Nikaragua: poslední zhasne!
Špatně čtou i počítají, ale věří ve skvělý život v USA.
Při svých dvou cestách do Nikaraguy jsem poznala tři průvodce. Dva měli příbuzné v USA, třetí nikdy neopustil ostrov Ometepe, kde žil. A podobné to bylo u spousty lidí, s nimiž jsem mluvila. Počty Nikaragujců jdoucí za lepším životem do USA se kvůli liknavé imigrační politice současného amerického prezidenta Joea Bidena minimálně zdesetinásobily.
„Moje manželka už je v Americe přes půl roku. Museli jsme se rozhodnout, kdo z nás půjde. Ona umí lépe anglicky,“vypráví 35letý Ginno. „Dcera se mě každý den ptá, kde je máma, jsou jí teprve tři roky. Starat se o ni mi pomáhají moje matka a tchyně,“dodává.
Ginno pracuje jako turistický průvodce po metropoli Managua. Stojíme před vládními budovami, dominuje sídlo prezidenta Daniela Ortegy. Ginno se kolem sebe občas rozhlédne, jako by se bál, že nás někdo sleduje. Naučenými frázemi vypráví o historii: kolonizace, revoluce, občanská válka, zemětřesení... Zastavíme se u výrazně poničené katedrály. Otřesy v roce 1972 se na této nádherné stavbě hodně podepsaly, je v podstatě nefunkční, na rozdíl od vládních budov, které se téměř blyští. „Proč jste neopravili i katedrálu?“ptám se. „Není to důležité,“odpovídá stroze Ginno.
Ginno mě vede kolem pomníků latinskoamerických vůdců: vedle prezidenta Ortegy, který šéfoval zemi už v 80. letech jako komunistický spojenec SSSR, také venezuelský exprezident Hugo Chávez nebo kubánský Fidel Castro. Policisté nebo vojáci se samopalem jsou na každém rohu.
V hlavním městě je na rozdíl od jiných míst, která jsem v Nikaragui poznala, zvláštní ticho. Za zavřenými okny auta mi pak Ginno vypráví o své ženě. „Stálo to přes 5 000 dolarů, ten přechod manželky do USA, abychom měli jistotu, že se za hranice dostane v pořádku, jinak je to o život. Teď už posílá peníze nám domů, pracuje na Floridě.“
„Jen se dostanou přes řeku Rio Grande, mají to jisté,“říká Ginno, jak příznivá situace za Bidena teď pro migranty je. Dodává, že dříve lidé utíkali více do sousední Kostariky, ale teď se v Nikaragui šíří, jak říká, „mýtus amerického snu“, jako by celé USA byly Disneyland.
V roce 2020 se do USA z Nikaraguy na cestu dlouhou 3 300 kilometrů přes Honduras a Mexiko vydalo 3 164 migrantů. Za letošek je jich kolem 111 000. Skoro každá druhá rodina, kterou jsem tam potkala, měla „někde někoho v USA“.
Kam Ortega nechodí
Na rozdíl od nablyštěného a drahého středu Managuy pro vyvolené mě jen hodinu jízdy autem ve městě Granada čekala jiná podívaná. Chatrče s udusanou hlínou, kde se vaří na otevřeném ohni. Tržnice na ulicích, kde místní prodávají vše od kukuřice až po spodní prádlo či hygienické potřeby nebo ovocné džusy, které se pijí brčkem z igelitových pytlíků.
„Tohle je náš skutečný život, to, co jsi viděla v centru Managuy, je jen pro vládu našeho prezidenta Ortegy, jeho skalní příznivce, vojáky a policisty, kteří si vydělávají nejvíce peněz v celé zemi,“říká můj další průvodce. Tentokráte 31letý Victor. Je otevřenější. „Každý se musí umět o sebe postarat sám, farmařit, chodit na ryby, prodávat různé zboží. Vláda je nefunkční, děti chodí třeba do školy jen do 12 let, pak už musejí za vzdělání platit,“popisuje.
To, že je vzdělání v této zemi nedostatečné, poznávám i sama. Potkala jsem řadu lidí, kteří neuměli číst, psát nebo počítat.
Centrum Granady je k turistům vstřícné. Okolí lemují sopky, jezera a laguny, pro někoho téměř ráj na zemi. V „hostelech“je možné v bezpečí a čistotě se sprchou přespat za osm dolarů na noc i se snídaní. Stojí tady ale i luxusní hotel s bazénem za 100 dolarů za noc. Přepych pro turisty až kontrastuje s bídou v okolí.
