Česko je dobrá země, važme si toho

Ekonom - - MARTIN KOVÁŘ -

Evropa je rozbouřená, ale Česko v ní podle pro‑ rektora Karlovy univerzity a odborníka na mo‑ derní dějiny Martina Kováře zůstává bezpečnou zemí se slušnou životní úrovní. Budoucnost nicméně bude dramatická – Evropskou unii může rozkolí‑ sat neklid v Německu i pokusy o příliš rychlou integraci. A vyloučit nelze ani její rozpad. Problémem ale je i ekono‑ mický egoismus Donalda Trumpa, pokusy Ruska rozšířit vliv do nitra starého kontinentu, uprchlíci a vzestup evrop‑ ského islámu a k tomu nově nevyzpytatelnost Turecka.

Před časem jste pro náš časopis řekl, že válka je v Evropě – po více než sedmdesáti letech míru – prakticky nevyhnutelná. Stojíte si za tím i dnes?

O tom, že dříve nebo později k válce v Evropě dojde, není podle mě sporu. Nejsme od ní určitě dále než před rokem a půl. Spíše blíž. Abychom si rozuměli – nemluvím o ho‑ rizontu měsíců či let. Nicméně to, čemu říkáme jednotný evropský prostor, je na tom hůře, než když jsme spolu mluvili naposledy. Pokud jednou z podmínek budoucího potenciálního válečného střetu je, že se jednotná Evropa rozpadne, tak se od té doby událo několik kroků, které ten rozpad spíše přibližují, než oddalují.

Jakých?

Brexit je skutečností. Na počátku roku 2017 se mnozí ještě utěšovali nadějí, že bůhví jak to celé nakonec dopadne, co udělá Sněmovna lordů, jestli nebude nové hlasování. Nic takového se nestalo. Theresa Mayová a britské konzer‑ vativní elity jasně říkají: takto to dopadlo, jedeme podle toho. Německá vláda je velmi křehká, protože kancléřka Merkelová nepochopila, že je dobře po třech funkčních obdobích odejít. Takové pnutí v Německu za poslední dvě dekády nepamatujeme, což pro stabilitu v Evropě určitě není dobře. V Rakousku vládne kancléř, který zjevně není spokojen s tím, jak fungují bruselské elity, ať už jde o mi‑ grační politiku nebo i další témata. V Itálii jsou u moci po‑ pulisté, u nichž Evropská unie automaticky nemá plusové znaménko. A pokud jde o Visegrádskou skupinu – Viktor Orbán, jenž v Maďarsku posílil po přesvědčivém vítězství ve volbách, rovněž není vůči Bruselu vstřícně naladěn. O části polské a přinejmenším části české politické repre‑ zentace nemluvě. Takže jestli jsem v souvislosti s Evropou mluvil o fragmentaci, o pozvolném rozpadu, o vymezování se jedněch proti druhým, tak jsme k tomu podle mě blíž, než jsme kdy byli.

A vidíte i možné konflikty?

Ještě než odpovím, tak chci říci jednu věc. Pnutí v Evropě sílí i proto, že hlavní dva evropští lídři, Angela Merkelová a Emmanuel Macron, se, doufám, že s dobrými úmysly, nechovají úplně racionálně. Vezměte si například jejich debaty o společné zahraniční politice, o společné evropské armádě, o konceptu třetí síly. To slýcháme stále dokola čas od času již od konce druhé světové války. Když se přitom podíváte na francouzskou, a hlavně na německou armádu, vidíte, že ani tyto dva státy nejsou, fakticky vzato, schopny dávat často zmiňovaná dvě procenta HDP na obranu. Tak z čeho chtějí proboha vybudovat evropskou armádu? A společná zahraniční politika? Když téměř každý evrop‑ ský stát má odlišné zahraničněpolitické a obchodní zájmy? Jsou to jen slova, slova a slova. Věřit, že se v reálném čase naplní, je čiročirá fantazie.

Kde tedy vidíte konfliktní linie?

Nedávno jsem byl účastníkem jedné debaty a tam byly jasně namalované. A ležely bohužel zčásti i uvnitř Evrop‑ ské unie. Řecko a Turecko, to je první možnost, která se vysloveně nabízí, navíc jde o členské státy NATO. Přetrvá‑ vá i konflikt Řecka a nepochybuji, že brzy i Itálie s němec‑ kými představiteli o finanční fungování Evropské unie.

