S patenty neztrácím čas, říká výrobce 3D tiskáren Josef Průša

Ekonom - - EDITORIAL -

Za necelých deset let vybudoval osmadvacetiletý Josef Průša ze své firmy Prusa Research jed‑ noho z největších světových výrobců 3D tis‑ káren. Z pražských Holešovic putuje každý měsíc do celého světa šest tisíc typicky černooranžových tiskáren, na kterých se tisknou strojní součástky, hračky, doplňky pro domácnost i modely orgánů lidského těla. Díky příznivé ceně a kvalitě tiskáren zažívá Průšova firma raketovou expanzi – za poslední tři roky vzrostly její tržby o 17 tisíc procent a letos by poprvé měly přesáhnout miliardu korun. Prusa Research tak letos ovládla žebříček nejrychleji rostoucích technologických firem ve střední a východní Evropě.

Čím to je, že tak rostete?

Je to jednoduché. Staráme se o zákazníky a máme dobře naceněný produkt bez nesmyslných marží. Když jsou lidé spokojení, řeknou si to mezi sebou. Nemáme mar‑ ketingové ani prodejní oddělení, jen sedíme a přijímáme objednávky.

V čem se o zákazníky staráte lépe než konkurence?

Zákaznickou podporou se holedbají všichni, ale když se vám porouchá pračka, zkuste napsat výrobci, jestli vám poradí. Když má náš zákazník problém, skočí na live chat a nejpozději do čtvrt hodiny mu někdo od nás odpoví.

Vaše tiskárny stojí kolem 20 tisíc korun. Jak se vám daří držet cenu níž než ostatní?

Určitě nejsme nejlevnější, ale v segmentu kvalitních tiskáren patříme k těm levnějším. Máme nejlepší poměr ceny a výkonu. Místo super designu, který by vypadal jako od Applu, se snažíme, aby to dobře tisklo. Na naší tiskárně není žádná součástka zbytečná. Mně i spoustě dalších lidí připadají naše tiskárny ve své jednoduchosti krásné, ale má to i spoustu výhod. Když je potřeba něco opravit nebo provést údržbu, je to velmi snadné.

Tiskárny Prusa si oblíbili hlavně amatérští a poloprofesionální zákazníci. To byla od počátku vaše strategie?

Nevím, jestli máme nějakou strategii. Hobby uživatelé jsou nejvíc vidět, protože mají čas se věnovat sociálním sítím a lidem pak připadá, že z našich tiskáren vycházejí hlavně různé figurky a podobné drobnosti a dívají se na to skrz prsty. Ono to tak ale úplně není.

Kdo tedy vaše tiskárny typicky používá?

My většinou nevíme, jestli má tiskárnu pro sebe nebo do firmy. Teď jsme byli v Kalifornii a tam má jedna nemoc‑ niční laboratoř deset tiskáren, na kterých si před operací tisknou modely orgánů podle výsledků CT, aby věděli, jak to uvnitř vypadá, ještě než do člověka říznou. Někteří lidé si pořídí jednu tiskárnu na hraní, pak zjistí, že jim to jde, udělají si z toho byznys, objednají dalších deset tiskáren a tisknou pro lidi na zakázku.

Vaše firma je slavná i tím, že si součástky tisknete na vlastních tiskárnách v automatizované farmě. Jak velká část výsledného produktu tímto způsobem vzniká?

Asi 30 procent. Rozhodně se nesnažíme vytisknout za každou cenu co nejvíc součástek. Děláme to tam, kde nám to šetří práci. Netiskneme například elektroniku, to ani nejde, tu dovážíme z USA. Trysky importujeme z Bri‑ tánie, motory u nás ani nikdo neumí vyrobit, ty vozíme z Číny. Je to poskládané z dílů z celého světa, ale většinu obrábění děláme v Česku.

Technologické start-upy obvykle shánějí investory.

Vy to označení nemáte rád, ale jak se vám podařilo rozjet firmu bez nich?

My jsme úplně bez investorů. Já jsem dostal od otce 200 tisíc korun, založil jsem společnost s ručením omeze‑ ným a z toho jsem to celé vybudoval. Samozřejmě že jsme start‑up, jen si občas dělám legraci, že v Česku start‑up znamená, že firma první čtyři roky nevydělává, jen hledá investice a nemá často ani žádný byznysplán. Tato firma vydělává úplně od začátku každý měsíc.

