Žijeme tak, jako by to bylo naposledy
Život na Ukrajině mimo zákopy
Na Kyjev dopadají rakety. Lidé umírají, prchají do krytů, trpí výpadky elektřiny a přes noc nesmějí vycházet. Navzdory tomu – či snad právě proto – se nenechávají zlomit. Dávají všemi způsoby najevo, že svůj způsob života si vzít nedají. Obraz Kyjeva, jaký si z jeho návštěvy odvezli reportéři MF DNES, je proto jiný, než by našinec očekával. Metropole pulzuje životem, který bychom předpokládali v Praze nebo Berlíně. Smysl je jediný: nezbláznit se z toho.
Pivo zaplať kartou
Bar v centru ukrajinského Kyjeva na náměstí Kontraktova. Pivo desítek druhů zde teče proudem z desítek píp. „Máme i českou Plzeň,“láká číšník, když zjistí, že jsme Češi. Jídelní lístek neexistuje, nabídku lidé zjišťují skrze QR kódy na stolech. Elektřinu nezbytnou pro chod podniku zajišťuje hučící naftový generátor. Platí se kartou. Opodál na náměstí to žije ještě víc.
Z repráků pouličních zpěváků se linou vlastenecké písně. „Putin chujlo,“duní ztemnělými ulicemi vulgární popěvek o Putinovi.
Socha náčelníka Záporožských kozáků – těch, co asi nejvíce vulgárním dopisem historie pozuráželi tureckého sultána – je v obležení lidí. Kozáci jsou tu hrdinové. Mnozí lidé do hudby tančí.
Vlajky, úsměvy a selfíčka
„Žijeme tak, jako by dnešek byl naposledy,“svěřuje se Olga, studentka architektury. Je zabalená do ukrajinské vlajky. Vášnivě políbí svého přítele. „Slava Ukraini,“vztyčí ruku s dvěma prsty tvořícími V
jako symbol vítězství. „Gerojům slava,“odpoví jí muž jdoucí náhodou kolem. Oba se na sebe letmo usmějí. Dnes žádná raketa nepřiletěla. Ale zítra? Nikdo neví.
Obří ruské kolo je jediný silně nasvícený objekt. Nikdo na něm nejezdí. Ztemnělé uličky nasvěcují hlavně okénka hipsterských kaváren a stánků s kebabem. Výlohy obchodů s módou západních značek překypují zbožím.
Na kyjevském náměstí Nezávislosti,
známém spíš jako Majdan, pobíhají prodejci cetek v kostýmech z disneyovek. Lidé si dělají selfíčka. Mezinárodní centrum kultury a umění je narvané k prasknutí. Televize tu natáčí Diesel show, populární pořad plný skečů, jakési ukrajinské Televarieté. Dámy v norkových kožiších a páni v oblecích tleskají.
Spálená země o kousek dál
A teď se přenesme o pár kilometrů dál. Buča, Irpiň. Českou optikou
města, na Ukrajině spíš předměstí Kyjeva a součást celé třímilionové aglomerace. Cesty k nim jsou rozbité, lemují je rezavějící vraky ruských tanků a transportérů. Železné bestie páchnou naftou a kouřem. Fasády snad všech domů hyzdí díry od spršky kulek ze samopalů. Poďobané od střel jsou dokonce i pravoslavné kostely. Chybějí střechy, okna jsou vymlácená.
Bytovky, kde dřív pulzoval život, jsou už víc než půl roku pusté. Vyhořely
po dopadu dělostřeleckého granátu. Snad žádný dům není nepoškozený. Apokalypsa. Bezútěšnost korunuje pobořené nákupní centrum v Buči. Obří obchodní dům ruští okupanti doslova rozstříleli. S lidmi uvnitř.
To je obraz Ukrajiny, který jsme v půlce prosince viděli. Dva světy. Ty se liší podle toho, kam až Rusové během své invaze dojeli. Okupovaná země, která to nevzdala a žije dál.
Ukrajina, speciálně Kyjev, svůj západní styl neztrácí ani pod duněním ruských raket. Je to obdivuhodné. „A co jste mysleli, že tu pijeme vodu z kaluží?“pousměje se baristka ve stánku, když připravuje perníkové latté. Mohla by být schovaná doma. Není. Ukrýt se by znamenalo přiznat, že Putinovy útoky bolí. Všichni vědí, že bolí. Ale nechávají si to pro sebe. Válka je zocelila.
Nemají lidé strach z raket? Já ho mám, ale snažím se jej potlačovat. Chlácholím se představou, že by to musela být obrovská náhoda, aby do třímilionového města o rozloze 839 kilometrů čtverečních spadla přímo tam, kde jsme. Ale stejně...
„Tady vidíme, kam střílejí,“ukazuje mi dívka aplikaci v mobilu, která každého varuje ve chvíli, kdy protivzdušná obrana země zaznamená nepřátelské střely. Vzhledem k velké vzdálenosti Kyjeva od fronty by na úkryt bylo několik minut.