Dříve nebo později k válce v Evropě dojde, o tom podle mě není sporu. Nemluvím ale o horizontu měsíců či let.

To není válka.

Není. Ale jsou to střety, které mohou prudce zostřo‑ vat vztahy mezi evropskými státy. A s tím souvisí další věci. Kdybychom před dvěma lety předpovídali, že mezi Evropou a USA propukne obchodní válka, tak by si

mnozí lidé klepali na čelo. Dnes ji tu máme, a jak se zdá, může vyústit v opravdu dramatický hospodářský kon‑ flikt. Nevylučuji, že se něco podobného může objevit i v rámci dnešní Evropské unie, ačkoliv se to nyní zdá jako sci‑fi vize. Ten konflikt může vyrůst z rozdílných názorů na rychlost integrace, na ekonomické záležitosti, na mig‑ rační politiku…

Zmínil jste migraci, ale ta už není taková jako dřív. Evropští státníci se navíc právě v Bruselu dohodli, že ji dále utlumí. Kvóty prakticky padly, mají se budovat záchytná centra jak v Evropě, tak v Africe . . .

Vášnivost debat o migraci neustala, italská vláda jasně řekla, že žádné další uprchlíky přijímat nebude, a také se tak chová, uprchlíky nechtějí ani ve Francii či ve Španělsku. To vytváří velký tlak na Německo a jeho kancléřku, která požaduje celoevropské řešení. A to se zcela jistě konat nebude. Angela Merkelová hraje o všechno, protože nejde jen o uprchlíky, ale i o její politické přežití. Pokud nedosáh‑ ne celoevropské, či alespoň dílčí shody, jež bude fungovat v praxi, nikoliv jenom na papíře, může padnout německá vláda i desítky let trvající spojenectví CDU a CSU. Ta už také naznačila, že je ochotná kandidovat samostatně, jako nikoliv jen bavorská, sesterská strana CDU, ale jako celoně‑ mecká samostatná strana. Viděl jsem v tamních novinách její preference, které se na celostátní úrovni šplhají k 15 až 20 procentům. To je revoluční nejen pro tuto zemi, ale i pro celou Evropu. Německá stabilita je již dlouho základním stavebním kamenem celé Evropské unie.

Heiko Maas, ministr zahraničí Německa, nedávno prohlásil, že se poválečný mezinárodní řád rozpadá a Evropská unie čelí velkým problémům – také Rusku a jeho útoku na mezinárodní právo a státní suverenitu či Trumpově egoistické politice. Pojďme si to probrat. Třeba Rusko.

Tady bych odkázal na naše generály v NATO, Petra Pavla a Karla Řehku. Stejně jako oni ani já se nedomnívám, že si Rusko přeje vojenský konflikt, protože si uvědomuje, že je slabší než NATO. Současně ale soudím, že je ochotno hnát informační válku a další způsoby, jak prosazovat svůj vliv, zejména ve středo‑ a východoevropských členských státech Evropské unie, až do krajnosti. A že je ochotno hrát tento střet velice tvrdě – uvědomuje si totiž, že ani Západ válku nechce, a bude proto ochoten ustupovat. Že by ale momentálně bylo Rusko akutní vojenskou hrozbou, si nemyslím, snad s výjimkou pobaltských zemí. Tam pak závisí hlavně na poměrech uvnitř NATO, na vztazích mezi

Nedomnívám se, že si Rusko přeje vojenský konflikt, protože je slabší

než NATo. I tak je ale ochotno jít až do krajnosti a hrát velice tvrdě.

evropskými členy a USA. Mluvil jste o Trumpově egoismu, u něj opravdu nelze vyloučit skoro nic, ani to, že řekne, že není ochoten jít kvůli Pobaltí do vojenského střetu s Mosk‑ vou. I když to nemusí říci takhle přímo.

Takže válka o Pobaltí?

Žít v Estonsku, tak se zkrátka cítím vážně ohrožen. Česka se podle mě přímá vojenská hrozba netýká, což nicméně neznamená, že se nás netýká ruská hrozba obecně. Politic‑ ká, ekonomická, ono vtažení do ruské sféry vlivu. Rusové tu mají zdatné hráče a spoluhráče, kteří pracují k jejich prospěchu. Alespoň se to tak interpretuje a mně taková interpretace není cizí.

Koho konkrétně máte na mysli?

