Ukřičený fenomén
Blázen, šoumen, brankář turnaje. Bavil vás
Zase si neodpustil gesto, kterým celkem pravidelně slaví i provokuje. Rozesmátý převzal cenu pro nejlepšího gólmana turnaje, lehce se zaklonil a zlatou rukavici si oběma rukama vrazil do rozkroku.
Že se tenhle vtípek asi nikde mimo Argentinu moc líbit nebude? A že to za něj zvlášť od puritánů jistě schytá? Věřte, že to bylo Emilianu Martínezovi fuk.
Gólman, který vychytal finále mistrovství světa, je zkrátka svůj. Trochu šoumen, trochu šílenec. Ale Argentina možná právě blázna mezi tyčemi potřebovala, aby po šestatřiceti letech konečně zase mohla vládnout fotbalovému světu. Copak si pamatujete tváře, které chránily argentinskou branku na předchozích šampionátech? Caballero, Armani, Romero, Abbondanzieri – všechno solidní gólmani, ale příliš nevýrazní.
Na Martíneze, ukřičeného divouse, který v Kataru dvakrát vychytal penalty, nezapomenete. Nejen proto, že Messi mu před novináři neřekne jinak než „un fenómeno“.
„Díky bohu, že jsem se v rozstřelu zase ukázal. O tomhle jsem snil. Tohle zlato je pro mou rodinu,“říkal po finále do kamery a utíral rudé vyplakané oči. Určitě si vzpomněl na všechno, co musel prožít, než se vyšplhal na zlatý vrchol.
Když mu v sedmnácti nabídl
smlouvu Arsenal, maminka ho v slzách prosila, ať zůstane doma v Mar del Plata. Ani jemu se nejdřív nechtělo, ale...
„Vybavilo se mi, jak jsem jako kluk vídal tátu, když v noci brečel nad nezaplacenými účty. A jak maminka hladověla, abychom aspoň my děti měly co jíst,“vzpomínal později. „Tak jsem si řekl: Musíš!“
Dlouho trvalo, než se vydrápal na úroveň, o které snil. Když hrála Argentina finále před osmi lety, porážku s Německem si vytrpěl při rodinné grilovačce.
Fandil i před čtyřmi lety přímo v Rusku, kde bratrovi na tribuně slíbil: Na příštím šampionátu už budu v bráně!
Nejenže slib splnil, v Kataru ho dokonce pozlatil. A těm, kteří ho neznali, ukázal, kdo je teď v argentinské bráně pánem. Ve skupině byl spolehlivý, ve vyřazovací části excelentní. A nepřehlédnutelný.
Když ve čtvrtfinále vychytal Nizozemce, sprostě jim vynadal. Jejich trenérovi van Gaalovi v televizním rozhovoru zostra vzkázal, ať drží hubu, a nešetřil ani rozhodčího Lahoze, který podle něj nadržoval soupeři: „Snad už nás nikdy nebude pískat, je příšerný.“
Zvláštní, že Martínezovi, jemuž nikdo neřekne jinak než Dibu, všechny výstřelky prošly, včetně toho finálového. Francouz Tchouaméni při rozstřelu kráčel k puntíku, čekal, že mu gólman podá balon, ale ten místo toho mrskl míč do rohu velkého vápna, aby se pro něj protivník musel vracet.
Výsledek? Rána proletěla vedle tyče a Martínez si zařval a zapumpoval pěstmi, jako by penaltu chytil.
Fakt je, že bez jeho přispění by zřejmě na penalty už ani nedošlo. V nastaveném čase prodloužení na něj uháněl náhradník Kolo Muani, zavřel oči, vší silou napálil skákající balon, ale Martínez bleskově vytrčil nohu do strany a ránu vyrazil.
Je ironií osudu, že nebýt jiného francouzského útočníka, možná by doteď čapal v nižších anglických soutěžích. Arsenal s ním šíboval, osm let se trmácel po hostováních, než mu život nechtěně změnil Neal Maupay z Brightonu. V červnu 2020 v duelu s Arsenalem zranil Bernda Lena, tehdejší jedničku, a cestu otevřel právě Martínezovi.
Ten následně dochytal covidový ročník v úžasné formě, jenže když nedostal v nové sezoně záruku, že zůstane v základní sestavě, naštval se a odešel do Aston Villy. Teď může říct: Správné rozhodnutí.
V devětadvaceti, deset let poté, co dostal první pozvánku, debutoval v reprezentaci. A když pár týdnů nato vychytal triumf na mistrovství Jižní Ameriky, hádejte, jak slavil? No jistě, taky s trofejí v rozkroku. Snad aby bylo vidět, že ve stínu Messiho má Argentina i jiné hrdiny.