Panika zbytečná, ale milovaná
Strach a panika ovládají naše životy. Na začátku každého ze strašáků je něco, co se jeví jako široce přijímaný vědecký důkaz. Následuje panika, obrovské hospodářské škody a na konci je zjištění, že předpoklady byly chybné.
Fenomén strašení a paniky není vůbec nový. V 16. a 17. století zachvátil evropskou křesťanskou civilizaci strach z čarodějnic. Tisíce žen byly obviněny z toho, že jsou čarodějnice. Byly mučeny, vězněny, upalovány, věšeny, utopeny nebo jinak uštvány k smrti. Teprve koncem 17. století vyšlo najevo, že čarodějnice neexistují. Strašení bylo založeno na nesmírné kolektivní fantazii.
Dnes se lidé bojí z úplně jiných důvodů. Od 80. let minulého století jsme svědky vzestupu velkého strachu, který se soustřeďuje na nové hrozby pro lidské zdraví a blahobyt. V důsledku toho prý bude trpět či umírat velké množství lidí: salmonela ve vejcích, listerie v sýrech, BSE v hovězím mase, dioxiny u drůbeže, DDT, dusičnany ve vodě, vitamin B6, pasivní kouření, azbest, SARS, pandemie covid-19 – seznam je zdánlivě nekonečný. V neposlední řadě se lidé bojí globálního oteplování.
Každý z těchto strašáků začínal z toho, co se tehdy jevilo jako vědecký důkaz, který byl široce přijímán. Každý z nich vyvolal obsesivní zpravodajství v médiích, mohutnou reakci politiků i úředníků a zavedl nové zákony, které způsobily obrovské hospodářské a společenské škody. Nakonec se ale zjistilo, že vědecké uvažování, na němž byla panika založena, byly zásadně chybné. Buď strach vznikl ve skutečné hrozbě, která se ale divoce zveličila, nebo se zjistilo, že škody vůbec nevznikly.
Vyděšení k smrti
Britští publicisté Christopher Booker a Richard North to vysvětlují v knize „Vyděšení k smrti: Od BSE ke koronaviru – proč nás zbytečný strach stojí spoustu peněz“(2020). Dvě skupiny, které hrají zásadní roli při rozpoutání paniky, jsou podle nich politici a média. Politici mohou působit jako blokátoři, nebo podněcovatelé. Zpočátku může být v zájmu vlády nějakou hrozbu bagatelizovat nebo popírat. Zájmu politika ale může stejně dobře posloužit, když se k panice přidá a bude vystupovat jako zastánce veřejného zájmu (jako u salmonely).
Nejnebezpečnější okamžik každého strašení nastává, když se podněcovatelé chopí příležitosti a jejich úředníci rozpoutají regulační reakci.
Důležitou skupinou, která využívá a podněcuje paniku, jsou média. Většina editorů novin či televizí si vychutnává každou příležitost nafouknout strašidelné drama a věnují tuny novinového papíru a hodiny vysílacího času možnosti, že se blíží nějaká zlověstná hrozba, která by mohla způsobit smrt obrovského množství lidí. Posedlost čímkoli, co si lze představit jako představující „riziko“, však ztratila veškerý kontakt s realitou.
Stát nasazuje na občany stále početnější armádu úředníků, jejichž úkolem je vymáhat: inspektory ochrany zdraví a bezpečnosti práce, úředníky pro ochranu životního prostředí, veterinární úředníky, sociální pracovníky, úředníky pro ochranu krajiny a mnoho dalších. Hygiena se v některých zemích změnila na „hygienickou policii“. Smršť byrokracie zasáhla zemědělce a rybáře, hotely a obchodníky se šrotem, pečovatelské domy a herny, charitativní obchody, elektronické firmy a bezpočet dalších.
Ve způsobu vládnutí v západních zemích dochází podle Bookera a Northe k zásadní změně. O životě občanů rozhodují ve stále menší míře zákony parlamentu, nýbrž exekutivní nástroje – správní příkazy navržené, vydané a prosazované samotnými úředníky. V míře, která byla v minulosti neznámá (snad s výjimkou válečné doby), jsou volení politici v legislativním procesu odsunuti na vedlejší kolej. Stále složitější úkol vládnout moderní společnosti byl do značné míry předán vrstvám byrokracie.
