Rusové chystají vesmírnou expanzi

Ekonom - - EDITORIAL - –text– Jan a. noVák –Foto– Čtk/aP

Nedávná nehoda ruského nosiče Sojuz FG cestou k Mezinárodní kosmické stanici a vyvrtané otvory, které se záhadně objevily v lodi Sojuz MS­09, obrátily pozornost ke stavu ruské kosmonautiky. Její představitelé i ruští politici vyhlašují mimořádně ambiciózní cíle, skutečný stav kosmického programu ale není dobrý a postupně se dál zhoršuje.

„Rusko se vydá na Měsíc a Mars v rámci obnoveného kosmického programu,“uvedl Vladimir Putin letos na jaře. „Naši specialisté se pokusí přistát na Měsíci v okolí pólů, protože existuje možnost, že je tam voda,“plánuje. Podle Putina má program začít už v příštím roce startem bezpilotních sond k Měsíci a Marsu. Vzhledem k tomu, že poslední ruská/sovětská sonda k Měsíci startovala téměř před půlstoletím a poslední pokus o let k Marsu skončil havárií před více než 25 lety, je to odvážný plán. Současná generace ruských odborníků už nemá s meziplanetárními lety žádné zkušenosti. V tomto ohledu jsou na tom lépe nejen USA a Čína, ale dokonce i Japonsko a Indie.

Mnohem horší ale je, že ruský kosmický program skomírá finančně a morálně. V důsledku nedostatku peněz už Rusko dokonce zredukovalo i počet svých kosmonautů v programu ISS ze tří na dva, přestože tyto lety do značné míry provozované za americké peníze představují jeho jediný pilotovaný program. Komentátor Andrej Borisov, který se specializuje na kosmonautiku, v článku pro zpravodajský server Lenta.ru napsal: „Náš kosmický program se dostává do stavu, který připomíná temná staletí v historii středověké Evropy. Už tady není místo pro modernizaci, je to jen snaha o přežití.“

A bude hůř, protože příští rok zřejmě vyschne pramen stovek milionů dolarů, kterými Rusy podporovala kosmická agentura NASA za místa v lodích Sojuz pro americké astronauty.

Výnosné dědictví studené války

Ruská kosmonautika dodnes žije z toho, čeho dosáhla v časech studené války. Spolehlivý nosič Sojuz, oblíbený americkými astronauty a používaný i Evropskou kosmickou agenturou, poprvé odstartoval roku 1966 – a od té doby v několika modifikacích přibližně stokrát. Verze FG, která měla vynést Sojuz MS­10 nyní, se poprvé vydala do vesmíru v květnu 2001 – a do října letošního roku bez jediného incidentu, přestože tohle byl její už šedesátý pátý let.

Řídicí systém nosiče je ale zastaralý a od příštího roku by ho měl nahradit Sojuz­2, který do vesmíru poprvé odstartoval roku 2006. Jeho výsledky ale zatím zdaleka nejsou tak skvělé: ze 77 startů se sedm nepovedlo. Ještě ke všemu na trh kosmických nosičů vstupují společnosti nabízející levnější vynášení nákladů, především SpaceX Elona Muska. Výrobce Sojuzů, kterým je raketo­kosmické centrum Progress v Samaře spravované ruskou kosmickou agenturou Roskosmos, tak nejspíš čekají problémy s odbytem.

Také silný nosič Proton, který vynášel na oběžnou dráhu i některé moduly stanice ISS, má kořeny až v 60. letech minulého století. Vyrábí jej Státní kosmické výzkumné a výrobní centrum V. M. Chruničeva, které roku 1993 vytvořilo joint venture s americkou aerokosmickou společností Lockheed. To umožnilo podstatnou modernizaci rakety a – společně s poněkud dumpingovými ruskými cenami – i úspěch na trhu s vynášením kosmických nákladů. Raketa však vykazuje poměrně vysoké procento neúspěšných startů a používá jedovaté palivo. Její havárie proto vyvolávají opakované protesty a požadavky na odškodnění ze strany Kazachstánu, na jehož území ruský kosmodrom Bajkonur stojí. I na Proton také začíná tlačit stále levnější konkurence soukromých výrobců raketových nosičů v USA.