Třeba pana prezidenta a jeho okolí. V každém případě to tak vypadá. Jejich reálné politické kroky jsou vůči Rusku řekněme velmi vstřícné.

Co říkáte na tvrzení amerického politologa George Friedmana, že není v americkém zájmu, aby Rusko spolupracovalo s Německem? Aby došlo k propojení ruských zdrojů a německé technologie?

Takové propojení nikdy nebylo v zájmu ostatních. Když spolu naposled takto spolupracovali, byl z toho pakt Molo‑ tov–Ribbentrop (v roce 1939, pozn. redakce) a odskákali to Poláci. Na jaře roku 1940 pak Hitler dostal od Stalina bla‑ hopřejný telegram k dobytí Paříže a Rusové dva roky zá‑ sobovali surovinami Německo pro jeho tažení na Západě. Dnes je možné připomenout, aniž bych chtěl srovnávat nesrovnatelné, například to, že bývalý německý kancléř Gerhard Schröder sedí ve správní radě největšího ruského vývozce ropy, společnosti Rosněfť… Když se po druhé světové válce formovala Evropská společenství, předchůd‑ ce dnešní EU, byl cíl otců zakladatelů Jeana Monneta a Roberta Schumana formulován jasně: udržet Američany v Evropě, Rusko mimo ni a Německo při zemi. Takže na té Friedmanově tezi podle mě opravdu něco je.

Naťukli jsme prezidenství Donalda Trumpa. Je ho už možné hodnotit?

Jistě. V první řadě je to políček americkému establishmen‑ tu, který dostal za vyučenou, protože nebyl schopen vyge‑ nerovat relevantního protikandidáta. Tím Hillary Clinto‑ nová ani Bernie Sanders nebyli, o republikánech nemluvě. A z této mizérie se zrodil Donald Trump. Jako prezidenta ho charakterizuje především naprostá nevyzpytatelnost, ale současně i dodržování předvolebních slibů těm sku‑ pinám americké společnosti, kterým něco slíbil. To jsou například již zmiňovaná cla.

Důraz na cla a obchodní války byly ale od 19. století často předstupněm války skutečné.

Euroamerický vojenský střet podle mě nehrozí. Ale pod‑ statně to může zhoršit vzájemné vztahy. Už je to zhoršuje, proto Macron s Merkelovou mluví o evropské zahraniční politice a o evropské armádě. Abych to řekl jasně: jestliže se v důsledku ekonomických střetů zhorší vztahy mezi Washingtonem a Berlínem, Paříží atd., může se to projevit například v americké (ne)ochotě bránit Evropu vojensky. A to je potenciální katastrofa. Trump myslí na své americ‑ ké voliče, méně na Ameriku jako celek, a už vůbec nemys‑ lí na Evropu a na transatlantické vztahy. Když do Prahy nedávno přijel jeho někdejší politický stratég Stephen Bannon, mluvil o tom, že Trump je dítětem populistické‑ ho hnutí, které se žene celým Západem. Rád bych v této souvislosti připomněl známou historku s Tonym Blairem, britským premiérem v letech 1997–2007. Když se ho bezprostředně po prvním volebním vítězství ptali, co bude jeho nejbližší cíl, premiér jmenoval školství, zdravotnictví, sociální politiku. Jeho mediální guru Alastair Campbell ho ale v soukromí okamžitě opravil: Ne, Tony, ne, první, nač musíš myslet, je znovuzvolení… To je také případ Donalda Trumpa. I on myslí především na své voliče, na své zno‑ vuzvolení a na Evropě mu příliš nesejde.

Trump myslí hlavně na své znovuzvolení, tedy na své americké voliče. Méně na Ameriku jako celek, a už vůbec nemyslí na Evropu a transatlantické vztahy.

Svět oběhla fotografie, na níž na setkání G7 stojí neústupná Angela Merkelová nad nakvašeným Donaldem Trumpem.

Fotografie mají často velkou vypovídací hodnotu a tohle je jedna z nich. Opravdu je tu velký nesoulad mezi tím, co chce Trump a co Evropa. Ta navíc není na takové jednání

z obamovských časů zvyklá. Kancléřku Merkelovou nikdy nenapadlo, že by jí americký prezident mohl říkat takové věci jako Trump. Třeba že se zachovala zoufale špatně, pokud jde o migrační politiku. Nebo že se musí na vojenské výdaje skutečně dávat dvě procenta HDP a netvrdit, že tomu tak je, když ty peníze nakonec jdou někam jinam.

