Kde „soudruzi“udělali velkou chybu
Rusko i Čína v posledních letech soustavně diskreditují systém západní demokracie. Prý je odkázaný k záhubě a nabízejí „funkční“náhradu – své autoritavní režimy, které jsou prý adaptabilnější a nabízejí větší stabilitu.
Pojďme se na ty „dokonalé“autoritářské režimy podívat. A zjistíme, že mají mnoho nedostatků. Preferují některé skupiny obyvatel, které mají moc, ostatní jsou nic. Stojí na schopnosti udržovat obyvatelstvo ve strachu kontrolou armády a policie. Řídí média, která dokolečka opakují pravdy, které jim nadiktuje státní propaganda. Pokud černou označí za bílou, „je to pravda“. Svým způsobem lidi udržují ve virtuální realitě, kterou uzpůsobují tomu, co se těmto režimům, tedy jejich vládcům, hodí.
Přesto mohou získat podporu většiny, ale musí za to něco nabídnout. Většinou se to týká blahobytu. Rusko, Čína či Írán lidem nabídly „kontrakt“. Budete držet ústa, nebudete se nám plést do vládnutí a za to budete moct relativně svobodně jezdit do zahraničí a postupně, když „dá bůh“a Západ nás nebude drtit sankcemi, se budete mít ekonomicky lépe.
Ale co když přestanou onen kontrakt plnit? V režimu může něco prasknout, nemusí se nutně změnit, ale může se transformovat a jeho vládnoucí elity mohou ztratit část moci nebo se prostřídat.
Jak taková trhlina vypadá, se v poslední době ukazuje v Rusku, Číně i Íránu. Přitom v každé zemi z trochu jiného důvodu.
Když si vezmeme Rusko, spouštěčem se stala mobilizace do války na Ukrajině, tím nemyslím posílání na smrt menšinových národů, ale hrozba, která už visí nad Moskvany a Petrohraďany. Na frontě se nedaří a brzy může dojít na druhé kolo mobilizace, kterou Putin vehementně odmítá, ale znáte to... Už teď se ozývají matky padlých, že je třeba konflikt ukončit, a většina Rusů už ho taky nechce. To je hrozba pro Putina. Jistě, může použít sílu, ale kam až může zajít?
V Číně jsou lidé naštvaní z jiného důvodu. Vláda jim slíbila a dlouho to dodržovala, že budou bohatnout. Jenže pak přišel covid a politika nulové tolerance, která stále zavírá celá města včetně výroby, a lidé si nemohou dojít pro jídlo a občas jim docházejí i peníze. Přitom koukají na nabité stadiony na mistrovství světa ve fotbale a říkají si: Kde soudruzi z komunistické strany udělali chybu? Vede to až k rozsáhlým protestům, které rozháněla policie. I když „věčný vůdce“Si ťin-pching označil nulovou toleranci za část „sedmera přikázání“, uvědomuje si, že to škodí, a tak pomalu začíná tuto politiku opouštět. Čína se totiž nechce ekonomicky zničit. Bude to však stačit?
Podobné protesty už několik měsíců děsí i íránské duchovní, kteří se snaží zemi držet pevně v ruce. Tady vše vzniklo kvůli odporu žen k nošení šátku na hlavě a krvavým zásahům policie. Původní boj se však změnil na skandování o svržení režimu, který lidem nedává, co jim slíbil, a vynucuje si nepodstatné archaické zvyky. I tady teď režim mírní svá opatření ohledně šátků, protože se bojí, že by nespokojenost mohla přerůst v ještě větší protesty.
Ještě před rokem by si přitom každý občan EU ťukal na hlavu, kdyby mu kdokoliv tvrdil, že se lidi v Rusku, Číně či Íránu budou bouřit, vždyť ty režimy vypadaly nesvržitelně. Všichni se naopak báli, aby Putin nevpadl do Evropy a Čína si nás nevzala jako ekonomické rukojmí. Problém těchto režimů však je, že zatímco v demokraciích by volby přivedly k moci někoho jiného, v těch autoritářských to může prasknout, protože jsou volby „kontrolované“. Opravdu nejsou stabilnější než demokracie, jen vytvářejí virtuální realitu o stabilitě a v případě oslabení jsou náchylnější k násilí či vnější expanzi, aby tak zakryly své vnitřní potíže.