Las Vegas bude vřít
Vypráví. Že ho boj zase baví. A proč se soupeři nebude smát
Vrátila se mu radost. Přiznává, že před podzimní porážkou v New Yorku mu chyběla. „Cítil jsem tu vážnost. Člověk získá nejvyšší světovou metu, titul, a vnitřně mu naroste důležitost,“poví Jiří Procházka.
Teď si kariéru v náročné soutěži UFC opět užívá. Baví se a směje se.
Zároveň nejlepší český MMA zápasník (skóre 29-3) uznává, že ho o víkendu čeká stěžejní duel plný napětí.
V noci na neděli okolo půl čtvrté ráno středoevropského času se v utká v Las Vegas se Srbem narozeným v Rakousku Aleksandarem Rakičem (skóre 14-3), pětkou polotěžké divize do 93 kilogramů. Sám Procházka je dvojkou.
Rakič se do vás dost pouští. Že nejste pravý samuraj, že má Česko ošklivou vlajku...
Párkrát něco žbleptnul, ale už ho neberu vážně. Jeho informovanost a validita toho, co vypouští z pusy, mi přijde až směšná. Jako bych se smál dítěti a spíš mi ho je líto. Na vlajku i samurajství mám protiargumenty, mohl bych střílet zpátky a nabíjet mu a už bychom se přestřelovali a vznikla by hádka.
To nechcete.
Promiň, ale tyhle věci v mé hlavě nemají místo. Ať si ten nakupenej bordel v hlavě drží, jestli ho to baví. Moje hodnoty, proč zápasím, jsou asi jinde. Nepotřebuju pro ně shazovat soupeře.
Jak jste se srovnával v hlavě s první porážkou po osmi letech?
Spíš šlo o příjemnou zkušenost. Nebo příjemnou... Ochutnat ty pocity bylo jako vrátit se do člověka, který musí bojovat a vyhrává i prohrává. Jsem za ně moc rád, protože jsem si uvědomil, co skutečně chci. Beru to jako ponaučení. Zvlášť před Rakičem, kterého neberu na lehkou váhu, už jen tím napětím, které se kolem zápasu utvořilo.
Výhry v UFC a titul šampiona přinesly velkou zodpovědnost. Nebylo jí nakonec až moc?
Je to tak. I teď na začátku přípravy na Rakiče, než jsem ztratil tu vážnost... Tyjo. Člověk získá nejvyšší světovou metu a naroste mu vnitřní důležitost. Kašlat na ni. Nedělám MMA kvůli metám a pásům. Dělám je především kvůli radosti z pohybu a trénování.
Jasně
Ano! (zařve si) Stačí mi jeden den volna a hned se nabije energie tak, že se těším další den do tréninku a výkonu. Teď si to užívám mnohem víc než před Pereirou v New Yorku.
A co vaše ruce, už nebudou tak dole a budete si chránit hlavu?
Ano. Každý zápas je pro mě sice důležitý, ale můžu říct, že tenhle je stěžejní a budu si ruce hlídat trochu víc. Jenže taky vím, že když na to přijde a hodím se naplno do stavu, sám nevím, jak to dopadne. S naprostou jistotou můžu říct jedině to, že když nabudu plné sebedůvěry, můžu mít ruce, kde chci. Opravdu. Při plné sebedůvěře hraje všechno ve váš prospěch. To říkám s pokorou.
Rakič skoro dva roky nezápasil.
Bude to mít vliv?
Mně třeba pauzy nevadily, ale to záleží na každém. To hlavní se ukáže v kleci hned na začátku podle toho, v jakém bude rozpoložení. Tam je potřeba ho dobře přečíst. A trefit a je to.
Na tom samém turnaji bude zápasit právě Alex Pereira o titul s Jamahalem Hillem. Koho byste si přál vyzvat víc?
Je mi to vcelku jedno, ale možná s Pereirou by mě to skrze poslední prohru lákalo víc.
Vaše nové motto hlásí návrat ke kořenům. Vysvětlíte to?
Ne že bych se vracel ke starým bombám, přestřelkám a tvrdému stylu boje, jak jsem byl zvyklý jen válčit a jít skrz soupeře, ať to stálo, co to stálo. Ale připomněl jsem si to. Spojím výdobytky celé kariéry, informace i zkušenosti a zároveň vracím skutečnou dřinu.
To v poslední době chybělo?
Cítil jsem, že se soustředíme na posun vpřed a chyběla tomu jednoduchost. Chtít prostě zvítězit. Začal jsem chodit na karate, první bojové umění, se kterým jsem se na střední škole setkal. S trenéry jsme jeli více thajských technik, silové tréninky a nekompromisní fyzičku. Ne neurvalé a nonstop přetrénování a nezaměřovat se zbytečně na detaily. Když ty dva světy spojím, nemá to kam uhnout. Prvotní začátečnická mysl, absolutní energie a chaos společně se zkušenostmi a rozumem.
Změnil jste i velikost týmu, vracíte se ke třem členům. Vy
a trenéři Jaroslav Hovězák a Martin Karaivanov. V New Yorku vás však bylo víc.
Začal jsem pracovat na myšlenkách a hodnotách, co chci šířit. Být slovem a činem naplno.
S Honzou Stachem (kouč přes zem) a FIlipem Lukešem (kondiční trenér) spolupracujeme stále, ale Martin a Jaroslav mi jsou nablízku nejvíc. Poletíme sami, ať držíme tu jednoduchost. Nemyslím to nijak špatně vůči zbytku týmu, respektuju je a mám je rád, ale teď budu mít čistší hlavu. S velkým světem přichází víc lidí a není to už jen o trenérech. PR manažeři, marketing... Chci do Las Vegas letět, zvítězit a domů. Médiím se pověnuju v nejnutnější možné míře.
Vegas už znáte. Jaké je?
Už ho máme dobře zmáklé. Jak v kasinech, tak na bojišti.
Slyšeli jsme, že vám jde dobře poker.
S týmem jsme už hráli i o hodnotné ceny. To bylo dobrý. Myslím, že jsem vyhrál burákové máslo a Martin sochu s dřevěnou rybou.
Jiří, co je v sázce o víkendu?
Řeknu to upřímně. Vítězství v zápase a boji je projevem správnosti cesty. Že se věci odehrávají, jak mají. Já věřím, že si všechno sedá. Teď otevírám novou kapitolu života.
Jakou?
Už nemám zodpovědnost jen za sebe, přebírám roli někoho, kdo působí na veřejnost. Nesmím mít tunelové vidění. Začal jsem pracovat na myšlenkách a hodnotách, co chci šířit. Jakým způsobem žiju, přenášet zkušenosti, mluvit o nich, ukazovat to v kleci... Být slovem a činem naplno. Dřív jsem tohle všechno držel víc v tichosti, rozhodl jsem se, že lidem poodhalím svou přípravu.
Jak?
Pracujeme na knize, namluvím audioknihu. Jsem z toho vážně nadšenej. Cítím, že bych se rád podělil s lidmi, kteří cítí cestu a život stejně. Vnímají ho jako dílo, kterému je třeba se věnovat.