S ruským prezidentem Putinem se Trump dohodl na summitu ve Finsku. Co to přinese?

Jednou z příčin neshod, jak byly vidět na oné fotce, bylo to, že Trump chce z G7 mít G8. Že tam chce Rusko. Ostatní státníci mu nejsou ochotni vyhovět, ale já nepo‑ chybuji o tom, že se s Vladimirem Putinem setká. Trump má summity rád, to ukázal už Singapur. Takže na takový summit bych si vsadil. A pak se mohou dít zajímavé věci.

I pro nás?

Minimálně to může být signál pro stoupence ruské politi‑ ky ve střední a jihovýchodní Evropě ve smyslu: podívejte se, americký prezident, náš spojenec, s Putinem jedná přá‑ telsky, tak nám nic nevykládejte o ruské hrozbě. Může to být zajímavý vzkaz i pro českou společnost, pro ty, kteří si nejsou jistí, jak to je. Ne vždy ale něco takového nakonec americkým prezidentům přináší body. Polibky od Brežně‑ va ve Vídni například v řadě ohledů napomohly devastaci image Jimmyho Cartera.

Evropa si za mnoho věcí může sama. Zůstává ještě jednotná?

Zdánlivě ano, ale panuje v ní napětí, jaké tu od vzniku Evropských společenství nebylo. Tempo diktované Bruse‑ lem či Paříží a Berlínem je tak vysoké, že naráží na přiro‑ zené limity. Národní státy existují 1500 let a snahy o jejich překonání přicházejí tak rychle, že to jejich obyvatelé jen obtížně mohou brát za své. Máme tu opravdové hádky, francouzský prezident Macron kritiky integrace označuje za populisty a nový italský ministr vnitra Matteo Salvini mu vzkázal, že žvaní. Popravdě je úsměvné, když zrovna Macron mluví o populismu. Právě on se vyvezl vzhůru na populistické vlně, když tvrdil, že to ve Francii všechny zavedené politické strany dělají špatně. Šlo o čirý populis‑ mus, i když proevropský.

Stát, národ nebo nadnárodní celky a idea evropského národa. Hraje v tom roli generační spor?

Už v souvislosti s brexitem se to tak často interpretova‑ lo. Že to nevzdělaní staří pokazili mladým a nadaným. Ve skutečnosti to opravdu je do značné míry tak, že mladá generace je proevropská a spíše levicová. A ta starší obezřetnější, více se drží, mimo jiné, národního státu a asi s ohledem na životní zkušenost nepodléhá tolik levi‑ covým náladám a levicovému mámení, byť třeba v Česku tento koncept úplně neplatí, místní starší generace naopak volí levici… Celá věc souvisí také se stavem ekonomi‑ ky. Mladí Španělé, jejichž nezaměstnanost dosahovala donedávna až 40 procent, opravdu neměli a nemají proč být přívrženci pravice. Ale teď mají svého levicového premiéra a já jsem moc zvědav, jak mu to půjde, jak mladé uspokojí…

Nechci být osobní, ale vy jste tím mladým, nebo tím starším?

Jak se to vezme. Já jsem jasně proevropský, ale vůbec ne levicový volič.

Zmínil jste příliš rychlou integraci, týká se i eura?

Euro není primárně ekonomická záležitost, v první řadě jde o politický projekt. Plně ale rozumím Němcům a Francouzům, když nechtějí nechat euro padnout, protože pro ně má nevyčíslitelnou symbolickou hodnotu. Kdyby jednotlivé země začaly opouštět eurozónu, bylo by to jasné přiznání, že se nepovedl celý evropský projekt. Nechtějí zkrátka slyšet: nic se vám nepovedlo, vždyť už nemáte ani tu společnou měnu. Mně osobně je euro sym‑ patické, ale nejsem si úplně jistý, že je to projekt dlouho‑ době funkční.

No, právě. Podle řady konzervativních ekonomů brzdí hospodářský růst. Hlavně na evropském jihu.

Já si dokonce myslím, že i mnozí z těch, kteří ho nyní brání, by jej klidně odepsali, kdyby se nebáli, že takový krok napáchá škody v politické rovině. Euro prostě symbo‑ lizuje evropskou jednotu.

Kdyby o našem vstupu do eurozóny bylo referendum, jak byste hlasoval?

