Koktejl úspěchu. S příchutí Evropy
Historický výsledek rozmetal obavy. A fotbalové Maroko sní dál
Autor přidrzlé penalty Ašraf Hakimí? Narozen v Madridu. Hakím Zijach, hvězdný borec hájící barvy Chelsea? V Nizozemsku. Brankářský hrdina osmifinálového rozstřelu Jasín Bunú? Původem dokonce z kanadského Montrealu. Co opory zadních řad Sufján Amrabat s Nussajírem Mazrávím? Také z Nizozemska. Tvrdému kapitánovi Romainu Saísovi i hračičkovi Sufjánu Búfálovi, jenž v úterý neúnavně motal nohy španělským obráncům, zase v kolonce „Místo narození“svítí Francie.
A takhle byste o současných marockých fotbalových reprezentantech, kteří na mistrovství světa v Kataru zatím prošli mezi osmičku nejlepších, mohli pokračovat dál.
Hned čtrnáct z nich se narodilo za hranicemi, byť je k hrdému severoafrickému národu pojí blízké rodinné vazby.
Je to nejvíc na celém šampionátu, kde podobných příběhů vyčtete ze soupisek jednotlivých mužstev dohromady 137. Pouze Brazílie, Argentina, Saúdská Arábie a Jižní Korea se spoléhaly či ještě spoléhají výhradně na vlastní rodáky.
Zrovna u Maroka, největší senzace letošního turnaje, přitom „domácí“hráči tvoří dokonce menšinu. Někteří z nich v mládežnických kategoriích reprezentovali jinde, další se ani nedomluví preferovaným marockým dialektem arabštiny zvaným Darija, takže k fanouškům hovoří anglicky.
„Ale vy všichni už vidíte, že se pro
Maroko odevzdají jako málokdo,“prohlásil v emotivním monologu k novinářům kouč Valíd Radžradžuí, který před mistrovstvím světa doma čelil salvě nepříjemných dotazů: Mohou hráči z ciziny naši zemi vůbec milovat? Nebylo by lepší vzít víc těch, kteří se v Maroku opravdu narodili?
„Také já pocházím z Francie, ovšem marocké srdce vám přece nikdo nikdy nevezme,“přesvědčoval trenér hlasité kritiky. „Pro národní tým by moji kluci klidně zemřeli. Vyrostli často v evropských zemích, které mají vyspělou fotbalovou kulturu, a my z nich dohromady umíchali tenhle koktejl.“Koktejl úspěchu.
Ještě žádná arabská země se na fotbalovém mistrovství světa neprobojovala až do čtvrtfinále, pro Maroko jsou navíc postupové chutě o to sladší, že z turnaje vyprovodilo právě Španělsko, zemi sobě v mnohém blízkou i vzdálenou.
Mezi Madridem a Rabatem i kvůli španělským enklávám na marockém území – městům Ceuta a Melilla – panují napjaté vztahy. Historicky, kulturně i sportovně jsou však obě království úzce provázaná.
I proto bylo škodolibou hříčkou osudu, že rozhodující pokutový kop v osmifinálovém klání vyšel zrovna na rychlíka Hakimího, obránce pařížského St. Germain, jehož talent ovšem od sedmi let piplali trenéři v Realu Madrid, kde následně prorazil až do prvního týmu. Klidně přece mohl stát i na opačné straně.
„V šestnácti jsem pár dnů na kempu španělské reprezentace strávil, ale nikdy jsem nezapadl,“vysvětloval s odstupem. „Ač v Madridu, rodiče mě vychovali jako Araba a Maročana.“
Takže měl před střetem s rodnou zemí dost možná v hlavě i příkoří, která kdysi tak upřímně popsal španělskému deníku El Mundo: „Trpěl jsem, když kolem mě bujel rasismus. Jakmile lidé slyší vaše jméno a vidí váš arabský obličej, nevyhnou se tomu. Jedete v luxusním autě? Automaticky jste podezřelý, policisté vás zastaví a prověřují, jestli jste ho náhodou neukradl. Tohle se místním neděje.“
Což zároveň neznamená, že by kdokoli z marockých fotbalistů vnímal úspěšný osmifinálový souboj jako vyřizování účtů.
Sami aktéři na to kladli důraz, protože vědí, že i díky Španělsku jim v Maroku vyrostla tak kouzelná a různorodá fotbalová generace.
Už v sobotu ji pozná také Portugalsko.