„Pečování je mi po celý život tak nějak souzené“
Pečovatelkou roku se stala Kateřina Přibylová z Centra sociálních služeb Prahy 2
Národní cenu sociálních služeb pro pečovatelku roku 2022 získala Kateřina Přibylová, pracovnice Domova pro seniory ve vinohradské Máchově ulici.
„Velkou poctou je pro mne nominace ze strany kolegů v našem Centru sociálních služeb Prahy 2. Jsem ráda, že jsem vůbec do té soutěže vstoupila, samotnou by mě to vůbec nenapadlo. Jsem sociální pracovnicí už od vysokoškolských studií, tak to beru jako takový mezník. A ještě na škole jsem v rámci brigády pracovala v oboru,“říká Přibylová.
Jak dlouho jako sociální pracovnice pracujete?
Už prakticky dvacet let jsem zaměstnancem v našem domově, akorát tedy s přestávkami na mateřské dovolené, které byly čtyři, protože mám čtyři děti. Prakticky polovinu z té doby jsem byla doma s dětmi, teď už jsem po čtvrtém synovi zpátky v zaměstnání, šestým rokem zase aktivně.
Takže se staráte i o svou rodinu kromě staříků v zaměstnání?
Ano, starám se seč můžu, samozřejmě se svým manželem, který je pro mne velkou oporou. Už od dob studií jsem se starala o prarodiče, je mi to pečování nějakým způsobem souzené.
Již jste cenu oslavila?
Ihned na místě, když jsme se radovaly s paní ředitelkou centra, s kolegyní, paní starostkou a mou maminkou. Bylo to spontánní, protože jsem to tedy opravdu do poslední chvíle netušila. Dostala jsem krásnou kytičku od kolegů. Řekli mi, že jsou rádi, že jsem jejich kolegyně, což bylo největší oslavou toho ocenění. Doma to pak bylo velké překvapení.
Váš zaměstnavatel získal titul Značka kvality s pěti hvězdičkami, těší vás pro něj pracovat ?
Těší mne pracovat pro Centrum sociálních služeb Prahy 2, protože jinak bych zde nebyla takovou dobu. Zařízení nabízí služby na velmi vysoké úrovni, lidé se k nám vracejí, žádostí o pobyt máme spoustu, musí se čekat na přijetí, hodně se u nás dbá na to, aby i prostředí domova bylo útulné, příjemné. Ocenění kvality služeb je namístě.
Musela jste již během studií na střední či vysoké škole projevit pro práci sociální pracovnice svůj talent?
Řekla bych, že ano, takovou vyšší míru empatie. Hodně ráda jsem mezi lidmi, mám mnoho přátel, potřebuji s nimi trávit hodně času, je pro mě úplný základ scházet se s nimi, sdílet zážitky, k čemuž se samozřejmě snažím vést i svoje děti, určitě to ve mně bylo. Už od patnácti let jsem věděla, kam směřuji. Když jsem si pak vybrala obor studia na filozofické fakultě sociální práce a sociální politika, byla jsem šťastná. Měla jsem tam v rámci specializace geriatrii, kterou učila socioložka Jiřina Šiklová. Ta po revoluci založila tuto katedru a já byla mezi prvními studenty, kteří tou katedrou prošli. Moc ráda na to vzpomínám.
Nikdy jste nevystudovala přímo na pečovatelku?
Ne, co se týče péče jako takové, tak tam je potřeba mít minimálně kurz pracovníka v sociálních službách, ten mají naši obětaví pečovatelé. Pro funkci sociálního pracovníka je potřeba mít vysokoškolské vzdělání. Má totiž na starosti agendu týkající se daného klienta sociálních služeb. Po mateřské dovolené jsem navrhla založit poradnu pro seniory a jejich blízké a mým úkolem bylo v té poradně vést přicházející. To znamená, že když stárne nějaký člen rodiny a potřebuje podporu, tak jsem mu k dispozici. A kromě toho, že chtějí klienti podat žádost do Domova pro seniory, tak chtějí využít i terénní službu, která působí po celé Praze 2. V té kolegové ve službě rozvážejí obědy, pomáhají v domácnosti, se sebeobsluhou, hygienou lidí, kteří to ještě doma zvládají. Mým úkolem je spolupracovat s kolegy, klienty i jejich rodinnými příslušníky. Je to takové doprovázení, pracuji jak v poradně, což je ambulantní
služba, tak zde v Domově pro seniory v Máchově ulici v sociálním úseku, ale také v aktivizačním oddělení.
Co máte na starosti v aktivizačním oddělení?
Aktivizační pracovníci konkrétně mají na starosti volný čas seniorů, pomáhám jim v adaptaci na nové prostředí, je pro ně těžký životní krok přijít sem z vlastního bytu. Samotná péče o tělo a duši člověka je na nás všech. Od pečovatelů, kteří mají neuvěřitelně náročnou práci, přes aktivizační pracovníky, kteří se zase starají hlavně o duši, přes sociální pracovníky, kteří mají na starosti všechno kolem a komunikaci s rodinou, pak jsou tu samozřejmě i ergoterapeuti, rehabilitační pracovníci, zdravotní sestry, ale i kuchařky. Ty se snaží vařit chutně, protože pro seniory je jídlo velmi důležité. Kolegové z hospodářské správy zase pomáhají, kdykoliv je potřeba, třeba při nějaké společenské akci. Snažíme se být jeden tým a vzájemně se podpořit, protože ta práce s lidskými osudy dokáže být velmi vyčerpávající.
Co vše přispělo k tomu, že nyní vynikáte ve svém oboru?
Nevím, jestli vynikám, spousta mých kolegů vyniká daleko více. Teď to myslím upřímně. Věnují té práci léta a úplně naplno. Na tuhle práci se člověk nedá jen tak, protože neví, co by chtěl. Dělají ji lidé, kteří ji chtějí dělat z velké části srdcem. Mě osobně pohání dál souznění s tím člověkem, chci poznat, co potřebuje, a dokázat se s ním domluvit. Snažím se vůbec nehodnotit, proč ten člověk přichází s nějakou poptávkou, co ho třeba přivedlo k tomu, že nekomunikuje se členy své rodiny. To je prostě čistě věc toho druhého, takže jde o to podat mu správnou radu a pomoc v daný okamžik, aby z toho měl co největší prospěch.
V období covidu rostla chuť mladých lidí dobrovolničit v sociální sféře, trvá to ještě?
Ano, to je velmi dojemné. Nedávno jsme například měli vystoupení studentů Gymnázia Na Zatlance. Když k nám přišli jako obvykle zazpívat a zatančit se skvělými vyučujícími, tak mě to vystoupení až dojalo, říkala jsem si, že je skvělé, že ti lidé prostě přijdou a s úsměvem předávají svou mladistvou energii té starší populaci. To setkání je vždy hezké, když třeba chodí šestnáctiletý chlapec pravidelně za naším obyvatelem, kterému je třeba devadesát let, a vybudují si vztah. Když jsou návštěvy pravidelné, tak je to velká pomoc pro všechny mé spolupracovníky.