Starý mistr Pozzo. Jméno pošpiněné fašismem
Jediný trenér obhájil světový fotbalový titul. Didier Deschamps může být druhým
Trenéři tenkrát ještě před zápasy nastupovali na trávník společně s hráči, takže když se Italové v roce 1938 na fotbalovém mistrovství světa ve Francii zalekli agresivní reakce nepřátelského publika a při tradičním fašistickém pozdravu lehce povolili natažené pravice, mohl jim zamračený šéf s pečlivě načesanými šedivými vlasy pěkně zblízka a od plic nařídit: Znovu a lépe! Vittorio Pozzo se jmenoval. Reformátor i muž, který se neštítil. Stal se symbolem nejúspěšnější éry italského fotbalu, již ovšem pro mnoho pamětníků zahalil hnědý háv diktátorského režimu Benita Mussoliniho.
I proto se Pozzův odkaz připomíná méně než některé jiné – a to navzdory faktu, že dodnes zůstává jediným trenérem, který kdy obhájil titul světových fotbalových šampionů.
Brazilce totiž ve zlatých letech 1958 a 1962 vedli dva různí trenéři, a tak prvním, kdo může mimořádný počin z meziválečné éry napodobit, je Didier Deschamps (na snímku), jenž pozítří v Dauhá vyšle Francii do finálového souboje proti Argentině.
„Pozzo byl ve své době nesmírně uznávanou osobností, bossem, o kterém pochvalně mluvili i Plánička s Pučem,“přibližuje fotbalový historik Vladimír Zápotocký. „Kromě obou šampionátů vyhrál s Itálií i olympijské hry v roce 1936. Že byl vládnoucí garniturou protežovaný, je pochopitelně věc druhá.“
Trenérem ve zlé době
Calciu, jak říkají Italové, propadl při studiích v Anglii, a přestože jako hráč díru do světa nikdy neudělal, jeho trenérská kariéra byla čistě po fotbalové stránce inspirativní.
„Kdyby největší úspěchy neprožil v době fašismu, stal by se ještě mnohem slavnějším,“domnívá se John Foot, britský specialista na italský fotbal.
Přezdívali mu Il Vecchio Maestro čili Starý mistr. Hráčům vštípil v té době revoluční systém zvaný Metodo, předchůdce dnešního 4-3-3, a jako jeden z prvních reprezentačních trenérů dostal plnou kontrolu nad výběrem hráčů.
Díky předchozí novinářské praxi navíc poutal pozornost i coby skvělý rétor, ale hlavně: měl široký přehled o kompletním mezinárodním fotbale.
Před domácím šampionátem v roce 1934 stál například za kontroverzními pozvánkami pro tři jihoamerické posily – Montiho, Guaiatu a Orsiho, což se hrdému fašistickému režimu zprvu úplně nezamlouvalo. Trenérův oddaný přístup však ano: traduje se, že italské přípravné kempy se podobaly spíš přísné vojenské průpravě; dlouhé pochody lesem a důraz na nacionalistickou notu.
A pak je tu (ne)slavná pomoc rozhodčích, kteří se před zápasy druhého mistrovství světa v Itálii scházeli v kanceláři vůdce Mussoliniho: Švéd Eklind ve finále přehlížením
hrubých faulů naštval statečně vzdorující Čechoslováky, švýcarského soudce Reného Merceta, který řídil italské čtvrtfinále se Španělskem, zase po návratu domů za trest vyškrtli z listiny sudích.
Proto Pozzo tak moc toužil s mužstvem uspět i na příštím světovém turnaji a vyvrátit zkazky, že zlato z předchozího šampionátu bylo jen výsledkem jakési politické tlačenky. Výkony slavných „gli Azzuri“ovšem opět zastínily nefotbalové záležitosti.
Vyhrajte, nebo zemřete
Před utkáním proti domácí Francii, která obvykle také nastupuje v modrém, Italové místo druhé bílé sady navlékli černé dresy s fašistickým symbolem, svazkem jilmových prutů s vyčnívající vetknutou sekyrou, což údajně nařídil sám Mussolini. Ten pak podle legendy poslal před finále telegram: „Vyhrajte, nebo zemřete!“
„To je ale nesmysl,“dušoval se Pietro Rava, před více než dvaceti lety poslední žijící člen tehdejšího týmu, když s ním hovořil reportér deníku The Guardian. „Mussolini nám pouze popřál hodně štěstí,“doplnil a popsal, jak po vítězství nad Maďarskem „duce“celé mužstvo pozval na audienci do svého paláce v Římě. Na loajálního trenéra Pozza mohl být obzvlášť hrdý.
Je paradoxní, že i když se uznávaný kouč nikdy nestal členem strany, byl jednou z nejdůležitějších součástí její propagandy. Podřídil se, protože chtěl dělat fotbal. „A pokud toužíte reprezentovat svou zemi, musíte jí svými činy prokázat věrnost,“poukazoval například na kritizovaný fašistický pozdrav.
Nejen tato jeho slova způsobila, že se z něj v Itálii brzy po válce a nastolení nových pořádků stala persona non grata.
Bican? Vezměte Vycpálka!
Byl až příliš pevně svázaný se starým režimem a po přetrvávajícím nátlaku v roce 1948 z pozice trenéra národního týmu sám odstoupil.
Ještě předtím třeba doporučil do Juventusu slávistu Čestmíra Vycpálka, byť se chtěl slavný klub původně zaměřit spíš na Pepiho Bicana. U fotbalu následně zůstal coby komentátor turínského listu La Stampa, kde působil až do své smrti v roce 1968. Čas od času však jeho jméno ožívá i desítky let poté.
Italové ho v roce 2011 uvedli do Síně slávy. Jeden z jeho nástupců Roberto Mancini loni překonal třicetizápasovou reprezentační sérii neporazitelnosti. A francouzský kouč Deschamps nyní může navázat na Pozzovu unikátní světovou obhajobu.
Na rozdíl od svého předchůdce navíc na mistrovství zvítězil už v roli kapitána.
Uspěje v neděli znovu?