A mělo to vlastně smysl?
Může být mistrovství světa v zemi, jako je Katar, k něčemu dobré? To se teprve ukáže.
Bývá to pravidlo. Fotbalové mistrovství světa skončí a dostane nálepku. Nejlepší, nejhorší, průměrné, zábavné, nudné. V Kataru se ještě neskončilo, naopak, to zásadní zítra a pozítří teprve přijde. Ale ať si bronz pověsí na krk Chorvaté, nebo Maročané, a ať světovému fotbalu budou vládnout Francouzi, nebo Argentinci, katarské pořadatelství nutí k zamyšlení klidně už teď. Jen z jakého úhlu pohledu to vzít? Pro reportéra, který prožil část turnaje přímo v místě, připadají v úvahu hned tři.
1
Pohled novináře. Je fér přiznat, že coby zástupce jakéhokoli média prožijete katarský šampionát z velké části v bublině, která je nesmírně pohodlná. Kdekomu se možná ani nechce ji propíchnout, protože v ní má všechno, co potřebuje – a vlastně ještě mnohem víc.
Nezastavíte se, ale energie máte pořád dost, protože výjimečně odpadá to, co bývá nejen pro novináře, ale také pro fanoušky a hráče na šampionátech strašákem: přelety či zdlouhavé přejezdy za zápasy.
Někdy se mistrovství hrají dokonce v různých časových pásmech, zatímco v Kataru jste z tiskového centra plus minus do hodiny na kterémkoli z osmi stadionů.
Tenhle pohled tedy velí říct: lépe šampionát zorganizovat nelze. Pohodlnější mistrovství světa se už nikdy konat nebude, protože žádná země o tak malé rozloze a zároveň s tak bláznivě obřími finančními možnostmi už nikdy kandidovat nebude – leda by to snad Katar někdy drze zkusil znovu.
Kdo chtěl vidět za den dva zápasy, viděl je. Přesouvat se po Dauhá a okolí vážně není problém: všude vás doveze metro, autobus, přinejhorším taxi, jehož cena se překvapivě téměř neliší od české.
Když jako novinář zrovna nestíháte, nebo kvůli velkému návalu žádostí z celého světa nedostanete akreditaci na velký zápas, stačí v tiskovém středisku vyjet po eskalátoru do patra a dívat se na přenos na virtuálním stadionu, což je obrovská síň s kaskádovitými sedadly a balkony, připomínající divadlo.
Katarské tiskové centrum, to je vůbec věc. Nejde jen o obří aulu se stoly a velkoplošnými obrazovkami, kde se ťuká do počítačů. Ve třech patrech najdete restauraci, posilovnu, obchod s potravinami a suvenýry, kavárnu nebo relaxační zónu. K tomu přičtěte autobusové nádraží, odkud co chvíli vyrazí spoj na stadion, trénink, a večer dokonce i ke konkrétním hotelům.
Zběsilý tok peněz je znát na každém kroku. Když pořadatelé nedlouho před mistrovstvím získali dojem, že je obří středisko málo vybavené, jednoduše luskli prstem a od šejků přitekly další miliardy.
Patrně jim ani nedošlo, že hlavní přidaná hodnota pro reportéry může spočívat i v něčem jiném než v přepychovém zařízení. Tím, že* novináři nejsou rozstrkaní po celé zemi jako obvykle, získají možnost vyměňovat si na jednom místě dojmy, informace a zkušenosti s kolegy ze všech koutů světa. Což je nepřenosný zážitek, protože tiskové centrum nabízí unikátní mozaiku postav, na které nezapomenete.
Maličký Ekvádorec s bříškem nacpaným v národním dresu, který chodí od stolu ke stolu a všechno pořád natáčí na mobil.
Korejci, kteří vás přemluví na rozhovor pro jakýsi YouTube kanál a žasnou, že si pamatujete pár jmen z jejich týmu, který před dvaceti lety hrál o medaile.
Podivín z Iráku, který s mikrofonem bez ustání řve do kamery, zatímco všichni okolo v tichosti pracují a zacpávají si uši. A další a další...
Nejvíc překvapí mladý Katařan, když se na začátku turnaje optáte, jak tu slávu vlastně prožívá. Téměř znuděně odpoví: „Ále, nic extra, tady v Dauhá se přece pořádá každou chvíli něco. Katar stejně vypadne ve skupině, konec, chalas!“2
Pohled nadšence. Abyste z bubliny vykoukli, musíte zatoužit poznat z Kataru něco víc. Na chvíli se převtělit do fanouška, který utratil spoustu peněz za letenku, ubytování, jídlo a teď si chce turnaj užít.
Když vkročíte do fanouškovské vesničky, kde jako příbytek slouží za tři až pět tisíc korun na noc kontejnery, stany, či v nejlepším případě karavany, začnete pochybovat, jestli to nebude spíš utrpení.
Ale pro většinu zjevně ne. Až na výjimky fanoušci vzali katarská specifika jako realitu, které se zkrátka přizpůsobí: hotely jsou drahé, tak co zbývá? Někteří dokonce vypadají, že si svůj úděl užívají: prožít šampionát v kontejneru na kraji pouště, to je přece historka, která bude mít při vyprávění v hospodě zvuk!
