Bravo, mistře. Zbývá krok
Velký sen žije dál. Chorvatsko bude hrát v sobotu o bronz, Argentina v neděli o zlato
Jsou si tak podobní, až to zaráží. Mazáci, kteří dávno překročili třicítku. Stejné iniciály. Na zádech číslo deset, vyhrazené odpradávna jen pro výjimečné.
Oba drobní, o hlavu menší než většina spoluhráčů, málomluvní, uzavření, ale fotbalově téměř dokonalí.
Jenže zlato z mistrovství světa už může mít jen jeden z nich.
Luka Modrič, chorvatský bůžek, se nedočká. Ke stříbru z předchozího mistrovství přidá přinejlepším bronz, víc už v sedmatřiceti jistojistě nestihne.
Lionela Messiho naopak čeká poslední krůček a možná největší zápas úchvatné kariéry.
Je tak blízko, že si málokdo dovede představit, jak moc by ho zdrtilo zklamání, kdyby to jeho Argentině zase nevyšlo.
Ale proč by nemělo? Takhle parádně tým v bleděmodrobílých dresech nefungoval od posledního zlata v roce 1986. A Messi včera znovu udělal všechno pro to, aby si zlatý sen splnil.
Chorvaty v semifinále načal penaltou, proměněnou snad nejjistějším možným způsobem. S trochou štěstí při odrazu balonu pomohl i ke druhému gólu. A jak si před třetí trefou, na kterou slabší pravačkou přihrál zářícímu Álvarezovi, pohrál s maskovaným stoperem Gvardiolem, dosud nejlepším obráncem turnaje? Geniální. Bravo, mistře!
Tři výrazné momenty, tři góly, výsledek 3:0. Co chcete víc?
Je neskutečné, jak lehce Messi pořád kmitá nohama, jak dokáže oblafnout skoro o generaci mladší soupeře a jak moc energie si schoval, aby přece jen zvedl nad hlavu poslední trofej, kterou ještě nemá.
Argentinci vám o něm řeknou, že až teď se fotbalem opravdu baví, a asi to tak bude, ačkoli na první pohled získáte spíš opačný dojem.
Ještě po druhém gólu, který také obstaral po sérii šťastných odskoků nebojácný útočník Álvarez, měl Messi v obličeji tak soustředěný a podmračený výraz, až mu u kořene nosu naskočila hluboká vráska.
Až když Argentinci vedli o tři góly, začal se pod vousy nadšeně zubit. A po utkání už zářil jako sluníčko. Věděl, že druhé finále v kariéře mu neuteče.
Jenže to mu jistě stačit nebude. Osm let staré stříbro z Brazílie má doma určitě spíš schované v bedně na půdě, než aby se na ně chodil každý den dívat do vitríny: porážku s Němci nesl tehdy těžce, po dalších dvou letech dokonce na čas ohlásil konec v reprezentaci.
Nakonec si dal jen krátkou pauzu, takže svět může žasnout dál.
Messi je úkaz, jaký se třeba už nikdy nemusí objevit.
Jen zkuste v historii mistrovství světa najít borce, který by v pětatřiceti (!) suverénně kraloval statistikám turnaje.
Pět gólů a první místo v tabulce kanonýrů spolu s o dvanáct let mladším Francouzem Mbappém. Čtyři asistence, víc nemá nikdo. Šestadvacet střeleckých pokusů, třináct na bránu – opět nejvíc.
A šestnáct šancí vytvořených pro parťáky, bezkonkurenční číslo.
Proč to nešlo dřív a proč to jde zrovna teď? Náhoda to nebude.
Na předchozích mistrovstvích Argentina na svého kapitána spoléhala až nezdravě. Naložila mu na záda veškerou odpovědnost. Čekala, že Messiho kouzelná levačka udělá všechnu práci za spoluhráče, kteří mu ochotně předávali balon při každé příležitosti.
V týmu nikdy nepanovala pohoda, spíš napětí. Letos to Argentinci zjevně vzali z opačného konce.
Měli jste tušení, že si s sebou do Kataru přivezli 900 kilo masa, aby si hráči mohli poklábosit u asada, což je název pro opulentní argentinskou grilovačku? Také kvůli tomu se neubytovali v drahém hotelu, ale na studentských kolejích v areálu katarské univerzity. Žádný luxus, zato spousta prostoru pro relaxaci. A hlavně klid.
I to pomohlo, aby byl Messiho svět v rovnováze. A zlato za rohem.