Průlom? Soul a Tokio se blíží řešení křivd z války
Vztahy Japonska a Jižní Koreje tíží historické křivdy. Strach z Číny i jaderné Severní Koreje je tlačí k překonání minulosti.
Byť se Japonsko i Jižní Korea jako spojenci USA nacházejí na stejné lodi, jejich vzájemné vztahy stále hluboce tíží minulost. Zlobu i nenávist po téměř 80 letech stále vyvolávají válečné křivdy, které překážejí konečnému usmíření, třeba úděl Korejek, které byly za druhé světové války přinuceny sexuálně otročit japonským vojákům. V posledních letech se spory vystupňovaly. Vzájemné státní návštěvy neproběhly už dvanáct let. Chlad mezi dvěma klíčovými spojenci v Asii nelibě nese také Washington, zvláště nyní, v době stupňujících se jaderných výhrůžek Severní Koreje a narůstajících třenic s Čínou.
Třeba Francie s Německem k sobě našly cestu až dlouho po válce, Soul a Tokio poslední krok teprve čeká. Šance tu ale je právě teď. Možná kvůli výše popsaným rostoucím hrozbám se obě země nyní snaží historické spory odložit jednou provždy. Zejména velkorysá nabídka Soulu, že Jižní Korea sama odškodní své občany nuceně nasazené za japonské okupace v letech 1910 až 1945, se ukazuje jako průlomová.
Jinými slovy, Jižní Korea už nebude požadovat, aby odškodnění vyplácely japonské firmy, které k tomu před lety vyzval rozsudek jihokorejského nejvyššího soudu. Japonci to celé roky urputně odmítali a spor se zasekl. Tokio léta tvrdí, že veškerá práva na kompenzace zrušila dohoda o navázání diplomatických vztahů z roku 1965, na jejímž základě dostala Jižní Korea mimo jiné hospodářskou pomoc ve výši 300 milionů dolarů.
Japonsko během druhé světové války spáchalo na okupovaných územích mnoho krutých zločinů. Na nucené práce v Japonsku byly nasazeny statisíce Korejců.
Problémem může být, že samotné žijící oběti japonské zvůle (kterých už není mnoho) a jejich potomci odškodnění od vlastní vlády odmítají jako ponižující ústupek, který prý učinil prezident Jun Sok-jol v příliš horlivé snaze potěšit USA. Nechtějí se srovnat s tím, že peníze nepřijdou od japonských společností, jako jsou Mitsubishi Heavy Industries a Nippon Steel, které kdysi z „korejských otroků“profitovaly.
„Ty peníze si nevezmu, i kdybych měla hladovět,“citoval list Christian Science Monitor jednu z obětí, 94letou Jang Geum-tek. Požaduje, aby zaplatili Japonci, a není sama. Jižní Korea doufá, že japonské společnosti do jejího speciálního fondu dobrovolně přispějí, a tím se odpor zmírní.
Je zjevné, že Korejci zatím nabízejí daleko víc než Japonci. Po oznámení Soulu se nicméně objevily náznaky, že i Japonsko sáhne k vlastním ústupkům a zruší některá omezení a bojkoty vůči Jižní Koreji. Zejména má jít o kontroly vývozu zavedené v roce 2019, které omezily přístup Soulu k japonským chemikáliím potřebným pro jihokorejský polovodičový průmysl.
Podle některých komentátorů by se Tokio mělo snažit víc. „Japonský premiér Fumio Kišida dosud neprokázal morální vůdcovství, které je nezbytné k dosažení skutečného usmíření mezi Jižní Koreou a Japonskem,“uvedl pro New York Times Daniel Sneider, expert na mezinárodní politiku ze Stanfordovy univerzity.
Tokio stále nenabídlo žádnou jasnou omluvu za zacházení s Jihokorejci, pouze odkázalo na prohlášení z roku 1998, kdy tehdejší premiér
Keizo Obuči vyjádřil „hlubokou lítost za obrovské škody a utrpení korejského lidu“.
Čelem k dějinám
Zejména na jihokorejské straně je cítit značná vůle po změně ve vztazích s Tokiem. „Spolupráce mezi Jižní Koreou a Japonskem je životně důležitá,“řekl jihokorejský ministr zahraničí Pak Čin. „Musíme přetnout ten začarovaný kruh, je to i náš národní zájem,“dodal.
Také Japonsko má jasnou motivaci vyřešit napětí s nejbližším sousedem. V regionu to vře, Čína je čím dál asertivnější, stupňuje hrozby Tchaj-wanu, severokorejský vůdce Kim Čong-un zbrojí horempádem. V takové situaci si obě země čím dál zřetelněji uvědomují, že musejí stát při sobě. Že je třeba opustit minulost, jakkoli bolestnou, a soustředit se na to, co přijde.
Po delší době tak z rozbouřeného regionu přichází dobrá zpráva. Klíčovou otázkou nyní je, zda bude výsledný kompromis přijatelný pro domácí publikum v obou zemích. To nemusí být samozřejmé.