Některé start-upy ale uspějí i s modelem, který se vám nezdá.

Mě otec vychoval v klasickém rodinném podnikání, které je mi bližší než tyto triky.

V čem podniká váš otec?

Teď už moc nepodniká, ale byl truhlář a měl na Vysočině obchody s nábytkem.

K podnikání jste se tedy dostal už v rodině?

Když jsem vyrůstal, otec i matka podnikali a pořád byli ve firmě. Když jsem začínal, vůbec mi nepřišlo divné pra‑ covat do deseti hodin večer nebo o víkendech. Pro spoustu normálních rodin, ve kterých se do toho někdo pustí, je to potom dost velký šok.

Odkud z Vysočiny pocházíte?

Ze Sedletína, to je kousek od Havlíčkova Brodu a Chotě‑ boře. Tam jsem chodil na gymnázium. Pak jsem chvilku bydlel s rodiči v Brodě a potom jsem odešel do Prahy na Vysokou školu ekonomickou.

Tam jste šel kvůli podnikání?

Vůbec ne. Nevěděl jsem, co bych chtěl dělat, tak jsem šel na VŠE, protože jsem slyšel, že je to tam lehké. O prázd‑ ninách mezi gymnáziem a vysokou školou jsem se ale dostal k technologiím, o nichž jsem netušil, že mě tak baví, a na VŠE jsem měl potom naštěstí spoustu času, tak jsem začal podnikat. Ta škola navíc nebyla nijak zázračná, byla tam spousta zapšklých profesorů, kteří trvali na oslo‑ vení profesor, přestože ten titul neměli. Tak jsem ukončil studium, založil firmu a začal podnikat.

Ke 3D tisku jste se dostal kvůli součástkám na hudební mixážní pult. Vy jste byl DJ?

Bavila mě muzika, hrával jsem a začal jsem stavět con‑ trollery. Potřeboval jsem různé ovládací prvky, knoby a fadery, a tak jsem se dostal k 3D tisku.

Jsou vaše DJ sety z té doby ještě někde dostupné?

Asi to někde bude, ale moc bych to nehledal. Vystupoval jsem pod vlastním jménem, přezdívky mě nikdy nebavily.

Mě na té historce zaujalo, že jste se rozhodl součástky vyrábět, než abyste si je koupil hotové.

Já jsem se díval, kde bych je mohl koupit, chtěl jsem mít přehled. Ale nakonec jsem je nikdy nevytiskl, plány mám možná ještě někde v šuplíku. Jakmile jsem se seznámil s 3D tiskem, tak mě to chytlo daleko víc.

Kdy vám došlo, že existuje poptávka na trhu, kterou byste mohl uspokojit?

Já jsem to ze začátku nebral moc byznysově. Tiskl jsem a lidi po mně začali chtít, abych jim postavil tiskárnu. Tak jsem založil firmu a začal jsem to dělat. Když jsem začínal, neměl jsem cíl vybudovat miliardovou firmu, neměl jsem

Když někdo okopíruje váš produkt a začne ho prodávat, znamená to, že pomalu inovujete. Místo ztrácení času patentováním se raději soustřeďujeme na inovace.

čas nad tím přemýšlet. Máte objednávky a zajímá vás, jak je vyřešíte.

Jak jste tedy vyrostl ze zakázkové výroby do jedné z největších světových firem v oboru?

To šlo postupně. Nejdřív jsem prodával v Česku, pak i v za‑ hraničí. Byl jsem docela známý, hodně jsem cestoval, a když jsem přeložil e‑shop do angličtiny, začaly chodit objednávky.

Jaké výhody má obchodní model bez dealerů a přeprodejců?

Jakou má výhodu předprodejce? Oni se tváří, že by rádi dělali zákaznickou podporu, ale my máme v podstatě neu‑ stále živou podporu na webu. Proč dávat někomu 30 procent za to, že to předá z jedné ruky do druhé? V některých sekto‑ rech je to nutné, ale když jsme schopní pokrýt objednávky tímto způsobem, tak mi to přijde jako zbytečné mrhání.

Pro některé zákazníky ale mají showroomy smysl . . .

