Alpská idyla. Před zápasy míjíme krávy
Je to zřejmě nejmalebnější místo v evropském hokeji. Vítejte v Ambri-Piotta, kde hrají i dva Češi.
Jen co rozrazíte vrata zimáku, naskytne se vám jedinečný pohled. Všimnete si přilehlého letiště. Ohromí vás zasněžené vrcholky mocných Alp, pod nimiž jsou rozstrkaná obydlí a statky. „Přijíždíte na stadion a míjíte krávy,“vykresluje Filip Chlapík, český útočník Ambri-Piotta. Jeho spoluhráč Michael Špaček se jen zubí.
Vítejte v zřejmě nejmalebnější hokejové destinaci Evropy.
Když připočtete i úroveň nejvyšší švýcarské soutěže a obecně vysoké výdělky v ní, jde rovněž o jednu z nejžádanějších lokalit celého kontinentu.
Samotný název Ambri-Piotta vznikl spojením dvou maličkých vísek. Klub sídlí v horské oblasti Quinto, jehož veškeré obyvatelstvo by nezaplnilo téměř sedmitisícovou halu Nuova Valascia ani z pětiny.
Leží v kantonu Ticino, kde vládne italština a kde se mísí švýcarská důslednost s jižanskou vášnivostí i pohodou. Poznáte to i v nedaleké Bellinzoně, kde si s vámi v tamní restauraci české opory sjednají schůzku.
Když si Chlapík poroučí ke kávě vodu, italsky hovořící obsluze složitě vysvětluje, aby byla perlivá.
„Sparkling? Gas? Bubbles?“pálí s vervou pojmy jako puky na ledě.
„Ááá, Acqua?“zvolá po chvílí radostně číšník, než zmizí za bar.
Když se vrací, na podnosu nese neperlivou vodu. Poplete i většinu objednávky včetně počtu káv.
„Vidíte? Nerozumí. A je jim to fuk,“prohodí později Chlapík.
„Vezmeš si moje kafe? Já ho nepiju,“mrkne na něj kolega Špaček.
Chlapík kývne a při vyprávění usrkává ze dvou šálků.
Souhra reprezentantů nefunguje jen u stolu, ale i na ledě. O ní ale až za chviličku. Jen pár vět k prostředí, které okouzlí nejednoho cestovatele.
Návštěvy San Sira a bláznovství
Pokud míříte do království Ambri-Piotta ze severu, projedete téměř sedmnáctikilometrovým Gotthardským tunelem – nejdelším silničním tunelem v zemi a třetím na celém světě.
Po výjezdu z něj se ocitnete na prosluněnější straně Alp. „Je prosinec, a přesto tu skoro pořád svítí sluníčko,“libuje si Chlapík. „Nabíjí vás to i mimo zimák.“
Okolí též láká k objevování. Středověké
pevnosti, vycházky v přírodě, jezero Como, půvabná města Ascona nebo Lugano.
Cedule u silnice při jízdě autem přestávají informovat o vzdálenosti do švýcarských měst, ale spíš do Itálie, hlavně do Milána. Z Bellinzony, kde Češi i značná část jejich spoluhráčů bydlí, to do severoitalské metropole činí zhruba sto kilometrů.
Ostatně také Chlapík se Špačkem hned vypočítávají, kolikrát jako velcí fotbaloví příznivci během podzimu navštívili slavné San Siro.
„Jen sedačky jsou tam děsně u sebe, dost se na tribuně mačkáte,“poví Špaček, jenž se svými 180 centimetry rozhodně nepatří mezi hokejové obry.
Cosi z tamního fotbalového koloritu najdete i u Ambri-Piotty. Zápal fanoušků. „Jsou hluční, mají hodně vlajek a megafonů. Třískají do plexiskel, za kterými jsou narvaní. Prožívají to vážně jako na fotbale. Jsou to srdcaři,“pochvaluje si Špaček.
„Jsme zvyklí, že jinde lidi po porážkách okamžitě odcházejí, ale tady když vidí, že jsme to odmakali, všichni jsou na konci na nohou. Tleskají. I po porážce jsou děkovačky, což vás občas až štve, protože vy jste zvyklý zmizet do kabin,“usměje se Chlapík.
Ač se loni otevřená aréna nachází uprostřed ničeho, v čase utkání se diváci zničehonic zjeví. Vždyť jen Bellinzona je vzdálená od stadionu 40 minut svižné jízdy. „Ale lidi z ní rádi přijedou. Stejně jako z Ascony, Curychu, Itálie nebo Lugana,“vyjmenovává Chlapík.
A právě derby s Luganem se řadí nejrizikovějším utkání hokejové Evropy.
Špaček dokládá bláznivost fandů příhodami o spoluhráči a tamním odchovanci Intim Pestonim, který téměř celou kariéru spojil s Ambri-Piottou.
