Houstonová, máme problém
Pohnutý osud zpěvačky Whitney Houstonové zpracovává životopisný snímek Whitney Houston: I Wanna Dance With Somebody. Nejde ale o nijak strhující podívanou, film plyne v poklidném, nevzrušivém rytmu.
Whitney měla v hrdle dynamit, o tom není sporu, ať už máme k jejím písničkám vztah jakýkoliv. I celkem banální melodii dokázala svým jedinečným hlasem podat tak, že po zádech mašírovaly zástupy mravenců. Zároveň byla temperamentní, energická, s jasnou představou o tom, pro koho a jak chce zpívat. Co nejlépe a pro všechny. Pranic jí nezáleželo na tom, že ji černošské publikum vytýká, že dělá málo „černou“muziku. Stran zpívání měla jasno, v osobním životě už to tak růžové nebylo, viz její značně problematický vztah a později i manželství se zpěvákem Bobbym Brownem.
Drama se nekoná
Po strhující, obrazově opulentní filmové hostině jménem Elvis je samozřejmě těžké přijít s životopisným filmem o slavném zpěvákovi či zpěvačce, který by se mistrovskému kousku Baze Luhrmanna alespoň
přiblížil, ale v případě Whitney Houstonové se jelo vyloženě na autopilota. Scénář napsal specialista na životopisné snímky Anthony McCarten (Bohemian Rhapsody, Teorie všeho, Nejtemnější hodina), ale ani on se nedokázal nijak vyrovnat s tím, že kromě drog, nevyjasněné sexuální orientace a tragického úmrtí vlastně příběh Houstonové nenabízí skutečné drama nebo zásadní konflikt. Vše, co snímek předkládá,
jsme už mnohokrát viděli, navíc v atraktivnější podobě nebo s lepšími hereckými výkony.
Režisérka Kasi Lemmonsová se navíc nezmohla na nic víc než na odvyprávění scénáře a největší odvaz jsou doslova citované původní zpěvaččiny videoklipy. Přitom by se nabízelo mnohé, například věnovat trochu víc prostoru natáčení Osobního strážce a Kevinu Costnerovi nebo alespoň na chvíli v rámci předávání
hudebních cen zapojit do děje Michaela Jacksona či Janet Jacksonovou.
Příliš mnoho Whitney
Na rozdíl od Raye nebo Walk The Line o Johnnym Cashovi se I Wanna Dance With Somebody nemůže ani opřít o výrazný výkon hlavní představitelky. Naomi Ackie prostě imituje Whitney Houstonovou v jednotlivých úsecích kariéry a zbytek hereckého ansámblu je víceméně stafáž.
Vymyká se snad jen Stanley Tucci v roli empatického a jasnozřivého producenta Clivea Davise. Pro milovníky Houstonové je návštěva kina samozřejmostí, i ti ale budou mít asi problém s naddimenzovanou stopáží. Natahovat film na bezmála dvě a půl hodiny bylo zbytečné.