My jsme vyprodaní. Zákazníci by se tam mohli jít podívat, ale tiskárnu by stejně nekoupili.

Na jak dlouho dopředu jste vyprodaní?

Teď jsme zhruba na týdnu až čtrnácti dnech, je to docela dobré. A to nemáme žádnou reklamu. Až tento přímý kanál vytěžíme i s aktivní reklamou, můžeme začít pře‑ mýšlet o dealerech. V tom jsme jako Tesla, ti taky prodá‑ vají napřímo a v Americe se pak různá sdružení prodejců rozčilují, že je Tesla obchází. Přitom je to nesmysl, ten mezičlánek je zbytečný.

Minulý měsíc jste v New Yorku představili tiskárnu SLA1, která používá technologii pryskyřicového tisku. Proč jste se vydali i do tohoto oboru?

Ta technologie se používá k tisku extrémně detailních funkčních předmětů, třeba forem na šperky. Technologií FDM, se kterou jsme do té doby pracovali, se tisknou věci v menším rozlišení. Jako byznysmen nechci, aby moje firma stála na jediném produktu, a proto jsme se pustili do další technologie. Kromě toho jsme teď tady u nás spustili fabriku na náplně do tiskáren, takzvané filamenty.

Kvůli nové technologii jste počátkem roku koupili českou firmu Futur3D. Proč jste pryskyřicovou tiskárnu nevyvinuli sami?

Víc hlav víc ví. Oni už byli daleko, jejich tiskárny vyhrá‑ valy ceny a my jsme je několik měsíců vylaďovali, chtěli jsme stáhnout cenu. Předtím tiskárna stála 80 tisíc, dnes je za 30 tisíc. A pak jsme to spustili a už máme několik set předobjednávek. Na tom je úžasně vidět důvěra v naši firmu. Nikdo to nikdy neviděl a první objednávku jsme dostali tři minuty pro představení produktu. Na to jsem pyšný, že nám lidé takto věří.

Od začátku pracujete s takzvaným open source, takže plány vašich tiskáren i software si může kdokoli stáhnout z webu. Máte problémy s kopírováním?

Kopírují nás pořád, ale je to úplně jedno. Kopírovat vás budou, ať používáte open source nebo ne, a vy s tím nic neuděláte. Místo ztrácení času patentováním raději ino‑ vujeme. Okopírovaný produkt se dostane na trh tak za rok, a když se to stane, znamená to, že pomalu inovujete. Žádný vážný problém jsme s tím neměli. Navíc nám někteří zdatnější zákazníci sami posílají připomínky, to je hezké.

Jsou tedy vaše produkty vůbec nějak chráněné?

Nikdo nesmí používat naše jméno, ale když si někdo něco podle našich plánů vyrobí, nemusí nám to vůbec říkat. Když to ale vylepší a chce to prodávat, musí to udělat pod stejnou licencí a data poskytnout všem ostatním. Může si něco vzít, ale pak musí něco vrátit zpátky.

Co chystáte dál? Plánujete expanzi do dalších odvětví 3D tisku?

V září jsme představili expanzi do dvou nových odvětví a vy se mě už ptáte na další?

Ptám se na další strategii vaší firmy.

Já vám řeknu, jaká je strategie mojí firmy. Totální světová dominance. A napište, že potom se ozval zlověstný smích.

To je ale realistický cíl, nebo ne?

Teď se pohybujeme mezi druhým a třetím místem, takže je to úplně reálné. Firmy na prvních místech ale dělají ksindly za 130, 180 dolarů. Tomu se těžko konkuruje. My jsme rádi v tomto dobrém segmentu, ve kterém nemusíme dělat levné šunty, abychom se uživili. Nechci bojovat cenou, to je cesta do záhuby, v tom se s Čínou nemůžete nikdy měřit.

Jak s ní tedy bojujete?

My neprodáváme jenom krabice součástek. Všechno závisí na dalších věcech, v nichž je přidaná hodnota. Když v Číně udělají stejnou tiskárnu, tak k tomu nebudou

mít přidanou hodnotu, že se o zákazníky postarají a naučí je tisknout. Z tohoto pohledu nás Čína netrápí, protože i kdyby nás někdo uměl kopírovat, nebude mít to, co máme my.

Západní konkurence se nesnaží přiblížit vašim cenám?

