Zabij si svého kapra. Tradice na ústupu

Kapři to nemají lehké. Nikdo si jich nevšímá, jak je rok dlouhý. Jako by ani neexistovali. A když už lidi konečně uznají ty ryby za hodny pozornosti, mnoho času jim nezbývá.

Jediné, co by snad kapry mohlo potěšit, je to, že ta pozornost je rok od roku větší.

Stále víc lidí se zamýšlí nad tím, jestli je každoroční hromadné zabíjení kaprů v ulicích českých měst v pořádku. A letos v téhle debatě nastal důležitý zlom – první velký obchodní řetězec od prodeje živých anebo právě zabitých kaprů dává ostentativně ruce pryč.

Tím řetězcem, který už před svými samoobsluhami nechce kádě napěchované rybami ani mrznoucí stružky kapří krve poblíž zaparkovaných nákupních vozíků, je Lidl. Ale ani Albert či Billa se k prodeji kaprů příliš nehlásí – pozemky, na kterých kádě stojí, prý zpravidla nejsou jejich, takže s tím nemají nic společného.

Rozhodnutí Lidlu vzbudilo docela poprask. Veřejné zabíjení kaprů je česká vánoční tradice, a na tradice se nesahá. Říkají jedni.

Jiní – a je jich překvapivě hodně – zase pokládají tento způsob prodeje ryb za nechutný a krutý. A Lidl proto chválí.

Rozumím těm prvním i těm druhým. Ale těm druhým víc. Taky si tím procházím. Už léta.

Ryby mám rád. Kapra zejména. Masíčko má jemňoučké, voňavé, lahodné. A byly doby, kdy jsem pokládal za svoji rodinnou povinnost se o kapra na Vánoce takříkajíc postarat. To znamená koupit ho tradičně živého z kádě, odnést ho tradičně domů do vany, tradičně ho pak vlastnoručně zabít, vykuchat a naporcovat.

Dělal jsem to tak roky. Bylo v tom něco prastarého, symbolického. Je přece povinností otce nasytit svoji rodinu, ne? A navíc rybou! Rybami přece nasytil zástupy i Ježíš. Všechno do sebe zapadalo. Přesto na to nevzpomínám rád. Jedny Vánoce takhle na kaprovi vykonám příslušnou exekuci, uklidím koupelnu, omyju nože, otvírám dveře – a za nimi stojí malý synek. Z ryby ve vaně měl předtím takovou radost a chodil se na ni každou chvíli podívat.

Kluk se neusmíval. Díval se mi strašně tvrdě do očí. A pak, jako by tomu sám nemohl uvěřit, pomalu pronesl: „Ty jsi... toho kapra... zabil.“Zjevně do té doby netušil, čeho jsem schopen.

Jsou to už roky. Na ten jeho pohled se od té doby snažím zapomenout – zjevně marně. Každopádně od té doby už jsem si kapra vždycky nechal zabít rovnou u kádí. Jako teď už skoro každý.

Chápu proto lidi, kteří čerstvě zabitou rybu považují za nezbytnou tradici. Ale chápu i ty, podle kterých je to krutost.

Možná, že nazrává doba posunout se zase trochu dál.

Nemyslím, že bychom měli kapry přestat jíst. Každoroční protestní happening vegetariánských aktivistů, kteří zabíjení kaprů přirovnávají k hypotetickému vraždění psů, mě nechává chladným. Stejně jako většinu lidí, která chápe ten jednoduchý fakt, že pes není ryba. Ba že je mezi nimi značný rozdíl.

Maso všeho druhu na talíř patří. To rybí zejména. Ale určitě ničemu neublíží, když kapří poslední cesta z rybníka na stůl proběhne bez zbytečných přestupů a zastávek. A nemusí to ani být ausgerechnet na Vánoce.

Zabíjení kaprů na ulici proto bude nejspíš populární méně a méně. Bude na ústupu, stejně jako v minulosti spousta jiných zvyků.

A právě letos, léta Páně 2022, na plácku před Lidlem, ten ústup začal.