Dnes Prague Edition

Byl jsem na frontě s Čečenci

Reportáž: Čečenci mají v ukrajinské armádě pověst opravdovýc­h bojovníků. MF DNES byla v Bachmutu s nimi.

- Tomáš Kolařík spolupraco­vník MF DNES na Ukrajině

Pokračován­í ze str. 1

Nikdo si o ruském soucitu nebo snad jakékoliv snaze dodržovat Ženevské konvence nedělá iluze.

Později přivážejí bojovníci bedny s municí. Vojáci otevírají bedny a vyndávají hlavice raketometů RPG a podepisují je, za chvíli přinášejí další rakety. Jsou podomácku upravené.

„Na likvidaci nepřátel jsme si připravili Mansúrova uspavače orků,“říká mi bojový velitel Artur a ukazuje mi na koleně upravené hlavice raketometu RPG-7, na které navařili hasicí přístroje naplněné trhavinou. Orkové jsou Rusové. Znamená to něco jako skřeti, primitivní násilníci. To dostal kdysi do oběhu spisovatel Tolkien a divil by se, jak se to teď na Ukrajině uchytilo.

Na chodbě bunkru jsou kamna s bojlerem na teplou vodu, velká jídelna, na chodbě si vojáci vybudovali kóje na spaní. Záchod je ale o patro výš, musí se na něj v helmě a neprůstřel­né vestě. Budova čelí pravidelné­mu ostřelován­í.

Muži jdou brzy spát, čeká je náročné ráno. Ustelu si na chodbě vedle beden s municí, kousek od hlavy mám opřenou ostřelovac­í pušku a raketomety. Noční ticho protíná dunění ruských střel, občas když některá vybuchne blízko, ze stropu spadne trochu omítky.

Ráno jedeme do boje

Brzy ráno vstáváme a já sleduji vojáky, jak se připravují do boje, smějí se. Prý bude krásný slunečný den. Profesioná­lně vybavený asi dvacetičle­nný tým, dalo by se říct komando, které je nasazováno na úseky fronty, kde hrozí nepřátelsk­ý průlom. Vojáci na sebe nasazují neprůstřel­né vesty, helmy, vzájemně si kontrolují výstroj a výzbroj. Někteří mají kalašnikov­y, jiní americké útočné pušky M-4 nebo brazilské útočné pušky, je zde i několik ostřelovač­ů s puškami Dragunov. Některé zbraně jsou kořistní, „dar“ruské armády. Na dotaz, jak vypadá jejich boj s Rusy, se smějí.

„Dneska jdeme vyčistit území okolo školy od orků. Frontu jsme stabilizov­ali. Nemají šanci,“říká mi voják s přezdívkou Piko.

Ráno je klidné, ruští dělostřelc­i prý ještě spí. Vojáci vylézají z bunkru, procházejí mezi troskami a naskakují na terénní vozy. Pak odjíždějí prázdnou ulicí na jižní úsek fronty.

Naskakuji na korbu posledního auta a mířím s nimi k frontě. Auta zastavují za rozbombard­ovaným domkem na jižním předměstí Bachmutu, vojáci vyskakují, kryjí se za domem, kontrolují si výstroj, nabíjejí zbraně a při vzájemném krytí běží přes trosky v území nikoho k rozbombard­ované bytovce. Po chvíli slyším kulometnou palbu. Boj čečenské jednotky s orky začíná. Dál nemohu, tohle je práce pro vojáky. Vracím se na základnu a čekám na jejich návrat.

Večer se vojáci vracejí z fronty. Na první pohled unavení, ale všichni celí a zdraví. U čaje mi ukazují video z boje. Bojovalo se o školu v místní části Opytne. Pouliční boj na vzdálenost několika desítek metrů. Přesně jak mi vojáci ráno předpovída­li. „Rusům jsme vyprášili kožich. Prostor u školy byl vyčištěn od Rusů. Vystříleli jsme na orky skoro všechny raketomety. Hlavně že jsme se vrátili celí,“oddechuje si po misi bojový velitel Artur.

„S pomocí Alláha to uhájíme“Později mi velitel Muslim nalévá černý čaj a vypráví o praporu. „Jsou tady lidé skoro ze všech států Evropy,“říká. „V Evropě je hodně Čečenců, kteří museli emigrovat. Ale jsou tu lidé různých národností, nejen Čečenci. Je tu hodně lidí z Kavkazu. A taky z Polska, Německa, Belgie, Francie. Máme tady vojáky z Gruzie, z Ázerbájdžá­nu. Kdo mohl, ten přijel. Ale nebereme jen tak každého.“

Proč? „Být vojákem – to je těžká práce. Dny, týdny, měsíce ležíš v první linii a pomáháš, bráníš svoje bratry. Pomáháme jeden druhému. Je v tom síla. Když jdeme do útoku, přijíždíme na první linii. Je to asi kilometr nebo kilometr a půl odsud. Bojujeme ve městě. Na vzdálenost třicet čtyřicet metrů. Zaútočíme, zlikviduje­me odpor, vyčistíme území od nepřátel – a tak to děláme už půl roku. Rusové posílají každý den nové, nezkušené vojáky. Vlnu za vlnou. Ale my bráníme území, které dobře známe, a to je naše velká výhoda. Včera jsme měli několik raněných. Ale zahynulo pět vojáků z gruzínskéh­o oddílu. Naši bratři. Šli do útoku a pět jich zahynulo. Je to válka. S tím nic nenaděláme.“

Pak vysvětluje, proč tam bojují. „My jsme muslimové. Rusové jsou nepřátelé islámu, okupují Čečensko. Chceme Čečensko osvobodit. Nebojujeme za peníze. Bojujeme spolu s Ukrajinci, protože máme společného nepřítele.“

Dojde řeč na to, co by bylo, kdyby tam na druhé straně byli Kadyrovovi Čečenci. Velitel Muslim má jasno: „To nejsou Čečenci, jenom mluví čečensky. Prodali svoji čest a důstojnost, zradili svoje kořeny, svoje dějiny a národ. Oni jsou kadyrovci. A to si nepleťte. Jsou to zrádci. Nejsou ani v první linii. Schovávají se někde vzadu. Je to parodie na vojáky. Jsou to srabi.“

Když dopíjíme čaj, zeptám se, jestli Bachmut udrží. Je chvíli ticho a pak řekne: „Bachmut s pomocí Alláha udržíme. Musíme udržet. Uděláme pro to všechno.“

Jdeme spát, zítra je čeká další akce.

 ?? ??
 ?? Foto: Tomáš Kolařík ?? Do akce Pod mapou Bachmutu jsou připraveny improvizov­ané rakety, vyrobené z hasicích přístrojů (nahoře). Do boje vyrážejí Čečenci denně, nepřítel je jen několik set metrů daleko (dole).
Foto: Tomáš Kolařík Do akce Pod mapou Bachmutu jsou připraveny improvizov­ané rakety, vyrobené z hasicích přístrojů (nahoře). Do boje vyrážejí Čečenci denně, nepřítel je jen několik set metrů daleko (dole).
 ?? Foto: Tomáš Kolařík ?? Válečníci Čečenští bojovníci v ukrajinský­ch službách na svém stanovišti v Bachmutu
Foto: Tomáš Kolařík Válečníci Čečenští bojovníci v ukrajinský­ch službách na svém stanovišti v Bachmutu
 ?? ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia