Prezident fešák, který „u stolu neříhá“

Podpis sporných zákonů, střet se Senátem, čistka na Hradě. První rok Petra Pavla ve funkci.

A když už, jako když třeba v říjnu v Belgii hovořil o tom, že by se Česko a další menší státy Evropské unie měly vzdát práva veta, jeho voliči to vesměs oceňují, protože s tím víceméně souhlasí.

Jediné, co pro Petra Pavla začíná představovat jistý problém, který by mohl v budoucnu ještě eskalovat, je jeho okolí na Pražském hradě v čele s „přítelem po boku“Petrem Kolářem a kancléřkou Janou Vohralíkovou. Některé jejich akce a výroky totiž začínají až nápadně připomínat praktiky, které dřív prezidentovi příznivci tolik vyčítali partě okolo Miloše Zemana vedené Martinem Nejedlým s Vratislavem Mynářem. Ale popořádku.

Komouš, co si to odpracoval

Už v době prezidentské kampaně Petr Pavel čelil otázkám na svoji komunistickou a rozvědčickou minulost, a byť to označoval za chybu, bylo znát, jak moc je mu toto téma nepříjemné. Zvlášť když se pak objevil jeho vlastnoručně sepsaný životopis z roku 1987, v němž se kromě jiného vyznával z přátelství k okupačním vojákům ze srpna 1968 s tím, že „posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil“.

Ve stejném duchu prezident pokračoval i po nástupu do funkce. „Sám jsem patřil k lidem, kteří nedokázali prohlédnout zločinnou podstatu komunistického režimu. Ani jsem si nedokázal představit jinou alternativu komunistické moci,“řekl kromě jiného v květnu na pietním shromáždění k uctění památky obětí komunismu na pražském Újezdě. „Tohoto období mé nevědomosti mohu pouze litovat, ale nebojím se to přiznat a poučil jsem se z toho,“dodal tam muž, kterému bylo v době jeho vstupu do KSČ už čtyřiadvacet let.

Na rozdíl od jiných, kterým velká část obyvatel Česka pletky s komunistickým předlistopadovým režimem nikdy neodpustila, však víceméně stejná skupina bere v tomto ohledu Petra Pavla na milost. V duchu vtipu, který koloval po státním svátku 28. října, kdy prezident kromě jiných vyznamenal chartistku Martu Kubišovou či sestru bratří Mašínů Zdenu. Právě té byla ve zmíněné anekdotě připsána věta: „Nebojte, vás by bráchové neoddělali. Vy jste byl hodnej komouš a dávno jste si to odpracoval.“

Poslat se k Ústavnímu soudu

Také co se týče politického působení, je mezi fungováním Pavlových předchůdců Václava Klause a především Miloše Zemana obrovský rozdíl. Rovněž ten prezidentovi příznivci kvitují s povděkem, byť to občas působí značně amatérsky a rozpačitě. Petr Pavel se například stal snad první hlavou státu, která svým způsobem chtěla pohnat před Ústavní soud sama sebe.

Stalo se tak v březnu krátce poté, kdy se oficiálně ujal funkce hlavy státu a na stole mu přistála novela zákona o penzích, která měla seříznout valorizační rámec růstu důchodů. Prezident několik dní všechny „napínal“, jak se zachová. Nakonec ovšem udělal přesně to, co se od něj – nejspíš i vzhledem k podpoře vládních stran v kampani – čekalo. Podepsal. Ovšem s poměrně bizarním dodatkem.

„Musím říct, že právním námitkám opozice rozumím, protože je přesvědčena, že vláda prosadila zákon způsobem, který je protiústavní, a to hned ze dvou důvodů – jeden je retroaktivita, druhým proces legislativní nouze, který byl v tomto případě použit sporným způsobem,“uvedl Pavel. Dodal, že má „stále pochybnosti o tom, zda není v rozporu s ústavou, proto jsem přesvědčen, že je nezbytné, aby zákon prozkoumal Ústavní soud“. S tím, že kdyby normu nepohnala k soudu opozice, učinil by tak sám. Hlava státu měla velkou kliku, že hnutí ANO nakonec podnět podalo. Jinak by si vlastně musel stěžovat i na neústavnost svého podpisu, který byl nedílnou součástí schvalovacího procesu.

Ještě rozpačitěji vypadalo Pavlovo přešlapování okolo jiné vládní normy na konci srpna. To zase všechny v čele s premiérem Petrem Fialou a ministrem práce a sociálních věcí Marianem Jurečkou do posledního dne napínal, jak se postaví k penzijní novele, jež měla dle představ vlády platit od 1. září. Ještě v předvečer tohoto data jeho bývalá mluvčí Markéta Řeháková na „slavné“večerní tiskovce vysvětlovala, že prezident novelu buď nepodepíše, nebo vetuje.

Druhý den Pavel pod vládní návrh svůj autogram připojil. Novela tak ale mohla začít platit až o měsíc později, což později prezidentovi poradci poměrně zmateně vysvětlovali tím, že hlava státu chtěla dát lidem prostor, aby se s novelou lépe seznámili. Podle Jurečky toto zpoždění zpřísnění pravidel pro odchod do předčasného důchodu a zpomalení tempa valorizace penzí může stát vyjít na tři až čtyři miliardy korun.