Hlasoval bych – navzdory svému proevropskému postoji – proti vstupu do eurozóny. Když v ní dodnes nejsme a naše ekonomika solidně funguje, mám za to, že není nutné do ní teď vstupovat. Ve chvíli, kdy v Evropě panuje takové pnutí, o jakém mluvíme, není čas na experimenty. Kdy‑ bychom ale euro měli, tak bych nebyl pro jeho opuštění a říkal bych zůstaňme. Myslím, že takový postoj má svoji logiku.

Podle řady politiků, politologů i publicistů se teď Německo stalo lídrem liberálního světa. Souhlasíte?

V politické rovině, opakuji, v politické rovině mi to tvrzení přijde absurdní. Pokud je pravda to, co jsem četl ve Spie‑ gelu a dalších německých novinách a co údajně řekla kancléřka Merkelová, tj. že když v USA nevyhrála Hillary Clintonová, ale Trump, tak ona musí zůstat ve funkci, je to bláznivé. Ukazuje to na ohromnou sebestřednost, na bizarní představu o vlastní nenahraditelnosti… Dospět po dvanácti letech u moci k názoru, že jsem jediná, kdo může spasit svět, mi přijde téměř šílené. A k tomu lídrov‑ ství: jaký může být Angela Merkelová lídr Západu, když už není jasný lídr ani v Německu, když vládu skládala půl roku a nyní čelí hrozbě jejího rozpadu?

Když odhlédneme od její osoby – je lídrem liberálního světa Německo?

Německo je jeden z nejslušnějších států na světě, ale ozna‑ čit ho za politického lídra obecně ani lídra Západu bych se neodvážil. Žádné znaky takového vůdcovství tam nevidím.

A úplně z druhé strany, není Německo pro Evropu už příliš silné?

O tom je další klasická věta: Buď budeme mít evropské Německo, nebo německou Evropu.

Jak je to teď?

Na rozdíl od představy, že je Německo politickým lídrem liberálního světa, je faktem, že evropské Německo má na‑ kročeno k tomu, aby vytvořilo – z ekonomického hlediska – s nadsázkou řečeno, „německou Evropu“. To ale nemusí nutně znamenat a také neznamená politické vůdcovství.

Pojďme k jinému tématu: letos oslavíme sto let od vzniku Československa. Objevilo se na světě právě v okamžiku, kdy byla německá moc v Evropě oslabena. To dávno neplatí.

Po roce 1945 jsme se naučili nahlížet na nové Německo. Liberální, demokratické, neagresivní, nabízející pomoc‑ nou ruku a spolupracující v politice i ekonomice. To platí také o Německu merkelovském. Já jsem kancléřku doposud spíše kritizoval, za tohle jí ale buďme vděční. To je v mnoha ohledech nejlepší možné Německo, jaké tu může být, i ve vztahu k České republice. Budoucí Němec‑ ko bude, obávám se, spíše horší. Že by to zrovna pánové a dámy z AfD s námi mysleli dobře? Myslet si tohle je projev totální politické naivity.

Martin Kovář (52)

Vystudoval historii a bohemistiku na Univerzitě Karlově, kde je nyní profesorem světových a obecných dějin. Od roku 2014 je také jejím prorektorem pro vnější vztahy. Zajímá se o moderní dějiny, především o historii Velké Británie a jejího impéria. A také o dějiny transatlantických vztahů a vývoj evropské integrace. Byl rovněž spoluzakladatelem českého think-tanku, který mapuje vzestup a pád či regeneraci civilizací od starověku až po dnešek. Kromě historie k jeho koníčkům patří krásná literatura, film a jazzová hudba. Je ženatý a má syna.

Nicméně i kancléřka Merkelová řekla, že pro odsun sudetských Němců ani vzhledem k válečným událostem neexistuje politické a morální ospravedlnění. To je citlivé téma.

Němečtí politici to takto říkají takřka vždycky: způsobili jsme strašné hrůzy, zaplatili jsme za to, ale co se dělo pak, už bylo uplatnění kolektivní viny. A já říkám: to je přece pravda a musíme si to přiznat. Jako historik plně rozumím tomu, co se po válce v českém pohraničí dělo a kde se vzal ten ohromný pocit ponížení, zloby a touhy po odplatě. Došlo k tomu nejen po šesti letech okupace, ale i s ohle‑ dem na to, co se zde dělo už před válkou, kdy se velká část sudetských Němců přihlásila k NSDAP a Adolfu Hitlerovi. Tomu všemu rozumím, i tomu, že touha po pomstě je vlastně hluboce lidská. Ale to přece neznamená, že činy, k nimž došlo v českém pohraničí, byly něco pěkného. I kdyby se týkaly jen nepatrné části těch, kteří nepatřili k henleinovcům a hitlerovcům a zůstali loajální k Česko‑ slovensku, tak to bylo špatně. Česko‑německá deklarace to ostatně říká ještě otevřeněji a tu Česká republika pode‑ psala. Výrok kancléřky Merkelové je podle mě v pořádku. Jinou věcí je, zda to musela říkat zrovna teď.

