zdravotnické péče.
Tam to tak funguje, ale vlastně moc nefunguje. V evropských zemích je zdravotnictví postavené na principu solidarity, žádná dvoj nebo vícekolejnost přístupu k péči a pacientům.
Nedovedete si představit nadstandardy aspoň u některých konkrétních oborů nebo výkonů?
Pár by jich možná bylo – napadá mě třeba zlomenina předloktí, kdy klasický sádrový obvaz může být vyměněn za laminátovou fixaci. Ale to jsou drobnosti, které skoro nic nepřinesou, možná jen zvýší náklady na systém vybírání takových plateb.
Americký model se vám nelíbí, existuje tedy jiný model, který funguje v Evropě?
Nadstandard – to označení u mě evokuje rozdílný přístup. A to se mi jako lékaři nelíbí. Jiná věc je spoluúčast, připojištění – to by mohla být dobrá cesta a některé evropské země ji mají. U nás pořád bereme poskytování lékařské péče jako bezplatnou službu. Přitom připojištění formou zdravotních pokladen u nás fungovalo za první republiky, nebránil bych se tomu, obzvlášť kdyby se povedlo vymyslet způsob, jak lidi motivovat, aby se o zdraví víc starali. Kopíroval bych například bonifikace, které jsou u pojistek aut – nebouráš, dostaneš bonus, platíš méně.
Připojištění by poskytovaly soukromé pojišťovny tak jako u těch aut?
Pojišťovací mechanismy bych nechal těm, co tomu rozumějí, ať to bude soukromá pojišťovna, nebo zdravotní pojišťovna. Důležité je najít systém, který by lidi motivoval. Aby ti, co se o sebe starají, chodí na preventivní prohlídky, nekouří, nepijí alkohol, hýbou se, měli výhodu. Aby to nebyla otázka peněz na kontě, ale přístupu k vlastnímu zdraví. A systém by bylo dobré zprůhlednit, aby člověk věděl, kolik z pojištění čerpá, kolik do něj dal, aby se mu byl nucen věnovat stejně, jako když řeší platby za energie v domku.
Zní to logicky, ale na něco takového nejsme zvyklí.
Je to tak, ale my potřebujeme nějakou míru finanční zainteresovanosti a pojišťovací systém funguje stovky let. Je chyba politiků, že se jim nedaří lidem vysvětlit základní principy.
Jak to myslíte?
Existuje něco, co se jmenuje zdravotní politika státu – ovlivňovaní zdravotního stavu populace včetně individuální zodpovědnosti za zdravotní stav každého jedince. Když se vrátím do školních let, učili jsme se, že zdravotní stav populace ovlivňují čtyři faktory: genetika, životní prostředí, zdravotnictví a způsob života. Přeskočím první dvě okolnosti, ty jsou asi dané. Dobrá zpráva je, že úroveň zdravotnictví se neustále zvyšuje, když jsem před čtyřiceti lety začínal s medicínou, infarkt se léčil tři týdny, dnes díky miniinvazivním kardiologickým výkonům i jen týden. Naopak čtvrtý faktor – způsob života –, tam je problém. Přijali jsme úmluvu Světové zdravotnické organizace o podpoře zdravotní politiky státu, ale ve školách se nic neděje, stát nepropaguje a neučí zdravému způsobu života, systematická podpora zdravotní politiky je na minus čtyři. Nadšený nejsem ani ze zásahů státu do financování zdravotnictví.
Proč přesně?
Systém financování zdravotnictví je v podstatě daň, ale říkáme tomu zdravotní pojištění. Pojištění platíme coby zaměstnanci, zaměstnavatelé také něco odvádějí, to samé i lidé ve statusu OSVČ. Vynikající na tom systému je to, že příjem do něj roste s růstem platů. Ročně do zdravotnictví přiteče okolo 400 miliard. Co nefunguje, jsou odvody státu za šest milionů lidí, kteří nevydělávají, především děti a důchodce, takzvané státní pojištěnce. Ty nejsou dostatečné, vzhledem k tomu, že těchto šest milionů spotřebovává osmdesát procent zdravotnické péče. Logicky, protože důchodci a děti jsou více nemocní než lidé v produktivním věku. Politici do těchto plateb státu stále zasahují, brzdí jejich oprávněný růst a způsobují tím nedostatek peněz v rozpočtu zdravotnictví.
Když se řekne nadstandard, vybaví se nám asi hezčí nemocniční pokoj s televizí a sociálním zařízením. Takové možnosti máte asi i ve vaší nemocnici, je to pro vás zdroj financí?
V rozpočtu zdravotnického zařízení nehrají tyto nadstandardy žádnou roli. Ba naopak, spíš dělají rozbroje, protože kapacita takových pokojů není neomezená.
O lepší, doplácené pokoje je zájem?
