Macronův závazek sebelásky

Snaha, s jakou chce francouzský prezident Emmanuel Macron ovlivnit běh mezinárodní politiky, není malá. Výsledky jsou ale mnohdy v řádu optického klamu – a pro Ukrajinu navíc varovné.

Jsou politici velcí, střední i malí. Ne vzrůstem, ale významem. Prezident Emmanuel Macron, již podruhé zvolený, by chtěl být velký. Možná i největší na světě. O tom, jaký ve skutečnosti je, můžeme žertovat, ale po pravdě řečeno jen dějiny rozsoudí, jaké velikosti dosáhl. Několik jeho posledních výroků nasvědčuje tomu, že ambice má velké.

Jak ale rozumět tomu, že Francie na jedné straně podporuje Ukrajinu a dodává jí zbraně – a zároveň mluví o „bezpečnostních zárukách pro Rusko“? Odpověď není snadná, vyžaduje obrat ke kultuře a dějinám francouzské mentality. Nejde jen o pomníky a vzpomínkové akty včetně velkých pohřbů politiků i umělců, ale především o žitou současnost.

Předně jde o charakter francouzské politiky. Francie jako jediný stát v EU disponuje nukleární zbraní a svůj vliv uplatňuje víceméně na všech kontinentech. Koloniální minulost je berla, o kterou se opírala dlouho, dokud se nezlomila. I když už katolictví není, co bývalo, být praktikujícím katolíkem je stále v módě.

V tradici, jdoucí v moderních dějinách od Charlese de Gaulla k Napoleonovi a zpátky, se Francie viděla jako země stojící rozkročená všude tam, kam bota jejího vojáka vkročila. Charakter této kultury je založený na svaté trojici: její výjimečnosti (exeption française), touze po velikosti (grandeur), kde ovšem nechybí ani sebeláska (amour-propre).

Pokud tedy někde stojí, že Francie vítězí, je to především její vítězství, její velikost a její výjimečnost. I když se tak děje třeba v evropském zastoupení. Někdy se tomu říká arogance, ale ta není vlastní pouze galskému kohoutovi.

Evropa má telefonní číslo

Počátkem prosince se Macronovi dostalo té cti, že byl americkým prezidentem Joem Bidenem vyzdvižen jako nejbližší Evropan ke třídenní oficiální návštěvě USA se všemi poctami s tím spojenými. „I love you, man,“špital Macronovi zřetelně do ucha Biden. Spokojená byla jistě i Macronova okouzlující žena Brigitte, která může návštěvu jako jeho bývalá učitelka z Amiensu považovat za dokonalé završení své divadelní výuky.

Velký přijal malého? Francouzský prezident je ale dnes opravdu jediným evropským státníkem, jenž dokáže zaujmout do té míry, že si ho nikdo neplete s někým jiným. Dokázal to i za Donalda Trumpa, nejen stiskem ruky, ale i kapacitou komunikace. Po mocenské proměně na čele klíčových evropských států – zejména po odchodu německé kancléřky Angely Merkelové a pádu britského premiéra Borise Johnsona – by se mohlo zdát, že nastává pro Francii ideální chvíle.

Dokonce to vypadá, že se konečně lze nadít toho, co si kdysi horoucně přál bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger: Evropa má své telefonní číslo. A Evropa se tak může konečně stát pro Francii, jak si to vždy přála, její vlastní reinkarnací.

Velké výkopy se ale odehrávají spíše navenek, doma se dávají hlavně malé domů. Macronova popularita je křehká, inflace roste a on potřebuje nějaký ten doping. Země galského kohouta přitom teď žije spíše tím, jak dopadne v semifinále fotbalového šampionátu. Mnozí již sní o finále s Argentinou.

Nemusí to být ale snadné a Macron, který předpověděl sobotní porážku Anglie, bude ještě muset vyvinout snahu, aby semifinále s Marokem, týmem, který reprezentuje doslova celou Afriku (a bývalý francouzský protektorát), nedopadlo jako urážka majestátu. Zvláště když sám bude na tribuně.

Pro Francii to je úkol, který nese velkou nálož politické výbušnosti. Sport se na světovém kolbišti stává diplomacií. Při uplynulých vítězstvích Maroka to vypadalo, že dojde k velkému historickému revanši: několikráte se připojili k oslavám Maroka i francouzští výrostci z generací severoafrických imigrantů.Domácí situace ve Francii nepůsobí tak velkolepě jako smoking a šperky na galavečeru v Bílém domě nebo při procházce ulicemi New Orleansu. Francie ráda připomíná svůj podíl na vzniku Spojených států, o čemž svědčí dar sochy Svobody, ale i odprodej New Orleansu Americe v roce 1803 Napoleonem Bonapartem.

Macron nyní nedisponuje po jarních parlamentních volbách většinou a je odkázán na složité dohody s opozicí o zákonech, pokud nechce přistoupit ke kontroverznímu prosazování zákonů dekrety. On sám se stále pokouší prosadit hlavně kontroverzní důchodovou reformu, jež by prodloužila odchod do důchodu na 65 let.

Zvyšování kreditů v zahraničí Macronovi pozici doma lehce posiluje. Na mezinárodním poli, na Ukrajině, v Polsku a pobaltských státech, ale vyvolává znepokojení. Macron, tolikrát vysmívaný za svůj telefonní kontakt s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, trochu nakazil svým aktivismem i prezidenta Bidena. Láska v diplomacii s sebou nese i závazky sebelásky.

Macronovu snahu odlišit se otevřením „bezpečnostních záruk pro Rusko“můžeme ale vnímat i jinak než jako nadbíhání diktátorovi, nýbrž jako anticipaci mírového procesu, řešení války cestou, na níž není Macron zdaleka sám.

Ukrajina, sevřená z obou stran v heroickém boji, ohromuje odhodláním, únava z konfliktu si ale žádá i jiné než morální výkřiky do tmy. Nebo jde jen o optický klam? Kde končí sebeúcta a začíná sebeláska? Jak to říká starý Kissinger? „Morálka a naše geopolitické záměry – inu, to je nevyřešený problém.“

Macron je dnes jediným evropským státníkem, jehož si nikdo nesplete s někým jiným.