Rád tvrdíte, že scénářů budoucího vývoje vždy bývá mnoho. Co když tedy nezesílí AfD a my se ocitneme ve stínu mešit? Naplní se v západní Evropě vize o podvolení spisovatele Michela Houellebecqa?

Pro mě to není nerealistický scénář. Zvláště ve Francii si to, o čem se v této knize píše, představit umím. Že libe‑ rální elity ve snaze nedopustit volební vítězství Marine Le Penové nebo nějakého „fašisty XY“budou ochotny raději podpořit umírněného muslima či někoho, kdo muslimské populaci bude nakloněn. Až tam moje fantazie sahá.

Nejde jen o Francii či Německo, ale také o Švédsko, Belgii, Nizozemsko a možná i Rakousko.

Většina z nás je zvyklá dívat se na všechno mikropohle‑ dem. Století je pro nás hrozně dlouhá doba. Ale Arabové už přece jednou stáli u francouzského Poitiers (v roce 732, pozn. redakce) a Španělsko, skoro celý Pyrenejský poloost‑ rov, bylo muslimské.

Bylo to tak dobře?

To není o tom, jestli to bylo dobře nebo ne. Prostě to tak bylo. I celý Balkán byl z nemalé části muslimský, opakova‑ ně se bojovalo o Vídeň.

Takže si dovedete představit nějakou další expanzi?

Dovedu. Pokud se někdo domnívá, že ve střední Evropě pořád budou v drtivé většině žít Josefové Novákové či Františkové Novotní, bílé, „sýrové“české typy, tak se hluboce mýlí.

To je zatím daleko, roky se ale v Evropě vede spor třeba o to, zda v ní jsou či nejsou no-go zóny, z nichž se postupně vytrácejí evropské normy. Existují, nebo ne?

Když Guardian napíše článek s názvem Přestaňme lhát o Švédsku, tak to o něčem svědčí. Když takto ideově a poli‑ ticky jasně vymezený list napíše, že se části západních měst proměňují tak dramaticky, že by nás to donedávna nenapadlo a že tam není bezpečno, tak je to nepochybně pravda.

Pokud jde o uprchlíky, v některých zemích Evropské unie zrovna přitvrdili. I Trump je tvrdý, Austrálie také…

Aktivní opatření s nějakým reálným dopadem můžete dělat jen tam, kde taková místa ještě nejsou. Česká vláda v té souvislosti jasně říká, že tu nechce ani jednoho uprch‑ líka. Současná migrační krize ale nemá národní řešení bez řešení evropského. Přitom nejde zdaleka jen o uprchlíky

Pokud se někdo domnívá, že tu budou žít jen Josefové Novákové a Františkové Novotní, bílé, „sýrové“české typy, tak se hluboce mýlí.

z válečných oblastí, z větší části jde o ekonomicky moti‑ vovanou migraci. O přesvědčení těch lidí, že v Evropě je život snadný a strašně prima. Evropě by primárně mělo jít o to, nastavit nějaké hranice, kapacity. Ale uzavřít náš kontinent neprodyšně i před lidmi, kteří utíkají například ze Sýrie nebo odkudkoliv prokazatelně před válkou? To není správné.

Pak tu tedy budou ony no-go zóny.

Ty už tu jsou. O tom, že integrace velké části přistěho‑ valců nefunguje, není pochyb. Například francouzská Marseille je dokonalou ukázkou. Vlády v Paříži v tomto ohledu vůbec osudově selhaly. Otázkou ovšem je, zda vůbec mohly neselhat. Ve Velké Británii je situace lepší, což je však dáno tím, odkud tam lidé dlouho přicházeli, čímž mám na mysli hlavně masu příchozích z jihovýchod‑ ní Asie, jejich vnímání imperiální tradice nebo znalost jazyka. Jiná situace je zase v Německu, kde oddanost části populace tureckého i jiného původu nové vlasti je přinejmenším problematická a kde vše silně komplikuje nedávná uprchlická vlna.