Raketa jako kalašnikov

Po rozpadu SSSR vznikl jediný velký nosič Angara. Jím Rusko reagovalo na skutečnost, že některé významné výrobní podniky jeho aerokosmického průmyslu se ocitly za hranicemi země, především na Ukrajině. Vývoj se však protahoval, zatím je raketa ve zkušebním provozu a má za sebou jen jeden kosmický start malé verze Angara 1.2 a jeden start výkonnější verze Angara A5. Chruničev společně s organizací NPO Molnija chce pro Angaru vyvinout opakovaně použitelný stupeň Baikal opatřený křídly a přistávacím podvozkem. Už nyní ale nad Angarou visí Damoklův meč americké soukromé konkurence: zatímco cena Angary V5 je okolo 100 milionů dolarů, stejně výkonný Falcon 9 od společnosti SpaceX vyjde na 62 milionů dolarů.

Větší šance se proto dávaly připravovanému nosiči Sojuz 5, jehož ekonomické parametry byly lepší. Jenže ten má být hotový až okolo roku 2024 – a možná nebude, protože projekt nedávno tvrdě zkritizoval šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin. Podle něj je raketa moc složitá: „Potřebujeme nosiče úplně jiných kvalit. Musí být jednoduché a spolehlivé jako kalašnikov.“

Problém Ruska ale nepředstavují jen nosiče. Snaha nahradit kazašský kosmodrom Bajkonur vedla k nákladné stavbě nového kosmického přístavu Vostočnyj na Sibiři. Stavba byla zahájena v lednu 2011 a navzdory dohledu z nejvyšších míst (včetně Vladimira Putina osobně) se nevyhnula korupčním skandálům, problémům s financováním, časovým skluzům a technologickým potížím. Poprvé odtud odstartovala raketa Sojuz­2 v dubnu 2016. Všech sedm ramp (včetně dvou pro pilotované lety a jedné pro starty supertěžkých nosičů) má být dokončeno letos. Celkové náklady se odhadují na 7,5 miliardy dolarů.

Problémem nového kosmodromu je extrémní vzdálenost od podniků vyrábějících rakety (nachází se 5500 kilometrů od Moskvy) a také vysoká zeměpisná šířka. Leží na 51. stupni severní šířky, což znamená, že raketa k vynesení stejného nákladu potřebuje více paliva než při startech z lokalit blíž rovníku. Lety jsou tedy dražší.

Na Měsíc a dál

Dalším velkým problémem ruské kosmonautiky je moderní loď. Stejně jako rakety i současný Sojuz je dědictvím studené války. Přestože jeho premiéra v dubnu 1967 skončila tragickou smrtí kosmonauta Vladimira Komarova, od té doby se po mnoha modernizacích stal spolehlivým strojem. Ale na ambiciózní plány ruské kosmonautiky sahající od stálé orbitální stanice až k pilotované misi na Mars nestačí. I nyní jej v provozu udržuje jen skutečnost, že nic lepšího není k dispozici. To se však brzy změní, protože v USA se připravují do operačního nasazení hned tři pilotované lodě: Dragon 2, CST­100 Starliner a Orion.

V Rusku se za poslední dvě desetiletí objevilo několik projektů nové lodi, z nichž nejzajímavější byl Kliper – malý, opakovaně použitelný raketoplán pro šestičlennou posádku. Všechny projekty ale byly pro nedostatek peněz zastaveny už ve stadiu přípravných studií.

Přesto někteří představitelé ruské kosmonautiky vyjádřili odhodlání vybudovat vlastní stálou orbitální stanici – ovšem tak, že odeberou ruské moduly ze stávající ISS a teprve později je obmění za novější. Stanice má sloužit především jako základna k sestavování lodí pro pilotované lety k Měsíci a planetám a pro přijímání jejich posádek před návratem na Zemi. V navrhované podobě je podstatně menší než ISS.

Další na řadě má být Měsíc. Roku 2021 se má obnovit program bezpilotních sond Luna, z nichž první Luna 25 přistane u jižního pólu. Trvalou stanici pro čtyři osoby chce Rusko začít budovat okolo roku 2030.

Vzhledem k podfinancovanosti, zárodečnému stavu většiny projektů a častým změnám je ale u těchto prohlášení těžké odlišit realitu od zbožných přání a výroků sloužících politickým cílům.

Ruský nosič Sojuz FG se poprvé vydal do vesmíru v květnu 2001. Na svém kontě má 64 bezproblémových letů, nepovedl se až ten poslední, který vezl novou posádku na Mezinárodní vesmírnou stanici.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.