Je, kdybych měl zdravotní problém, chtěl bych také být ideálně na pokoji sám, mít přístup k internetu a svůj klid. Na poptávku dnes reagují všechna zdravotnická zařízení, ale jen tím vycházejí vstříc pacientům, velké příjmy z toho neplynou. Nemocnice okresního typu, jako je i ta naše, jsou vytíženy velkou měrou akutními případy, takže plánovat volno na jednolůžkovém pokoji je mnohdy problém.
Jak ve vaší nemocnice řešíte současnou inflaci a růst cen energií?
Jsme nestátní zařízení, takže nemůžeme natáhnout ruku pro dotaci k městu, kraji či státu. Musíme vyjít s penězi od zdravotních pojišťoven, jiné zdroje nemáme.
Takže méně topíte nebo svítíte? Dá se takhle ušetřit?
Šetřit musíme, jinak bychom nepřežili. Naštěstí máme energii z fotovoltaiky a zateplené budovy. A zcela náhodou, ještě před vypuknutím války na Ukrajině, jsme si vyjednali fixaci na cenu energií, takže zhruba rok máme čas se připravit na další zvýšení nákladů.
Velké téma je i nemocniční jídlo. Budete muset šetřit i na něm?
Vím, že lidé hodnotí nemocnice podle jídla, ale je to zkreslující. Jídlo je součást léčebného procesu, až u dvou třetin pacientů musí být dietní, odlehčené. Nejde tedy nemocniční stravu porovnávat s tím, co máme doma. Ale vždy si bude někdo stěžovat. A k ceně: jídlo na den pro jednoho pacienta stojí od sto padesáti do dvou set korun. Nechci to zlehčovat, šetříme každou korunu, ale v provozu nemocnice to nehraje zásadní roli.
Kvůli covidu musely nemocnice odkládat některé plánované výkony a čekací doby se hodně protáhly. Už se to vrací do původních kolejí?
Jak jsem říkal, v naší nemocnici řešíme spíš akutní případy, jejich poměr je v porovnání s plánovanými výkony asi šedesát ku čtyřiceti, což není typický stav. Jsem ale členem Asociace českých a moravských nemocnic, která sdružuje 130 zdravotnických subjektů, a musím bohužel varovat, že v celé republice hrozí nedostatek ústavní zdravotní péče. Ne kvůli penězům, ale kvůli chybějícímu zdravotnickému personálu. Pokazili jsme vzdělávání. Máme například vysokoškolsky vzdělané sestry, které ale nechtějí dělat ošetřovatelskou práci, střední zdravotnické školy byly degradovány na úroveň praktických sester bez potřebných kompetencí a v lékařských oborech vzděláváme v každém ročníku pět set zahraničních studentů, i když zájem českých studentů o studium je, jenže na sedm přihlášených je jen jeden přijatý. Kapacita škol je omezená, tak proč vzděláváme zahraniční studenty, když mi sami jsme v nouzi?
Předpokládám, že lékařské fakulty za zahraniční studenty dostanou zaplaceno.
Ano, je to placená služba, kterou využívají především neevropské země, ale ta služba zabírá skoro jednu třetinu kapacity českých lékařských fakult.
K nám za prací zase utíkají zdravotníci ze zemí na východ od Česka. To nepomůže?
I v naší nemocnici máme lékaře z Ukrajiny, ale zaprvé stát staví velké překážky k nostrifikaci těchto lidí a za druhé musím říct, že úroveň absolventů cizích lékařských fakult není tak vysoko, jak jsme zvyklí z českých vysokých škol.
Máte, pane řediteli, nějaké dobré zprávy?
Mám. Kolegové a kolegyně, kteří ve zdravotnictví doposud vydrželi, se vyznačují obrovským entuziasmem a nadšením pro práci. Platí to napříč republikou a všemi zdravotnickými profesemi. I když možná bych přece jen vypíchl ty, kteří pracují v nemocnicích, tedy nepřetržitě.
Je pravda, že když už někdo musí do nemocnice, zpravidla pak hodnotí: personál super.
Chtěla jste dobré zprávy, ale já zas vidím jednu věc, která mě v téhle souvislosti trápí…
Povídejte.
Zdravotníci z ambulantních pracovišť se nechtějí podílet na provozu nepřetržité péče. U nás je to bohužel nastavené tak, že takzvaná venkovní zdravotní péče je nastavena na pět dní v týdnu, a pacienti, kteří jsou registrovaní u ambulantních lékařů, po jejich ordinační době i s banálními potížemi navštěvují nemocniční ambulance nebo urgentní příjmy nemocnic.
Já ty pacienty zčásti chápu. Co byste navrhoval? Povinné služby v nemocnicích pro ambulantní lékaře?
Byl bych pro systém, jaký je nastavený v západních zemích. Jsou tam rodinní lékaři, kteří se zastupují v mimoordinačních dobách, takže do nemocnice jdou pouze akutní pacienti.