„Kamkoli se vrtne, připadá si jak celebrita,“poví jeho český kolega.
„Když jdete na pivo, u něj se hned tvoří fronta lidí na společnou fotku. Nebo jdeme v Curychu z letiště na hotel. Zničehonic u něj zastaví auťák a vyskáče z něj posádka, která začne skandovat.“
Prošlapaná cesta do NHL
Dvojice krajanů nevyrazila na jih Švýcarska jen za nevšedními zážitky. Aktuálně se řadí k nejlepším českým forvardům v Evropě a v pětadvaceti stále patří i mezi perspektivní plejery pro uplatnění v NHL.
Ostatně mezi ní a švýcarskou ligou roky funguje obousměrně dálnice. V létě po ní zamířil curyšský útočník Denis Malgin, předloni do Ameriky putoval například vítěz bodování Pius Suter. Předtím se například z Lugana do brankoviště Columbusu vyšvihl Lotyš Elvis Merzlikins. „Každý rok dva tři kluci odsud udělají soupisku NHL,“pokyvuje Chlapík. „Skauti vědí, že je to nejlepší liga Evropy. Když tady ukážete schopnosti, stane se z vás zajímavější zboží.“
Také z Ambri-Piotty je prošlapaná do NHL česká cestička. Na jaře 2019 se v ní stal nejproduktivnějším hráčem celé soutěže Dominik Kubalík, který nyní pálí v Detroitu. „Má tady velké jméno,“přikývne Špaček.
A Chlapík pokračuje: „Když se mi nedařilo bodově, mluvil jsem s koučem. Vytáhl Kubaldovy statistiky, ve kterých mi ukazoval, že v prvních dvaceti zápasech taky dal jen pět gólů. Pak se ale rozjel a zanechal tu velkou stopu. Na nás Čechy se teď kouká podobně. Je znát, že i diváci čekají na dalšího Kubalíka.“
Zakončovatel Chlapík po letním přesunu z extraligové Sparty zatím posbíral v 29 startech 22 (12+10) bodů. Kreativnější kumpán Špaček je střádá ještě aktivněji, s bilancí 11+21 se řadí do nejproduktivnější desítky celé soutěže.
Včerejší zápas (po uzávěrce vydání) Ambri v Ajoie mohl s čísly ještě trochu hnout. Celkově ale rozhodně nejde o špatnou vizitku Čechů pro možné zájemce ze zámoří. „Neřeším to. Nejsem typ, který by se
koukal extrémně do budoucna,“opáčí Špaček, jenž se pět sezon marně snažil o průnik do sestavy Winnipegu. Podobně opatrné věty volí Chlapík, který má sice v NHL pět desítek startů, ale stabilní flek si v Ottawě nezískal.
Každý rok pár kluků odsud udělá soupisku NHL. Skauti vědí, že je to nejlepší liga Evropy.
Konečně spolu. I díky nároďáku
Spíš než budoucnost řeší současnou sezonu, která jim moc radosti nedělá. Ambri-Piotta zpackala šňůru zápasů na přelomu října a listopadu, kvůli níž aktuálně bojuje o poslední příčku zaručující alespoň posun do předkola play off. „Herně se nám docela vede, ale hrajeme kolektivní sport. Když se nedaří týmu, je těžké být nadšený z osobních výkonů. Je to trošku náročné,“shrnuje Chlapík.
Český tandem alespoň může těšit, že zpravidla nastupuje pospolu v jedné lajně. Ač jsou oba pánové ročník narození 1997 a kamarádí se od nejranějších reprezentačních výběrů, nikdy se jim to nepoštěstilo.
Proč? Oba začínali jakožto centři, až Chlapíkův přesun na křídlo umožnil jejich spojení.
„V sezoně přišel úsek zápasů, kdy byla pokaždé jiná sestava. Jeli jsme v listopadu na nároďák, kde jsme to odehráli solidně. A myslím, že si v klubu všimli, jak se nám hraje dobře. Od té chvíle jsme zase spolu,“odhaduje Chlapík.
Navzájem i okoukávají, co by se jeden od druhého mohli přiučit. „Špáča zvládá osobní souboje u mantinelů. Podle mě je v tom jeden z nejlepších, které jsem kdy viděl,“vyzdvihne Chlapík.
„Mně se zase líbí tvůj zabijácký instinkt,“vrací Špaček komplimenty. „Když je ve střelecké pozici, nevymýšlí nic extra, prostě to vypálí. To vůbec nemám. Střelu má hlavně švihem výbornou. To mi chybí.“
Teď mohou jeden druhého dál školit, a pokud jednou oba Ambri-Piottu opustí, scházet jim bude určitě i prostředí, které jinde stěží najdou.