Frajer Luka: Chci hrát dál
Stříbrný, bronzový a svatý kapitán Chorvatska
Po internetu koluje vtipná koláž, na které se vrásčitý a šedivý Luka Modrič usmívá po vítězném zápase. Konkrétně na mistrovství světa v roce 2050. Fotbalový dědek v akci.
V reálném životě mu bude pětašedesát, tak akorát čas na skutečný důchod, ale při jeho vitalitě kdo ví, co bude právě dělat.
Chorvatská legenda poráží přírodní zákony. „Nedělám nic zvláštního. Jen prostě žiju zdravě a poslouchám svoje tělo,“říká.
Ano, žije zdravě, taky má skvělé geny, k tomu bezvadný přístup a nejlepší možné zázemí. Sledovali jste, jak vášnivě se v sobotu navečer radoval, když dovedl Chorvatsko podruhé za sebou k medaili na velkém mundialu?
Jako by neměl nárok na únavu. Nejdřív kmital celý zápas proti Maroku uprostřed záložní řady, pak nejmladší sedmiletou dceru Sofii točil tak divoce, až se mu skoro zatočila hlava. Následovala starší Emu, která si na trávníku vyprosila stejný kolotoč. Syn Ivano ho zase uháněl, ať si všichni udělají společnou fotku. A táta Stipe? Při dlouhém objetí se synem plakal dojetím.
Celá rodina se během šampionátu oblékala do dresu, který malý velký kapitán proslavil. Na zádech číslo deset a všude kolem červenobílé kostky ze šachovnice.
„Opouštíme Katar jako vítězové,“prohlásil Modrič, když ho zajali první reportéři s kamerou.
Je skoro neuvěřitelné, jak malá čtyřmilionová země od Jadranu dokáže konkurovat mocnostem. Tak dlouho, precizně, originálně! Jednou spustí ofenzivní hromobití, při kterém soupeři nestíhají. Podruhé postaví obrannou barikádu, do které narážejí nájezdy favoritů. Jindy se spolehnou na taktiku, ve které mají jediný cíl: dokodrcat zápas do penalt, protože chorvatští brankáři, to je prostě kapitola sama pro sebe. Každopádně u toho vždycky bývá svatý Luka.
Prozatím v národním dresu stihl 162 zápasů. Jistě nemusíme dodávat, že je to chorvatský rekord.
Poprvé nastoupil v březnu 2006 při vítězném přáteláku proti Argentině. Na druhé straně stál jistý Lionel Messi, podobný střízlík.
Oba byli mladí, hubení, bohem políbení a poslušní. Na to, co dokázal Messi, nemusíme upozorňovat, zůstaňme u Modriče. Bylo mu šest,
když mu Srbové zastřelili dědečka. Krvavá válka v Jugoslávii z jeho rodiny udělala uprchlíky. Z baráku, kde v pohoří Velebit vyrůstal, zůstaly ruiny. S rodiči se přestěhoval do Zadaru a v uších mu každý den duněly vybuchlé granáty.
„Slyšel jsem o malém hyperaktivním klukovi, který neustále kope do balonu v hotelové chodbě pro uprchlíky,“vzpomínal Josip Bajlo, první z Modričových koučů. Jeho talent rozpoznal okamžitě, mnozí další trenéři vnímali Modriče jen jako šikovné pískle, které se v dospělém fotbale nemůže prosadit.
Šeredně se spletli a možná se dodnes stydí. Hubené nohy a drobné
tělo nevadily, aby Modrič vystoupal až do fotbalového nebe.
Už s Dinamem Záhřeb vyhrál třikrát chorvatský titul, načež přestoupil do Tottenhamu. Ustál divoké ostrovní tempo, vyhnul se mnoha ostrým skluzům a v létě 2012 se stěhoval do Realu Madrid. Ano, už je to deset let! Čas letí, trofeje a komplimenty přibývají, energie Modriče neopouští. Když Chorvatsko před čtyřmi lety senzačně protáhl do finále, za odměnu dostal Zlatý míč.
Letos hrál na mistrovství světa počtvrté a na konci líbal medaili z bronzu: „Asi byste nás navždy měli přestat považovat jen za černé koně. Chorvatsko je velká síla.“
Leckdo očekával, že po šampionátu ohlásí konec, ale on se cítí pořád svěží. Pokračovat bude nejméně do červnového finále Ligy národů. Euro 2024? Možná.
V Kataru odehrál všech sedm zápasů v základu. Během pětadvaceti dní zvládl 653 minut, ve čtvrtfinále proti Brazilcům dokonce i celé prodloužení. Kromě toho dokázal vnímat také pocity poražených. Nad nikoho se nepovyšoval. Po osmifinále obcházel zdrcené Japonce, pak zvedal plačící Brazilce, a když odcházel do kabiny s bronzovou medailí, nejdřív se zastavil u Maročanů, aby si vyměnil dres se záložníkem Amrabatem.
Luka je prostě frajer.