Sex vás celý den nezabaví, ale muzika ano, tvrdí Janda
Skupina Olympic odehrála 18. prosince ve vyprodané O2 areně koncert k výročí 60 let na scéně. Před koncertem se v šatně nejen o plánech do budoucna, které zahrnují i nové album, rozhovořil kapelník Petr Janda.
JaksevámvO areně hraje?
2
Je tu trochu kostelní akustika, přece jen je to obří prostor, ale hráli jsme tu už mockrát, jsme na to zvyklí. Když je plno – a dneska plno bude – dá se to. Jinak to tady mám rád, je to velkolepá a velkorysá aréna. Vzpomínám si, když se o ní začalo mluvit, vyrojila se spousta chytráků, kteří začali tvrdit, že Praha takovou halu nepotřebuje, že to jsou vyhozené miliardy a podobně. Rád bych si je dneska našel, protože ta hala je skoro denně v provozu a kulturní život si bez ní nedovedeme představit.
V listopadu měl premiéru divadelní
muzikál Okno mé lásky, v němž znějí písničky Olympicu. Viděl jste ho?
Pětkrát. Moje jedenáctiletá dcera osmkrát.
Čili je asi zbytečné se ptát, jestli se vám líbil.
Užívám si aranžmá písniček, která jsou samozřejmě jiná. Zpočátku jsem k tomu velkou důvěru neměl, ale některé věci znějí opravdu skvěle. Takže to je jeden z důvodů, proč na to chodím opakovaně. Další jsou herecké výkony, všichni hrají s obrovskou chutí a láskou.
Vy sám za sebou máte taky několik hereckých zkušeností, a to jak ve filmech, tak v seriálech...
Mám, ale nikdy jsem se tomu cíleně nevěnoval a za herce jsem se rozhodně nepovažoval. Na Hamleta to nikdy nebylo. Objevil jsem se v pár filmech, dokonce i na divadle – jako dítě jsem hrál v Carmen. Maminka měla z práce lístky do Vinohradského divadla, kde jsme byli pečení vaření. S tátou jsem zase chodil na symfonie do Rudolfina.
Kdo vás jako první oslovil k hraní ve filmu?
To mi bylo asi sedm let. Jeli jsme s mámou a starším bráchou na Barrandov, kde se točilo Temno. My dva jsme tam hráli žáčky ve škole, pan katecheta nám hrál na housle. To byl můj první střet s herectvím.
V rámci oslav šedesátin jste vydali speciální box pěti vinylových desek a CD s šedesáti písničkami Olympicu, shrnující celou jeho dosavadní kariéru. Zaznamenal jste na něj nějaké ohlasy?
Přiznám se, že tohle šlo trošku mimo mě. Připravilo se, Supraphon ho vydal, ale pak už si komplet žil svým životem. Co mě ale pořád těší, jsou ohlasy na album Kaťata. Dokonce mi někdo říkal, že titulní písnička je třetí nejpřehrávanější od Olympicu, což mě velmi překvapilo. První je Dej mi víc své lásky.
Co vás ještě pohání vpřed? Přece jen je šedesát let na scéně něco neuvěřitelného.
Mně to tak nepřijde. Ono to všechno tak strašně uteklo. Když jsme loni v listopadu hráli dvě Lucerny k těm šedesáti letům a měli jsme třináct měsíců na to, abychom se dožili O2 areny, přišlo mi to jako něco, co se bude odehrávat až někdy v příštím tisíciletí. A najednou je to tady.
Odněkud ale tu sílu a elán musíte brát...
Nedovedu si vůbec představit, že bych nic nedělal. Takhle nakopnutý už jsem odmalička. Vždycky jsem byl pracovitý, někdy až moc. Když jsem začal cvičit na kytaru, na kterou jsem si vydělal na chmelu, hrál jsem v kuchyni v noci, když už všichni usnuli. Brnkal jsem si a najednou se otevřely dveře od ložnice, vyšla maminka v pyžamu a zeptala se: „Proboha, co tady děláš? Vždyť já už vstávám do práce.“Vůbec jsem nevnímal čas a cvičil jsem celou noc. Málokdy se dokážu flákat, ale hlavní motivací je podle mě obrovská radost z muzicírování. Mě to strašně baví. Ještě jsem nenašel nic, co by mě bavilo víc. Jsou takové zábavičky jako sex a podobně, ale to vám nevydrží celý den. Muzika ano, aspoň v mém případě.
Pracujete na dalším albu?
Mám ho připravené, ale ještě nejsem úplně spokojený, takže na něm ještě budu muset dělat. Nechci zklamat fanoušky, zvlášť po Kaťatech. Složil jsem nějakých tisíc písniček... Co chcete nového vymýšlet?