„Putin může střílet, jak chce, my neutečeme,“loučí se baristka. Šťávu pro její pákový kávovar dodává benzinový agregát. Ty jsou teď na Ukrajině nedostatkovým zbožím. Každý, kdo chce fungovat, si nějaký už opatřil. Stále je ale spousta lidí nemá. Málo je i pohonných hmot. Lidé více využívají MHD.
Jožin z kyjevského metra
Ulicemi cinkají prastaré a rezivějící tramvaje typu T3, známé i z Česka. Koleje se však vlní a tak se soupravy šinou šnečí rychlostí. Tramvajová trať nebyla ideální ani před válkou, nyní ji neopravují.
Daleko rychlejší a bezpečnější svezení nabízí kyjevské metro. To vede místy tak hluboko, že slouží i jako protiatomový kryt. V počátcích války poskytovalo úkryt obyvatelům celé metropole.
Ptáme se lámanou ukrajinštinou, kterým směrem se dostaneme na zastávku Herojiv Dnipra. „Vy Pražáci?“překvapí nás česky hovořící Kyjevan v trampském klobouku. A spustí. „Jožin z bažin, už si zuby brousí, Jožin z bažin, kouše, saje, rdousí…“
Natáčíme si celý bizarní výjev, což neunikne pozornosti policistů. Legrace končí. Musím jednomu z nich ukázat pas i novinářský průkaz. Přikazuje smazat video Jožina z bažin. Proč je tak přísný, není zřejmé. Kalašnikov houpající se na přezce na hrudi četníka je dostatečným argumentem, abych se nehádal. U metra prodává stará žena květiny. Opodál i v mrazu lidé popíjejí drinky na hospodské zahrádce.
Vánoce na západní způsob
Noční Kyjev je plný bizarních výjevů. Část města je následkem ruských útoků na rozvodny elektřiny bez proudu. Zapadlejší ulice mimo centrum tak osvětlují hlavně brzdová světla automobilů. Ze tmy u kostela svatého Michala se line melodie písně High Hopes od Pink Floyd. Jakýsi pouliční umělec tu čaruje se strunami a překvapivě intonačně
jistě pěje do bateriového mikrofonu. „... naše unavené oči stále bloudí k horizontu, ač jsme touto cestou šli mnohokrát…“
V některých výlohách obchodů září nazdobené vánoční stromky a leží tam zabalené vánoční dárky. Jev na Ukrajině ještě nedávno poměrně nezvyklý, neboť zde se Vánoce slaví jinak a jindy. Stromečky tu samozřejmě znají, ale svátky tu mají spíše duchovní rozměr. Vycházejí na 7. ledna a už vůbec si tu lidé o Vánocích nedávají dary.
Změna, kterou vidíme, je následkem vymezení se vůči pojetí Vánoc, jak je slaví v Rusku. Ukrajinská pravoslavná církev celkem revolučně povolila věřícím, že mohou své Vánoce slavit v západním modelu, tedy 25. prosince. Navzdory nesouladu s juliánským kalendářem, který v Rusku i na Ukrajině církev dodržuje. A klidně i s dárky. A řada lidí na nový model Vánoc ochotně přechází.
Padá mlha. Z ní vystupuje jako vesmírná loď Enterprise více než 30 metrů vysoký futuristický skleněný most, přezdívaný „most Vitalije Klička“. Vine se nad údolím a je jakýmsi symbolem svobodného Kyjeva. Desátého října most zasáhla ruská raketa, ale stavba útok přečkala.
Nyní ji opravují. Lidé se u mostu fotí. Dokonce je tu fotograf, který lidem na požádání za drobný poplatek snímky u mostu vytiskne.
„Jestli chce Vovka mít Kyjevany na kolenou, bude se muset víc snažit,“vtipkuje ukrajinský mladík a mačká spoušť fotoaparátu.
Výstava zničených tanků
Na náměstí svatého Michala je čilý ruch. Už několik měsíců tu totiž probíhá výstava zničené ruské vojenské
techniky. Po shořelých tancích lezou malé děti a rodiče je fotografují.
Očouzená torza kdysi nebezpečných zbraní vypadají jako mrtví mastodonti a jsou posprejována hanlivými nápisy „Putin Kurwa“, výjimečně i latinkou, aby jim rozuměli i cizinci. Morbidní ukázka ukrajinského bojového ducha.
Ne nadarmo bylo místo výstavy vybráno právě zde. Opodál se tyčí monument světice Olgy, která je na hony vzdálená našim ustáleným představám o svatých ženách. Tato manželka kyjevského vládce Igora proslula tím, že vrahy svého chotě neváhala vraždit těmi nejbrutálnějšímu způsoby. Lze to chápat i jako vzkaz Rusům – dopadnete jako nepřátelé naší světice!
Obnova probíhá nepřetržitě
Třebaže v Česku je rozšířena domněnka, že celá Ukrajina je nyní zničená země, není to pravda. Minimálně západní regiony (na západ od Kyjeva), kam holínka ruského vojáka nevstoupila, fungují jako namazaný stroj. Důkazy války jsou sice všudypřítomné, lidé však nerezignovali. Infrastruktura zničená počátkem invaze se obnovuje, i díky masivní zahraniční pomoci.
