Když malé příkoří otevře zahojené rány
Prodávání a vyměňování věcí po dětech a pro děti je oblíbenou činností spousty rodičů. Převážně maminek. Proč platit za zimní bundu tři tisíce, když paní ze sousedního městečka prodává zánovní za pětistovku? Dětské jízdní kolo se dá přes internet sehnat mírně ojeté v bezvadném stavu za zlomek ceny. Nač kupovat nové, když bude dítěti za dva roky malé?
Obchody vždy probíhaly dobře, žena si dává pozor, aby nenaletěla. Jenže tak dlouho se chodí nakupovat do internetové tržnice, až se ucho utrhne. „Asi jsem přišla o tisícovku,“oznámila mi, když jsem se tuhle vrátil z práce. Přes sociální síť objednala lehce použitou hračku pro juniora k Ježíšku. Zaplatila… a nic. Téměř po týdnu napsala má žena té prodávající přes sociální síť, že dárek nedorazil. Osoba se vymlouvala, že byla někde s někým a že je hračka již na cestě. Jenže opět nedorazila.
Pak má paní vymyslela trik. Poprosila kamarádku, aby u té ženštiny zkusila tutéž hračku objednat. Prohnilá megera jí odpověděla, že je hračka k mání za tisíc korun. Má drahá polovička se rozlítila a napsala té temné bytosti peprnou zprávu.
Nic jiného s tím nezmůže. Nevýhoda obchodování na sociálních sítích tkví v tom, že jediným kontaktem je často právě sociální síť, a vlastně nevíte, s kým ve skutečnosti komunikujete.
Moc se s tím dělat nedá. Pokud chcete tímto způsobem obchodovat, musíte si prostě dávat pozor ještě víc. Můžeme se utěšovat, že tisícovka se dá přežít. Lidi dopadli hůř. Třeba jako ta mladá modelka, kterou nedávno připravili podvodníci při prodeji oblečení přes zavedenou internetovou platformu o 150 tisíc. Cizí neštěstí však jako útěcha moc nefunguje.
Navíc je problém v tom, že když nás někdo podvede, připomene to staré příkoří. I my jsme už přišli o víc než tisícovku. Za ta léta už jsem to téměř vytěsnil z paměti. Ale nezmizelo to. I když je to dávno. Tehdy se nám začala rozrůstat rodina a my se rozhodli zvětšit dům. Firma, kterou jsme na přístavbu najali, vypadala solidně. Majitel si průběžně chodil pro peníze a stavba rostla. Když byl rozpočet skoro vyčerpaný, stavitel si přišel pro další sumu. Rozpočet byl prý podstřelený a bude třeba investovat další částku do dokončení stavby. Smlouva nesmlouva. Aby budování pokračovalo, trochu peněz jsme mu dali. A pak už jsme ho neviděli. Telefon nezvedal.
Najatí odborníci spočítali, kolik bude stát dokončení stavby. Byla to neskutečná pálka. Jen díky finanční injekci od rodiny jsme mohli najmout novou firmu, která dílo dokončila.
Mezitím jsem pátral po panu staviteli. Hodiny jsem proseděl v autě na ulici před zanedbaným domem v jednom příhraničním městě, kde měl trvalé bydliště. Druhý den „sledovačky“přijelo auto, z něhož vystoupil majitel firmy. Ani nebyl překvapený. Sedli jsme si spolu na zahradě a pán vyprávěl o tom, v jakém je srabu.
Po pár minutách bylo jasné, že nejenže stavbu nedokončí, ale neuvidíme od něj ani korunu. Ocitl se v úpadku. Stručně řečeno: bral zakázky, zahajoval stavby, inkasoval zálohy, z nichž splácel staré dluhy. Po poradě s právníky jsme přihlásili naše pohledávky do konkurzního řízení.
Po čase jsem v soudní síni poslouchal, jak muž v taláru předčítá, komu všemu náš stavitel dluží. Později došlo na sčítání majetku, z jehož prodeje budou uspokojeny pohledávky věřitelů.
Po dvou letech mi pípla SMS, že mi na bankovním účtu přistálo 6 700 korun. To byl náš podíl z koláče, který po našem „báječném“staviteli zbyl. Hořký konec jednoho příběhu, na který bych nejraději úplně zapomněl.