Technokrati Evropské komise v Bruselu, těšící se výlučnému právu iniciovat legislativu vzešlou z Evropské unie, chrlí stovky nových směrnic. Podobná kulturní změna se přihodila státním úředníkům na ministerstvech členských zemí stejně jako úředníkům na radnicích. Stejnou změnu postoje bylo možné pozorovat u úředníků zaměstnaných rychle rostoucím počtem regulačních agentur.
Logika strašení
Každé strašení vyrábějí ti, kteří ho z jakéhokoli důvodu potřebují. Aby bylo strašení účinné, musí se podle Bookera a Northe řídit určitou základní logikou:
1/ Skutečný problém se zveličí často tím, že se extrapoluje tak, aby zahrnoval něco jiného. Obvykle začíná strašení skutečným problémem. To, co ho zesiluje ve strašení, může klidně přijít, když se chybně spojí s něčím, s čím má jen malou nebo žádnou spojitost. Například u otravy salmonelou se vyskytl skutečný problém kvůli jejímu vzestupu v 80. letech minulého století. Strašení se rozvinulo, když to bylo nesprávně přisuzováno vajíčkům.
2/ Hrozba musí být univerzální. Strašení musí být soustředěno na něco, čemu může být vystaven kdokoli (např. vejce, hovězí maso, fungování počítačů). Belgii zasáhl svého času vážný, ale lokální problém s dioxiny v krmivech dodávaných chovatelům drůbeže. I tento problém byl zveličený.
3/ Musí existovat silný prvek nejistoty. Navrhovaná hrozba musí být nějakým způsobem nová a záhadná, musí podle Bookera a Northe poskytovat příležitost pro téměř neomezené spekulace o jejích katastrofálních důsledcích.
4/ Hrozba musí vypadat vědecky věrohodně. Teprve později se ukáže, že byla nesprávná. K tomu je nutné, aby někteří vědci nebo „experti“byli vidět, že ji podporují a předkládají přesvědčivé důkazy, proč by se jí mělo věřit.
5/ Strašení musí propagovat média. Média se snaží zviditelnit po svém. Novinářům dodává opojný pocit vlastní důležitosti, když mohou odhalit nějakou děsivou skrytou hrozbu pro veřejné blaho. Média ráda citují vědecké „experty“, aby jejich zprávy byly „autoritativní“. Novináři a experti jsou otevírači nových témat: rádi varují před katastrofálními následky a představují vždy to nejhorší.
6/ Krize přichází ve chvíli, kdy je hrozba uznána vládou. Když vláda přizná, že existuje vážný problém, nastává bod zlomu. Ministři a úředníci si přejí, aby bylo vidět, že jednají rozhodně v reakci na chaos, který rozpoutali. Tady začínají skutečné škody, protože bez výjimky reagují přehnaně. Jejich
regulační reakce vytváří sociální a ekonomickou spoušť, za obrovskou cenu. Poté co problém špatně diagnostikovali, propadli nyní panice a vyrábějí „nápravná opatření“, která situaci ještě zhoršují.
7/ Konečně se ukáže pravda. Dříve nebo později se strašení dostane do závěrečné fáze, kdy se objeví důkazy ukazující, jak byla hrozba divoce zveličena. Regulační reakce se však podle Bookera a Northe nyní v systému zakotvila natolik, že je velmi obtížné je odstranit. A zájem médií se přesune jinam.
Nedostatek jistoty
Prvním předpokladem každého děsu je, že je založen na nedostatku jistoty. Jak poznamenal anglický dramatik William Shakespeare: „V noci mají lidé strach, takže keř snadno považují za medvěda.“Na co Shakespeare poukazuje, je základní rys způsobu, jak vnímáme svět, kde si můžeme tak snadno představit, že nějaký tvar zahlédnutý nezřetelně ve tmě by mohl být medvěd (lupič, duch nebo cokoliv jiného). Náš mozek nedostává dostatek informací, aby obraz správně pochopil, a samotný fakt, že jej nevidíme jasně, někdy dráždí naši představivost, aby jej hledala jako něco mnohem významnějšího, než ve skutečnosti je.