Do toho všeho se na hranicích Evropy vynořuje nová, časem asi ryze muslimská velmoc, Turecko. Prezident Erdogan zrovna vyhrál volby a neoosmanská imperiální vize se už nezdá tak fantastická jako dřív.

Problém s Tureckem skutečně spočívá v tom, jak prezident Erdogan rychle proměňuje turecký stát. Ze sekulárního atatürkovského dědictví už mnoho nezbývá. Přitom jde o významného člena NATO s druhou největší armádou aliance. A do třetice, Turecko má velice neurovnané vztahy s Řeckem a intenzivně hraje i kurdskou a syrskou kartu.

Co to s celým NATO udělá?

To nikdo neví. Funkčnost jakékoliv organizace se vždycky plně ukáže až za krize, teoretizovat nemá valnou cenu. Až to přijde, tak se uvidí. Například v případě ruské hybridní či skutečné války v Pobaltí. Nebo po masivním zapoje‑ ní Turecka do nějakého válečného konfliktu. Osobně si o velkých poutech vzájemnosti v NATO iluze nedělám. NATO sehrálo skvělou roli za studené války. Pak se pro‑ měnilo, intervence na Balkánu už byla podle mého soudu problematická. Měnila se jeho doktrína, dramaticky se rozšířilo na východ, což, a tomu rozumím, naštvalo Rusy. A jak je to dneska? Asi platí, že čím je něco menší, tím je to soudržnější. Podívejte se, jak je NATO veliké, a chce se dále rozšiřovat.

Takže se už změnilo v diskusní klub?

Pan generál Pavel to často říká. A ten o tom ví svoje.

Ještě na závěr. Blíží se zmíněné výročí republiky. Až budete 28. října někde vystupovat, co řeknete? O minulosti a také o budoucnosti?

Nedávno jsem byl na křtu nové knihy a jeden můj kolega tam mluvil v tom smyslu, že se nemáme čím chlubit, že šlo o mizerných sto let, že bylo chybou rozbíjet monarchii. Já jsem naopak přesvědčen, že skoro nic z jeho slov není pravda. Dějiny našeho státu nejsou jednoznačné, ale pozi‑ tivní odkaz podle mě jasně převažuje. V kontextu Evropy bylo meziválečné Československo mimořádně slušný stát. Ekonomicky, vnitropoliticky i mezinárodněpoliticky. Konec‑ konců spousta lidí, kteří utíkali před různými totalitními režimy, bratři Mannové například a mnoho dalších, říkali, že nikdy nezapomenou, jak vstřícně se k nim tady chovali…

A jak je to teď? Je na tom Česká republika alespoň tak jako meziválečné Československo?

Po válce přišel únor 1948, komunismus, úlevné vydech‑ nutí v roce 1968. Dneska je Česká republika členským státem Evropské unie a Severoatlantické aliance a i s vědomím vší do značné míry oprávněné kritiky je to demokratická země, parlamentní demokracie, kde se dobře žije. Že máme problémy? Ukažte mi, kde nejsou, kdo je nemá. Viktor Orbán v Maďarsku chce být a do značné míry již je autoritativním vládcem, v Polsku se vyměnila vládní garnitura a teď to tam vře. O Německu s nejistou budoucností jsme mluvili. Nebo o Itálii, kde nastoupila populistická vláda, i o mladých Španělech bez práce. V takovém srovnání je Česká re‑ publika navzdory všem – věřím, že dočasným – těžkos‑ tem pohodová a bezpečná země, s konstantní životní úrovní bez dramatických sinusoid. Politické prostředí se spíše zhoršuje, než zlepšuje, ale to jsou doufám jenom takové vlny, které přicházejí a odcházejí. Česko je zkrátka dobrá země, tak si toho važme.

Česká republika je navzdory všem těžkostem pohodová a bezpečná země, s konstantní životní úrovní bez dramatických sinusoid.

„Máme tu obchodní válku mezi Evropou a USA, a jak se zdá, může vyústit v opravdu dramatický hospodářský konflikt,“varuje historik Martin Kovář.

prorektor Karlovy univerzity Martin Kovář.

„Euro symbolizuje evropskou jednotu. Mně osobně je sympatické, ale nejsem si úplně jistý, že je to projekt dlouhodobě funkční,“míní

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.