Ukaž zuby, žáku. Učitelé jsou na pitomosti zvyklí

Zubař a vysoký zubařský funkcionář Roman Šmucler dostal minulý týden nápad. Nápad, který vyvolal solidní poprask, a to zejména na školách.

Prezident stomatologů konstatoval, že zubařů je málo a nestačí na pravidelné kontroly dětských chrupů, kterých je naopak příliš mnoho. A že by tedy dětské zuby mohli pravidelně prohlížet lidé, kteří tak jako tak mají v popisu práce se těmi maličkými zabývat – učitelé.

Šmuclerovi se národ hlasitě vysmál a učitelé mu vzkázali něco ve smyslu, že to asi upadl na hlavu. Že mají už tak dost práce s učením a dalšími věcmi kolem. Že na chrupy nemají výcvik. A jestli prý by neměli dětem zkažené zuby rovnou trhat, ptali se sarkasticky.

Prezidentův nápad je na dnešní dobu, pravda, trochu bizarní. Chápeme i učitele, že na sebe nechtějí nechat nahrnout další povinnosti.

Na druhou stranu je třeba přiznat, že podobné podivné věci, které se nijak netýkaly výuky, dělali učitelé odjakživa.

A nějak to zvládli.

To vždycky nějaké hlavy vymyslí věc, která je podle jejich názoru pro děti blahodárná a kterou nezbytně musí obdržet. Bývají to hlavy zaměstnané ve státní instituci typu ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo zemědělství, ministerstvo obrany, dokonce i ministerstvo školství.

A protože státní instituce z principu nevěří, že by instituce soukromá, jakou je rodina, byla dostatečně kompetentní k čemukoli důležitému, svěří úkol jiné prověřené veřejné organizaci. Škole.

A proto, když se kdysi přišlo na to, že české děti mají nedostatek vitaminu D, nedělalo se to tak, že by rodiče obdrželi recepis a postarali se o zdravý vývoj dětí sami. Byli to učitelé, kdo vyfasoval lahvičky s rybím tukem. Žáci se museli postavit do fronty a učitelé je tím páchnoucím olejem nalévali po lžících.

Později někdo přišel na to, že děti potřebují také vápník. A vápník je kde? No přece v mléku. A opět, stát nevěřil, že by rodiče dávali svým dětem mléko sami. Do rodin úřady nedohlédnou, bůh ví, co se tam děje! Co když tam ty děti spí na slámě a k jídlu dostávají tvrdý chleba? Jediné místo, kde bylo možné děti mlékem pod kontrolou napojit, byla škola.

Mám to ještě v živé paměti. Když to vyprávím svým dětem, ťukají si prstem na čelo, že už se mi to plete a jenom jsem to viděl ve filmu Obecná škola. Ale bylo to tak. Do první třídy jsem chodil do úplně stejného dřevěného přízemního pavilonku jako v Obecné škole. Paní (tedy soudružka) učitelka ráno zatopila v obrovských železných kamnech na uhlí. A ke kamnům přitáhla modrou přepravku plnou čtvrlitrových pytlíků s mlékem, zmrzlým na kost. To tam pak až do hlavní přestávky roztávalo, abychom ho mohli k svačině vypít. Bylo dost hnusné. To se nezapomíná. A tak to bylo se vším. Někdo vymyslel, že by se děti měly učit, jak se chovat při atomovém výbuchu. A nebyli to vojáci, kdo v tom žáky trénoval. Zase to byli učitelé.

Branná cvičení už učitelé dělat nemusí, ale vsaďme se, že velmi brzy se něco podobného vrátí.

Zato učitelé dodnes sledují, kterému z dětí naskáčou pupínky, které znamenají plané neštovice. Také vlásky dětem učitelé občas prohlížejí, zda se tam nehemží vši. A kdo s dětmi nedávno dělal hromadné covidové testování, aha?

Zkrátka učitelé se odjakživa kromě samotné výuky museli zabývat spoustou dalších věcí. Často pitomostí.

Takže by zvládli i ty zuby. Jsou už takoví. Jen jim pak prosím nezáviďme ty dva měsíce prázdnin.