Většinou mají politici sklon k reaktivitě, ale občas se stane, že jednají jako „iniciátoři“při sledování svých vlastních programů. Nejzřetelnějším příkladem je bývalý americký viceprezident Al Gore ve své propagaci strachu z globálního oteplování. Aaron Wildavsky, respektovaný profesor politické vědy na Kalifornské univerzitě v Berkeley, popsal globální oteplování za „matku všech environmentálních strašáků“. I globální oteplování bývá zveličeno a politici na něj reagují přehnaně a s astronomickými náklady.
Jakmile se do kolektivní mysli byrokracie dostane nějaká obava, je těžké ji odstranit. Podle Bookera a Northe se najdou úředníci, jejichž postavení a kariéra se s touto otázkou ztotožní. I když jejich návrhy mohou být zpočátku odmítnuty, budou je dál zařazovat na pořad jednání. Jakmile se tato problematika dostane do systému jako virus, zůstane tam v neposlední řadě kvůli vrozené tendenci byrokratů chránit si vlastní záda. Pokud někdy vyvstala otázka ohledně možnosti, že by něco mohlo představovat riziko, mnohem lepší je hrát na jistotu tím, že se zajistí, aby to bylo regulováno nebo dokonce úplně zakázáno.
Jádrem každého strašení je skupina vědců nebo technických expertů, kteří na základě nakonec neadekvátních nebo chybných údajů činí mylná nebo přehnaná tvrzení. Strašení média živí, protože je senzační. Špatná zpráva je téměř vždy lepší než dobrá zpráva. Jen máloco rozproudí krev diváků více než varování před blížící se děsivou a záhadnou novou hrozbou pro jejich zdraví a blahobyt. Má to veškerou psychologickou přitažlivost katastrofického filmu.
Jak vysvětluje britský matematik a psycholog William Hartston v knize „Čísla ohromující a ochromující: jak se nenechat zmást matematikou moderního života“(2023), náš strach z různých rizik nahánějících hrůzu je umocněn tím, jak s nimi pracují média. Institut Global Change Data Lab při Oxfordské univerzitě v roce 2019 porovnal, jak velký prostor se ve zprávách věnuje úmrtím z různých příčin a jaká je skutečná frekvence výskytu různých úmrtí ze všech úmrtí. Panuje zásadní nesoulad mezi tím, na co umíráme, a tím, jak moc se o těchto příčinách píše v médiích.
I globální oteplování bývá zveličeno a politici na ně reagují přehnaně, tedy astronomickými náklady.
Na co umíráme
Největší objektivní frekvence je úmrtí na srdeční onemocnění (30 % všech úmrtí), které však zpravodajství mapují pouze z 2,5 %. Na rakovinu připadá 30 % ze všech úmrtí, zatímco zpravodajství se jí věnuje z 13,5 %. Na dopravní nehody připadá 8 % všech úmrtí, ale zpravodajství jim věnuje pouze 2 % mediálního prostoru. Na sebevraždu připadá 1,8 % úmrtí, ale ve zpravodajství tvoří 11 % zpráv. Na vraždu připadají pouhá 0,9 % ze všech úmrtí, zatímco ve zpravodajství pokrývá 23 % mediálního prostoru. Vůbec nejvíce zpravodajského prostoru pokrývá terorismus (36 %), ačkoli tvoří méně než desetinu procenta ze všech úmrtí.
Strach může být užitečný, ale jen tehdy, když se zaměřuje na správné věci. Při chápání světa bývá instinkt strachu velmi špatným rádcem. Vede nás k tomu, že věnujeme pozornost nebezpečím, která jsou nepravděpodobná, a nevšímáme si věcí skutečně riskantních.