Napoleon válčí jako Hurvínek
Znalec vojenské historie přibližuje, proč režisér Ridley Scott udělal ve filmu Napoleon z jeho válečnického umění karikaturu. A dokazuje, že přesnost se v historických velkofilmech nemusí vylučovat s diváckou atraktivitou.
Nejnovější počin slovutného režiséra lze subjektivně nahlédnout zcela libovolně. Objektivně však film z hlediska historie vojenství nabízí tolik nesmyslů, až může leckoho napadnout, jestli tvůrci nechtěli úmyslně hodit rukavici znalcům: kdo odhalí více našich chyb? Přitom kromě Napoleonova vztahu k Josefíně de Beauharnais vybrali z pestré palety jeho životních projektů výhradně rozměr vojevůdce. Tím spíš je namístě podívat se podrobněji právě na něj.
Je smutné, že režisér, který roku 1977 debutoval filmem The Duellists (Soupeři), mnohými odborníky považovaným za nejlepší snímek z napoleonské epochy, roku 2023 nabídl snímek z hlediska reálií doby nejhorší – a to je v dosavadní „konkurenci“co říci. Odkázat lze například na čtyřdílný francouzský televizní počin z roku 2002. Po dvaceti letech vzniklo zpracování ještě slabší.
Do jaké míry však máme právo od historií inspirovaných velkofilmů očekávat autenticitu, věrnost historickým reáliím? Mnozí historikové, kteří film hodnotili, se vyjadřovali zhruba takto: „Byl jsem připraven přijmout mnoho, ale Ridley Scott překonal má nejčernější očekávání.“
Popletené uniformy
Při rozpočtu 200 milionů dolarů by bylo na pováženou, pokud by kostýmy působily zcela nevěrohodně. Komparz má kostýmy skutečně na přijatelné úrovni a zabývat se neodpovídající manžetovou klopou nebo chybějícím zápěstním řemenem na šavlích je téma jen pro úzký okruh znalců. Tím hůře ovšem dopadá hlavní postava.
Nemám na mysli fakt, že herec Joaquin Phoenix jako vegan nosí ve filmu veganský klobouk, ať již je to cokoli. Ale jestliže je při dobývání Toulonu v roce 1793 kapitánem a je tak ve filmu i oslovován, proč nosí hodnostní označení plukovníka? A jestliže u Borodina roku 1812 útočí v čele jezdectva proti ruské pěchotě, proč tak činí v uniformě generála republiky z 90. let 18. století?
Ve své nejcharakterističtější uniformě plukovníka jízdních myslivců jako císař Napoleon působí Phoenix zvláštním dojmem. Při vylodění po návratu z Elby v roce 1815 je vidět, že mu kostým nepadne na tělo. Navíc je z nepochopitelného důvodu i jako císař Napoleon neustále opásán jezdeckou šavlí. Vidíme ji i na plakátech. Je to šavle důstojníků gardových jízdních myslivců. Zřejmě podle absurdní úvahy, že když nosí jejich uniformu, nosil také jejich zbraň. Nuže: nenosil, nosil kordík. Nenajdete jeho dobové vyobrazení z let 1804–1815, kde by měl v ruce či po boku šavli. Co jiného tvůrcům bránilo znázornit správně uniformu mladého Bonaparta než lhostejnost vůči detailu?
Neexistující zbraně
Pokud jde o zbraně, výhrad lze mít celou řadu. Vojáci jsou viděni bez nasazených bajonetů, pušky bez řemenů. Scéna, při níž Bonaparte v nesmyslném skladišti šavlí popravených generálů náhodně vybírá šavli prvního manžela pozdější císařovny Josefíny, generála de Beauharnais, je absurdní již tím, že sáhne po naprosto standardní zbrani mužstva lehkého jezdectva. Tedy zbrani, kterou by generál nenosil, nadto jde o šavli o desetiletí mladšího vzoru. Nesmyslný podvod na malém Eugenovi de Beauharnais, který Scott do filmu vložil, aby ilustroval Bonapartovu proradnost, by měl důsledky. Budoucí princ a budoucí generál Eugene by možná ve věku 14 let otcovu šavli nepoznal, později zcela určitě.