Victor se ale nemá tak špatně, má tři sestry a všechny jsou v USA od New Yorku po Miami a vydatně ho podporují. „Říkají mi, abych se tam také odstěhoval, ale já mám rád tuhle zemi, věřím, že se něco brzy stane a Ortegova diktatura půjde ke
dnu,“svěřuje se Victor, který se stará o nemocného otce. Vykládá, jak zemi a marxisticko-socialistický režim současného prezidenta dotují Čína, Rusko, Venezuela a Kuba. Nikdo si nesmí dovolit odporovat vládě. Hlavně nic nekritizovat, jinak se končí ve vězení.
„V době covidu vláda úplně uzavřela veškerý byznys, nikoho nepodpořila, připadal jsem si jak před kolonizací, lidé si mezi sebou vyměňovali věci, které potřebovali, neměli vůbec peníze,“líčí tehdejší situaci Viktor s tím, že on vyměnil v těžké době lahev rumu za tři kuřata. Jeho kamarád zase dřevo na vaření vyhandloval za pneumatiku a benzin k autu, aby mohl dojet k jezeru na ryby.
Ale někteří mají ještě horší zážitky.
Tarzan na ostrově Ometepe
„V době od roku 1983, kdy byli u moci Ortegovi sandinisté, se moje rodina skrývala tady na úpatí sopky, sedm let. Byly mi tři roky, ale
museli jsme sem do džungle, jinak by nás postříleli,“vzpomíná čtyřicátník jménem Horacio během výpravy po ostrově. Dodává, že jeho otec pracoval u ochranky v Managui pro toho „druhého chlapa, Somozu“. Anastasio Somoza byl diktátor, kterého sandinisté svrhli.
Horacio zná na ostrově každou rostlinu a umí volat na místní opice tak, že se mu hned ozvou. „Pili jsme vodu z jezera a někdy matka musela uvařit polévku z různých brouků, mravenců a kořínků stromů, je tam hodně proteinu,“říká Horacio. Cesta pro vodu trvala dvě hodiny.
„Když volby v roce 1990 vyhrála demokratka Violeta Chamorrová, otec plakal radostí, vrátili jsme do civilizace a začali znovu,“doplňuje svůj příběh můj průvodce. Ometepe je unikátní ostrov se dvěma sopkami. Po silnicích, pokud tedy jsou, se volně procházejí koně, prasata, slepice a hubení psi.
V centru největší osady zvané Mayogalpa je pár restaurací a barů pro případné turisty. A škola, kde učí na dvě směny. Ráno na čtyři hodiny malé děti od 6–8 let, až po nich ty starší od 9–12 let na další čtyři hodiny.
Každý den jsem se ve skromném hostelu se studenou sprchou probouzela s pocitem, že jsem u táboráku. Byl to ale jen kouř z kuchyní místních, kteří vše vaří na otevřeném ohni.
Jednou ke mně přišla recepční, 25letá Camila. Začala otázkou, jestli mám cestovní pas. „Ano, mám, jinak bych nevycestovala,“odpovídám. Trochu se divila. „Můj bratr odešel před třemi měsíci bez jakýchkoliv dokumentů, trvalo mu to 19 dní, než se dostal do USA, ale je už v New Yorku, kde pracuje,“řekla.
Pak se rozvyprávěla, že Nikaragujci, kteří chtějí bez dokumentů do USA, musí chodit na lekce plavání, protože je potřeba trénovat na to, aby přeplavali v Mexiku řeku Rio Grande.
Migraci z ostrova Ometepe bych čekala nejméně, ale i sem se už dostal „mýtus o americkém snu“. Mnoho lidí včetně mého průvodce Horacia mimo ostrov necestuje a na první pohled by člověk věřil, že zde žijí spokojený život. Neřeší stres, mentální choroby ani woke kulturu, rasismus nebo LGBT. Každý si žije podle svého. Největší starostí je dostatek jídla. Jenže zrovna to je velká starost.
„Občas máme ve břichu tygra,“říká mi Horacio. Najíst se do úplné sytosti tady není na denním pořádku. A vzdělání? To už se neřeší, většina dětí už končí v šestých třídách. „Servírce“v místní restauraci jsem musela spočítat účet, aby věděla, kolik jí mám zaplatit. Ale prý asi vyrazí na sever taky.