Ani naříkajících pivařů, kteří museli z kapsy vytáhnout víc než tři stovky, aby pěnivým budweiserem zahnali žízeň, nakonec nebylo tolik – jako by platilo, že člověk si opravdu zvykne na všechno.
Tedy téměř. Představte si, že korzujete po Dauhá, hlavním pořadatelském městě. Už padla tma, v ulicích to žije, všude se míhají různě barevné dresy, za chvíli začíná večerní zápas. Tak kde se na ten fotbal podívat? Pokud se nechcete mačkat v přecpané fanzoně, ideálně někde v klidu, třeba s dobrým jídlem a dobrým (nealko) pitím na stole.
Jenže ouha! Ono to nepůjde. Katařany totiž fotbal pořád moc nebere. Rozhodně ne tak, že by se sešli s partou a šli fandit do restaurace či sportbaru. Tak se vám může stát, že hodinu brouzdáte po centru města, za okamžik už se vykopává a vám dochází, že fotbal neuvidíte, protože na všech obrazovkách v okolí běží jiný program.
Ale vždyť je mistrovství světa! Tady! V Dauhá! Copak to vážně místní nezajímá?
Je hezké, že Katar pro fanoušky vytvoří dokonalý dopravní systém, do ulic vyšle tisíce dobrovolníků, kteří vždy ochotně poradí, ale je přece jen dost bizarní pořádat mistrovství
světa v zemi, která ke kopání do míče nemá vztah.
Což ovšem pořád není hlavní důvod, proč v Kataru šampionát nikdy neměl být.
3
Pohled lidský. Katar získal pořadatelství v roce 2010 za krajně podezřelých okolností. Jistě nebyl první, kdo lobboval a překročil čáru, vždyť korupce se řešila u soudu třeba i při volbě Německa pořadatelem mistrovství v roce 2006. Katarské finanční možnosti jsou ale téměř neomezené, což od začátku vytvářelo dojem, že si ropná velmoc bude diktovat a že si dovolí téměř cokoli.
Přesně v tom duchu bohužel přistoupila k budování stadionů a veškerého zázemí.
Debaty o tom, jestli při výstavbě infrastruktury zemřelo přes šest tisíc dělníků, jak už dlouho před mistrovstvím tvrdil britský deník The Guardian, nebo bylo obětí „někde mezi 400 a 500“, jak prohlásil sekretář organizačního výboru Hasan Savádí, zavánějí cynismem. Tak jako tak jde přece o obrovské číslo, které ukazuje na obrovský problém.
Jen pro Katařany zřejmě ne tak obrovský, jak by se slušelo předpokládat.
„Smrt je přirozenou součástí života. Ať už zemřete ve spánku, nebo při práci,“okomentoval nehorázně skon filipínského dělníka přímo během turnaje Násir Al Chátir, šéf organizace.
Uf! Jak se má humánně uvažující člověk s takovým „vysvětlením“ztotožnit?
Jinak je během šampionátu Katar pohostinný, precizní a ukazuje hezkou tvář, ale ve všem, co turnaji předcházelo, čtete až zarážející přezíravost.
To kvůli ní přilétáte s předsudky, takže vás každá pozitivní zkušenost vlastně překvapí.
Třeba když se dáte do řeči s taxikáři, většinou Indy či Nepálci, kteří si sice jistě nemohou vyskakovat, ale s rozzářenou tváří vám tvrdí: „Je mi tady líp než doma. Mám tu šanci na lepší život.“
Zkušenosti těch, kteří v Kataru žijí třeba i déle než deset let, vás nutí přemýšlet, v hlavě vám náhle šermují myšlenky.
Když mluvíte s Evropany, kteří se v Dauhá usadili, slyšíte téměř vždy totéž: Katar před deseti lety a dnes se nedá srovnávat, vyvíjí se, mění zákony, vylepšuje migrantům podmínky, vina není vždy jen na jedné straně, nezkušení dělníci často nedodržují bezpečnostní opatření.
Jistý pokrok ostatně potvrzují i zprávy Mezinárodní organizace práce, která si pro jistotu v Kataru zřídila trvalou kancelář.
Což nutí k závěrečnému zamyšlení: není náhodou nakonec dobře, že se Katar díky pořadatelství dostal pod drobnohled a svět konečně získal důvod si na něj posvítit?
Pokud tohle mistrovství mělo být k něčemu dobré, pak snad k tomu, aby vybublaly problémy, jež by se jinak Katařanům dál dařilo úspěšně schovávat.
Katar 2022 snad může posloužit jako částečná inspirace z pohledu perfektní organizace, ale především jako memento a bod zlomu.
Pokud migrantům opravdu zasvítí naděje na důstojnější život, šampionát v titěrné pouštní zemi aspoň zpětně dostane jistý význam.
Jinak už ze sebe nikdy nesloupne nálepku s nápisem Nesmyslný.