Silnice se záplatují, střechy opravují. Skladovací haly a benzinky, které lemují silnici ke Kyjevu, neunikly zásahům granátů a jejich boky jsou rozervané šrapnely.
Jejich plechové zdi jsou provalené a popadané jako obří domino, i zde je ale vidět čilý ruch. Opravy probíhají nepřetržitě. Billboardy u dálnic už dávno nepatří jen reklamám na zboží a služby, ale jsou hojně polepeny vlasteneckými hesly.
Kulometná hnízda na dálnici
Tou nejděsivější připomínkou války jsou takzvané „pointy“. Jde o vojenská stanoviště umístěná spíše preventivně na silnici v okolí Kyjeva každých několik kilometrů. Zpravidla jde o provizorní bunkry z pytlů s pískem, kde je uprostřed kulometné hnízdo obehnané takzvanými „ježky“neboli protitankovými zátarasy ze svařených traverz. Tento
český vynález je tu všudypřítomný.
Ozbrojení vojáci pokuřují a ohřívají si ruce nad kouřícími kamínky na dřevo. Jeden nás zastavuje.
„Cheski zhurnalisty,“reagujeme z okénka vozu a ukazujeme naše pasy. Usměje se a mává, ať jedeme dál. Kontrast pulzujícího a fungujícího Kyjeva je fascinující. Není ale tak nesmyslný, jak se jeví.
Doklady v mobilu
Ukrajina byla v mnoha ohledech relativně vyspělou zemí už před válkou. „Zhruba před pěti lety tu proběhla reforma státní správy. Byli a stále jsou v ní dál než Češi. Máme elektronický řidičák, pas, občanku, rodný list, vše v mobilu v jedné aplikaci. V Česku mám digitální maximálně tak covidový certifikát. Když jdu na Ukrajině na úřad s čímkoliv, jdu jen na jeden. Díky elektronizaci na Ukrajině rapidně ubylo i korupce,“líčí Přemysl Brož, na Ukrajině žijící Čech, který před lety koupil a zachránil pivovar v západoukrajinském městě Rivne.
I sem, daleko od probíhajících bojů, občas přiletí ruská raketa. Lidé se s tím naučili žít. Ale nezapomněli. Neodpustili.
Mrtví v Buče žalují
„Že nemáme elektřinu, nás neporazí. Víc Moskali neumějí?“reaguje se smíchem na otázku, jak to, že Ukrajina tak skvěle funguje, Viktor.
Otec tří dětí z Buče přežil invazi, která se na město valila letos v únoru. Unikl i ruským katům, kteří při svém ústupu z města povraždili na pět set lidí. Buča je kontrast ke Kyjevu. Ani zde ale lidé neztrácejí naději.
Stojíme v areálu místního kostela svatého Ondřeje, kde se nacházel masový hrob umučených a zavražděných civilistů. Deštěm zmáčené plyšové hračky na bahnité půdě žalují. Rodiče zavražděných dětí je sem přinesli jako upomínku na své milované, pokud se je vůbec podařilo identifikovat. Spousta zde nalezených mrtvol byla v takovém stavu, že nešlo určit ani jejich pohlaví. Řada mužů byla odvlečena do Ruska.
A co jste mysleli, že tady na Ukrajině pijeme vodu z kaluží?
Nikdy nezapomeneme
„Ten rozkol je na několik generací. Nikdy jim to nezapomeneme. To se nedá zapomenout,“říká Viktor a na jediný moment se zachmuří.
Ale pak se jeho oči opět rozzáří. „Co rozbili, to zas opravíme. Všechny problémy překonáme. Válka skončí do Velikonoc. A ze zabitých Orků bude hnojivo, vypěstujeme na nich žito, pšenici, ječmen. Budeme vařit pivo na Moskalech,“odvětí Viktor s hrdostí v hlase.
Mimochodem, termín Orkové pochází od autora Pána prstenů Tolkiena, který tak označkoval skřety z východu.
O síle ukrajinského národa se přesvědčujeme jen kousek odtud. V sousedství zbořených paneláků v Buče a vyhořelých domů stojí krčma Otamansha. Jako by ani válka nebyla, lidem tu servírují skvělý boršč a vareniky, taštičky plněné masem nebo houbami. Mají tu plno. Jako pozornost majitelka posílá „křenovici“, pálenku, co na patře rozpoutá peklo.
Když náhle vypnou elektřinu a my trochu posmutníme, že budeme bez oběda, bodrá žena se nenechá vykolejit. Zavádí nás do zahradního domečku vybaveného tepelným zářičem, napojeným na záložní zdroj.
Když zjistí, že jsme novináři z Čech, ožije a vyzvídá, co jsme viděli. „Kdy skončí válka? Do Velikonoc?“ptáme se jí nakonec. Naoko se na nás zamračí. „Dřív,“usměje se. Kéž by měla pravdu.
Ze zabitých Orků bude hnojivo, vypěstujeme na nich žito, pšenici, ječmen.