Velmi trpkou „lahůdkou“jsou tzv. moždíře, které Bonaparte nechává při dobývání Toulonu roku 1793 odlít, aby je použil proti britským lodím. Ale moždíře přelomu
18. a 19. století opravdu nevypadají jako dnešní minomety, jakkoli anglicky se oběma zbraním říká mortar. Ve filmu viděné „minomety“s dlouhou hlavní žádnou roli v dobývání pevnosti v Toulonu neměly. Ale aby toho nebylo málo, tytéž zbraně uvidíme znovu. Kozáci jimi ostřelují francouzskou armádu v Rusku v roce 1812. Zřejmý důvod je jediný: produkce za jejich výrobu zaplatila peníze, tedy je znovu využila.
Přitom Bonaparte byl vzděláním dělostřelec. Jeho uchopení „vzdělané zbraně“a některé inovace, které ohledně dělostřeleckého materiálu podporoval, jsou velmi zajímavé. V řadě bitev zejména díky dělostřelectvu uspěl. Místo toho nám Ridley Scott nabízí z prstu vycucané „minomety“. Takové zbraně neexistovaly v roce 1793 ve Francii ani v roce 1812 v Rusku.
Skvělý film Gettysburg z roku 1993 o rozhodující bitvě americké občanské války nám toho o Napoleonovu přístupu k dělostřelectvu několika jednoduchými větami a scénami říká více než „životopisný“a „epický“pokus Ridleyho Scotta.
A tak bychom mohli pokračovat. Třeba vysvětlovat, že Napoleonova armáda nestavěla stany, anebo se věnovat odstřelovací pušce, kterou Ridley Scott nechal opatřit puškohledem a prostřelit díky tomu u Waterloo Napoleonův klobouk; tím se již tvůrci velkofilmu přiblížili pohádce Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni...
Zpackaná bitva u Slavkova
Bitvy v pojetí Ridleyho Scotta leckdo označuje za atraktivní. Je záhadou proč. Určitě ne svou masovostí, která se nekoná. S minimem komparzu dojem generální bitvy, jako byly Slavkov, Borodino či Waterloo, opravdu vytvořit nelze. Neochotou zapojit počítačově vytvořený obraz učinil Scott své bitvy nicotnými, bez hloubky, bez přesvědčivosti. Nadto nechal komparzisty nesmyslně pobíhat sem a tam.
Leckdo viděl filmy Sergeje Bondarčuka
Vojna a mír a Waterloo. Nejpůsobivější záběry sovětský režisér nabídl na sevřené řady pochodující pořadovým krokem. Tak totiž napoleonské války vypadají především: manévr v sevřených řadech, pořadovým krokem. To byl způsob, jak využít vlastností tehdejších zbraní nejefektivněji.
Místo manévru nám Scott nabízí zákopy, které vidíme i u Slavkova, kde v nich pěchotu maskuje bílými plachtami. Jenže zraku rakouských a ruských velitelů ukrývaly francouzské divize ráno 2. prosince 1805 nikoli bílé plachty, ale mlha!
Stěžejní boj o Pratecké výšiny a geniální Napoleonův manévr, který on sám později nazval Lví skok, ve filmu neuvidíme. Scott raději u Slavkova utopí koaliční armádu v zamrzlém „norském fjordu“. Anebo si vymyslí světelné signály, díky nimž Napoleon zjistí příchod koaliční armády u Slavkova. Tedy pohyb, který ve skutečnosti osobně sledoval dalekohledem ze Žuráně při východu legendárního slavkovského slunce.
Kavalerie jako z westernu
V již zmíněném filmu Gettysburg režiséra Ronalda F. Maxwella diskutuje Robert E. Lee s generály o možných takticko-strategických východiscích klíčových situací a divák se v nich díky tomu orientuje. Scott naproti tomu nabízí Napoleona u Slavkova v převleku za jakéhosi trhana, který „nenápadně prozkoumává“pozice nepřítele. Jeho Napoleon prostě ovládá svou armádu asi jako hráč počítačovou hru. A zhruba takovou mají tvůrci o tehdejší válce představu.
Bitva u Borodina roku 1812, jejíž nejslavnější okamžiky se odehrály mimo jiné v Rusy zbudovaných polních opevněních, je zase odbyta jezdeckým útokem, který vede císař Napoleon v uniformě republikového generála, mávaje u toho šavlí v levé ruce. Napoleon přitom nikdy v čele kavalerie neútočil, protože byl vrchním velitelem.
Nemluvě o tom, že byl jen průměrným jezdcem a jako takový by v čele jezdeckého útoku rozhodně nezazářil – jen více riskoval.