Ona v podstatě žádná není. Všichni včetně například firmy Ultimaker se rozhodli, že půjdou cestou dražšího profesio‑ nálního tisku, a na tom trhu je těžké soutěžit. Konkurence má investory, kteří chtějí jít do průmyslového využití a našeho segmentu se asi zalekli. My jsme v něm ale zůstali, a když si teď někdo chce koupit tiskárnu a nechce čínskou, jsme první na řadě. Vyhráváme navíc všechny testy, takže kdyby se chtěl někdo dostat do našeho seg‑ mentu, měl by to dost těžké.

Do průmyslového 3D tisku pro automobilky a další velké firmy se tedy pouštět nechcete?

Naše tiskárny si kupují i velké firmy. Black and Decker má v Americe velkou profesionální tiskárnu, ale každý z jejich designérů má na stole naši malou, kde si může hrát a kde tisk nestojí vůbec nic. Ale profi segmentu se určitě nevyhýbáme, jde jen o vývojový čas a my to potře‑ bujeme rozdělit tak, aby to dávalo smysl. A když nemáme dost vývojářů, abychom dali dohromady tři řady tiskáren, tak se radši věnujeme jen jedné. Až dorosteme do fáze, kdy budeme schopní dělat víc produktů zároveň, pustí‑ me se do levnější tiskárny, která nebude mít tolik funkcí, a do nějaké průmyslové tiskárny. A to už bude ta světová dominance.

Kdy jí tedy plánujete dosáhnout?

To zatím nejsem schopen říct. Až se budeme cítit komfort‑ ně. To může být třeba už příští rok.

Jaká je budoucnost 3D tisku?

3D tisk má zatím blíž k soustruhu a frézce než k běžné 2D tiskárně. Ale i ty se často porouchají. Je tam moc me‑ chanických částí, některé se zahřívají skoro na 300 stupňů Celsia, taví se tam plast, což znamená, že se to může snadno zaseknout. Neexistuje 3D tiskárna, která by dva roky fungovala bez čištění a oprav. Lidé si ale uvědomují, že to vyžaduje víc údržby než další běžná zařízení. My prodáváme většinu tiskáren jako stavebnice, a když si je zákazníci postaví sami, detailně je poznají a ještě ušetří pár stovek dolarů.

Ve kterých zemích prodáváte nejvíc?

Ve Spojených státech. Prodáváme tam zhruba 40 procent produkce, a to tam nemáme ani obchodní zastoupení. Teď plánujeme, že v Americe zřídíme firmu na přeprodej a lo‑ kální sklad. Několik lokalit jsme si už vytipovali. Kromě USA je to rovnoměrně rozmístěné. V Česku prodáme něko‑ lik set tiskáren ročně, do tří procent produkce.

Takže 3D revoluci jste v Česku nezpůsobili?

To zase jo, vždyť to tady deset let propaguji, některá média si mě všimla relativně brzo, takže Česká repub‑ lika je docela tiskařskou velmocí. Díky tomu jsou tady zase všichni až moc chytří, takže nejvíc hlasitých hejtrů máme doma.

Neznervózňuje vás vyhlídka obchodní války mezi EU a USA a Trumpova cla?

Jestli to dopadne na nás, tak to dopadne i na další firmy a také na součástky, kdyby chtěl někdo v USA začít vyrábět. V této situaci by tam podnik asi nikdo nezakládal. Desetiprocentní clo by pro nás nebylo zase takový problém. A Trumpa stejně čeká do půl roku impeachment.

Výrobu tam zřizovat nechcete?

Určitě ne výrobu tiskáren. Nám se vyplácí produkce na jednom místě, kde to máme hezky optimalizované. Stavět další fabriku v tomto šíleném růstu si nedovedu moc představit.

Nějakou byste mohli koupit.

To je jedno. Lepší je rozšířit výrobu tady a vyvážet než stavět fabriku tam. Vybudovat něco takového znamená obrovské množství práce. V Česku snad, ale v Americe, kde všechno funguje jinak, to je peklo.

Prusa Research se stále rozšiřuje. Nemáte problémy se sháněním lidí?

My jsme několik firem v jedné. Jsme vývojářská firma, kde je to z principu těžké, protože jsou u nás velké společnosti, které platí úplně nesmyslné platy a je obtížné jim v tomhle směru konkurovat. V Praze také vůbec nejsou lidé do výroby, ale vždycky se nám nějak podaří je sehnat.