Bitvy se Senátem o soudce

Co se prezidentu Pavlovi v rámci tuzemské politiky daří úplně nejméně, jsou nominace do funkcí ústavních soudců. Senátoři jako by chtěli prezidentovi spočítat, že spoléhá hlavně na svůj panel poradců v čele s ústavním právníkem Janem Kyselou, a už mu několik kandidátů smetli ze stolu. Nejznámějšími jsou asi případy Roberta Fremra a Pavla Simona. První kvůli své minulosti v komunistické justici včetně souzení emigrantů po několika týdnech od zvolení Senátem raději rezignoval sám. Na Simonovi se senátorům zase nelíbilo jeho propojení s kauzou H-System, odmítnutí odškodnit signatáře Charty 77 Petra Hanzlíka či i natolik obskurní věc, že klientům svého semináře čchi-kung Orel v hnízdě po čtyřicítce doporučoval, aby „méně ejakuovali, neboť tím ztrácí zbytečné množství energie“. V horní komoře parlamentu neprošel.

Všechny výše zmíněné případy ukazují, že byť se Petr Pavel obklopil mnohem větším počtem nejrůznějších poradců a „odborníků“než jeho předchůdci Klaus se Zemanem, v jeho týmu to úplně stoprocentně nefunguje. Nemluvě o politické nezkušenosti samotného prezidenta.

O něm tak čas od času lidé mluví jako o člověku, kterého politika příliš nebaví a je spíš postrkáván skutečnými autory projektu „Petr Pavel prezidentem“.

V první řadě tedy byznysmenem a bývalým diplomatem Petrem Kolářem, kterého sám Pavel nazval „přítelem po boku“, jenž měl původně prezidentské ambice sám. Kolář ostatně k této prezidentově nálepce sám přispěl povolebním rozhovorem pro MF DNES, v němž kromě jiného řekl: „Moje role byla hlavně na začátku přesvědčit první lidi, že Petr Pavel je správná volba. Hlavně sponzory, kteří původně chtěli podpořit mě. Petr Pavel se jim zdál nevýrazný, suchý. Nepůsobil politicky. Já jsem jim naopak říkal, že právě to je ta jeho výhoda. Že je autentický.“

Stalo se. Dlouho si to ale nemohli užívat další, kteří pro Pavla v prezidentské kampani od počátku pracovali. V čele s mluvčí Markétou Řehákovou, šéfporadcem Tomášem Richterem či šéfkou kabinetu Lindou Jozwiak Kopeckou.

Ti všichni museli z funkcí postupně odejít, i když se to Petru Pavlovi příliš nezamlouvalo.

Otěže na Hradě však kromě Koláře pevně svírá kancléřka Jana Vohralíková, kterou dle kuloárních informací spolu s Kolářem do funkce prosadil lobbista, podnikatel a filantrop Jan Dobrovský prostřednictvím dlouholetého známého – headhuntera Jana Bubeníka, aniž by ji Petr Pavel dříve znal. Vohralíková, jež přišla ze Senátu, kde by po neshodách s předsedou Milošem Vystrčilem musela beztak nejspíš skončit, na Hrad vlétla jako velká voda. Vyštvání zmiňovaných Pavlových blízkých spolupracovníků a obsazení klíčových pozic svými a Kolářovými lidmi bylo jen začátek. Následovaly chvílemi trapné eskapády typu pronájmu prostor na Pražském hradě na obskurní konferenci spolku, který spoluzakládala a na jehož konferenci poté jako hlavní „hvězda“vystupovala. Uspořádání lovu v lánské oboře pro sponzora Pavlovy kampaně pod cenou, přičemž faktury se dotvářely až poté, co se o případ začali zajímat novináři. Pozoruhodné nákupy vybavení pro Lumbeho vilu – obydlí prezidentského páru. Případů, za které by se nemusel stydět ani bývalý kancléř Vratislav Mynář (respektive kdyby se jich dopustil, spustil by se mediální rykot), lze jmenovat víc. Ale zřejmě to nemá smysl. Vohralíková, která si údajně našla cestu především k Pavlově manželce Evě, je zatím pro prezidenta zřejmě nedotknutelná.

Nebojte, vás by bráchové neoddělali. Vy jste byl hodnej komouš a dávno jste si to odpracoval.

Co by se za Nejedlého nestalo

Na Hradě tak mohou sehrávat i poněkud trapně legrační scénky, jako když Jana Vohralíková stopne žádost o prověrku od Národního bezpečnostního úřadu pro Petra Koláře s tím, že ji vlastně nepotřebuje, protože není zaměstnancem a neseznamuje se s utajovanými skutečnostmi.

Lobbista si následně stěžuje, že ho oznámení kanceláře zaskočilo, protože se na prověrku chystal. Následně oznámí, že už nebude oficiálním poradcem, ale opět jen „přítelem po boku“, ač tedy bude Pavlovi sem tam radit. A korunu všemu nasadí prezident Pavel konstatováním, že by vlastně žádostí o prověrku pro Koláře porušili pravidla.

Něco takového by se za Miloše Zemana s Martinem Nejedlým a Vratislavem Mynářem věru stát nemohlo. Ale co už, prezident aspoň dobře vypadá a při státních večeřích u stolu nahlas neříhá.