Jestliže francouzský film Colonel Chabert z roku 1994 se skvělým Gérardem Depardieu nabízí pozoruhodné záběry na zformovaný kyrysnický pluk, Ridley Scott ukazuje přinejlepším westernové indiánské útoky. Jestliže Peter Jackson dokázal v Pánovi prstenů vytvořit atmosféru jezdeckého útoku nezapomenutelným způsobem, Ridley Scott se v tomto ohledu pinoží mezi karikaturou a večerníčkem.
Film ukazuje v podstatě jen pět z Napoleonových bitev: Toulon, Pyramidy, Slavkov, Borodino a Waterloo. Každá je něčím jedinečná a nebylo by obtížné pomocí charakteristických scén vystihnout, o co v ní ve skutečnosti šlo, v čem byl Napoleon výjimečný, proč uspěl či neuspěl.
Scott na takovou snahu rezignuje. V Toulonu Bonaparte šermuje na hradbách, bitvu neplánuje ani neřídí. V Egyptě střílí na pyramidy, protože podle Scotta to byl rychlý způsob, jak vyjádřit, že Egypt dobyl. Ale polním kanonem by ani vrchol pyramidy zasáhnout nešlo (ostatně skutečná bitva probíhala mnoho kilometrů od pyramid), nehledě na naprostou zbytečnost takového počínání – Napoleon s sebou do Egypta přivedl více než stovku vědců, aby starověkou civilizaci studovali, nikoli aby ničili památky. K Waterloo pak Prusové přicházejí na pomoc vévodovi z Wellingtonu ze západu místo ze severovýchodu. Asi připluli někam do Ostende lodí. Nebo vodovodem jako Kolumbus v Dívce na koštěti...
Mamlas, žádný vojevůdce
Napoleona lze obdivovat, lze ho nenávidět, ale nelze mu upřít, že patřil mezi největší a nejproslulejší vojevůdce dějin. Z filmu naprosto nelze pochopit, proč se Napoleon takové pověsti těší. Nejsme svědky kompozice jeho bitevních plánů.
Napoleon modernizoval strukturu armády, vytvořil armádní sbory a doktrínu jejich operačního využití. Podle jeho přístupu jeho odborně zdatní a zkušení štábní důstojníci organizovali efektivní a v podstatě již velmi moderní štáby několika úrovní a řídili jejich službu. Zejména v prvních taženích dal mimořádně osvíceným způsobem prostor svým podřízeným. Nic takového ve filmu nevidíme. Bitvy ve skutečnosti nejsou samoúčelné; jsou výsledkem pohybů armád, které mají nějaký smysl a cíl. A výsledek bitev má jasné implikace pro další vývoj. Nic takového ve filmu není vidět.
V závěrečných titulcích Scott světu sděluje, že Napoleon nese odpovědnost za tři miliony mrtvých v letech 1793–1815. Bonaparte se stal hlavou státu v roce 1799. Uprostřed války, která byla Francii vyhlášena. Další jí byly vyhlášeny v letech 1803–1805, 1806, 1809, 1813 a 1815. Napoleon vyhlásil válku v roce 1812 Rusku a nese větší díl odpovědnosti za válku na Pyrenejském poloostrově v letech 1808–1814.
To zde nevyjmenovávám proto, abych ho vyvinil. Války se nebál, válku uměl. Tři miliony mrtvých ale nemá na svědomí ani zdaleka a o odpovědnost za skutečný počet padlých a zmrzačených v letech 1799–1815 se dělí se všemi ostatními aktéry.
Co na to Spielberg?
Lze namítnout, že nejde o dokumentární film. Přitom existuje množství nepodařených dokumentárních filmů. Při všech představitelných uměleckých licencích, které soudný člověk režisérovi přiznává, není dobře, pokud film dané téma, tedy napoleonské války a Napoleon jako vojevůdce, přivede až ke karikatuře.
Nesmysly ve filmu Napoleon totiž nejsou ve jménu zjednodušení a větší srozumitelnosti ani kvůli divácké atraktivitě. Jsou tam z lenosti a neznalosti. Jsou tam proto, že Ridley Scott vzal 200 milionů dolarů a cestou nejmenšího odporu a v rychlosti (on říká „efektivně“) se vypořádal s tématem, k němuž má přinejlepším velmi povrchní vztah.
Doufejme, že Steven Spielberg, který připravuje seriál podle původních podkladů Stanleyho Kubricka, jenž kdysi od záměru natočit vlastní snímek o Napoleonovi upustil, přistoupí k tématu s respektem. Ridley Scott svou příležitost promarnil.