O možnostech 3D tisku se divoce spekuluje. Jak se díváte na nápady, že za deset let bude mít každý takovou tiskárnu doma?

Když se 3D tiskárna dostane do rukou dítěti, tak to pro ně bude úplně přirozená věc, protože pořád něco tvoří a pak si to nese dál. Před deseti lety jsem dal tiskárny ně‑ kolika kamarádům, kteří měli děti a ty děti jsou pořád kreativní. To bude myslím mnohem větší přínos, než že si doma vytisknete rozbitou součástku. Tam se to také možná jednou dostane. Na nás je, abychom vyrobili vhodné tiskárny. Hard‑ ware už je v současnosti v pohodě a žádná další kouzla s plastovými tiskárnami už asi dělat nebudeme. Záleží ale na softwaru a jednoduchosti přípra‑ vy dat, aby to zvládla i moje babička. A to ještě nějakou chvíli potrvá.

Jak se díváte na kovový 3D tisk?

Technologie laserového spékání funguje už dlouho, ale není to něco, co by si člověk pořídil domů. Ono se to nezdá, ale když dosáhne kovový prášek určité koncentrace se vzduchem, tak to může vybouchnout. Hliník hezky hoří, jestli znáte termit. Je to prostě dost nebezpečné a nemáme v úmyslu se teď do toho pouštět. Přece jen ten segment funguje na industriální zakázky a nás by to v současnosti rozptylovalo. Bližší a přirozenější jsou pro nás desktopové tiskárny a mě víc baví prodat tisíc menších tiskáren než jednu velkou, protože to třeba změní spoustu životů. Když tiskárnu někdo koupí mládeži domů, tak budou kreativní, místo aby konzumovali.

V červnu jste otevřel veřejnou dílnu. Má to kromě propagace sloužit i pro výchovu potenciálních zaměstnanců?

To je velice jednoduché. Hrozně mě štvalo, když jsem zjistil, že by mě bavil hardware, ale na kolejích VŠE nebyla možnost půjčit si třeba pájku a něco vyrobit. Přišlo mi, že to tak musí mít mnohem víc lidí, a když jsme tady našli volný prostor, opravili jsme jej a zařídili tam dílnu pro veřejnost. I kdyby pomohla jen pár lidem, kteří si tam budou na něčem dělat, budu spokojený. Je to samozřejmě i prag‑ matické, že bychom si tam mohli odchytávat talenty, to ale není primární účel. Ze stejných pohnu‑ tek jsme v létě dělali veletrh Maker Fair, který jsem celý sponzoroval, to je naše filantropie.

Jaký je o dílnu Prusa Lab zájem?

Lidé tam chodí, ale myslím, že bude ještě chvilku trvat, než se to opravdu rozjede. Nevím, čím to je, nedůvěřivostí, čecháčkov‑ stvím… Máme tam měsíční členství za 350 korun pro studenty a 700 korun pro dospělé, je v tom 24 hodin tisku, což je podle mě dobrá cena. Máme asi 40 nebo 50 členů. Ale někdo přijde a řekne, že tam bude jen čtyři hodiny týdně, tak co kdybychom cenu trochu pokrátili. Já tam ale chci mít lidi, kteří tam budou chodit pravidelně, a ne aby tam někdo za 50 korun chodil dělat melouchy.

Už jste ve fázi, kdy se díváte, kam investovat peníze?

Investovat jsme zkoušeli, ale moc nás to nebaví, protože někam dáte peníze a nemůžete pořádně nic rozhodovat. V dotyčné firmě se chystají udělat nějakou chybu, vy jim radíte, ale oni to stejně udělají podle sebe a špatně. Na to nemáme nervy. Spíš jsme se dívali, co koupit, a proto jsme koupili Futur3D.

Máte teď něco vyhlédnutého?

To se neříká.

Josef Průša.

Na pravém předloktí má vytetované ozubené kolo coby symbol otevřeného softwaru, na pravém rám jedné ze svých tiskáren. „To jsem si nechal vytetovat loni, když americký časopis Make vyhlásil naši tiskárnu Mk2 jako nejlepší na světě,“říká zakladatel a šéf firmy Prusa Research

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.