Máme, co jsme si sami vybojovali

Ekonom - - TÉMA ČÍSLA - –text– Josef Pravec –foto– Josef Horázný, ČtK

Ekonomická situace Česka v některých ohledech stále připomíná poměry meziválečné republiky. Podle ekonoma Vladimíra Benáčka z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy například tím, že chybějící kapitál je stále nutné nahrazovat levnou pracovní silou. Přesto se domnívá, že se za uplynulých 100 let nemáme za co stydět a že se v budoucnu můžeme dotahovat na vyspělejší evropské země.

Při pohledu na dnešní ekonomickou výkonnost Česka a Rakouska, nebyl z ekonomického pohledu rozpad Rakouska-Uherska chybou?

Z čistě ekonomického hlediska lze rozbití Rakous‑ ka‑Uherska, respektive vystoupení Česka z jeho svazku, považovat za hodně riskantní krok, jak se ukázalo brzy v krizích 1930, 1938 a 1947, které Česko tvrdě postihly. Tehdejší „czexit“lze svou konstelací přirovnat k současné‑ mu brexitu. České země odcházely z vysoce integrované celní a ekonomické unie s 5milionovým trhem, liberálním protržním a propodnikatelským zázemím. Navíc v běhu své vysoce otevřené ekonomiky z předchozích 40 let prů‑ myslového rozvoje v rámci rakousko‑německého prostoru, s tehdy zázračným až dvouprocentním růstem, přičemž Velká Británie a Francie vykazovaly jedno procento a Německo 1,5 procenta. Nebýt první světové války, české země by čekal rozvoj srovnatelný se západní Evropou, kam svým geopolitickým zařazením patřily. Pozdější za‑ řazení do labilního mostu mezi Východem a Západem lze považovat za politickou chybu.

Na druhou stranu asi nelze užívat jen ekonomická hlediska. Monarchie zahájením války prakticky spáchala sebevraždu.

K tomu se dá říci tolik, že národním obrozením zocelení a sebevědomí Češi usilovali po roce 1916 v čele s několi‑ ka výjimečnými osobnostmi o sebeurčení, jakkoli to byl riskantní krok. A že za suverenitu státu se musí bojovat kontinuálně, protože ta nepadá z nebe.

Historici říkají, že po vzniku republiky na jedné straně daně zůstávaly doma, ale podniky naopak ztratily tradiční trhy.

Není tomu tak. Československo jen navazovalo na institu‑ cionální rámec monarchie a muselo projít mnohem menší transformací než v roce 1948 nebo 1989. Rozdíly v pří‑ jmech z daní byly tehdy marginální položkou – iniciativa byla na straně soukromého podnikání a pro ně je klíčová liberální legislativa – ta se flexibilně transformovala – a do‑ stupnost úvěrů, která zřejmě o málo poklesla. Zásadní bylo, že hlavní trhy Česka se zachovaly: v roce 1920 podíly Rakouska na českém vývozu byly 35 procent a Německa 13 procent.

Často se říká, že v Československu zůstalo 60 až 70 procent průmyslu Rakouska-Uherska a že jsme se stali průmyslovou mocností.

Dokonce lze slyšet, že jsme patřili mezi průmyslový výkvět světa. Bohužel, zde se pohybujeme v oblasti mýtů, které každý stát pro potřeby svého sebevědomí zřejmě ctí. Základní otázkou je, zda český průmysl měl při vzniku republiky výrazný náskok před Rakouskem, které, stejně jako Česko, na rozdíl od ostatních částí monarchie, zachytilo opožděnou fázi evropské industrializace a bylo podobně vyspělou ekonomikou. Navíc mělo vyvinutější sektor služeb, například finančních a turistických. Podstat‑ ná část ekonomických historiků proto souhlasí s tím, že v HDP na hlavu rozdíly nebyly výrazné. Lze ale souhlasit, že zhruba 60 až 65 procent výkonu průmyslu Předlitav‑ ska (tedy západní části monarchie, pozn. redakce) bylo v českých zemích.

Nebýt první světové války, české země by čekal rozvoj srovnatelný se západní Evropou, kam svým geopolitickým zařazením patřily.

Když operujeme s veličinou HDP, jak výstižná vůbec je?

Koncept HDP se začal prosazovat až na Brettonwood‑ ské konferenci v roce 1944. Odhaduji, že rekonstrukce

HDP v domácí měně před tímto obdobím, jeho převod na stálé ceny a převod do parity kupní síly v USA je vystaven statistické chybě plus minus 15 procent. Tím pádem rozdíly mezi předválečným Českem a Rakouskem, zůstávají v rozmezí této statistické chyby. Mýtus desáté nejrozvinutější ekonomiky světa je založen i na výběru zemí a je pravdivý, jen pokud takovým, jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland nebo Irsko, upřeme suverenitu. Nebo Lucembursko či Island jako malé vyřadíme. Pak se dopočítáme i k osmé příčce a nemusíme ani vybírat z příznivějších statistik. Zcela zřejmě bylo samotné Česko i na vrcholu slávy v roce 1929 předstiženo v HDP na hlavu USA, Švýcarskem, Nizozemskem, Kanadou, Velkou Britá‑ nií, Austrálií, Dánskem, Novým Zélandem a Belgií. Tam byl výkon zhruba o 30 až 120 procent vyšší. Následuje série zemí, jejichž odhady se podle autorů liší, ale pohybují se

v rozmezí plus minus 25 procent kolem českého odhadu: Německo, Francie, Švédsko, Norsko, Rakousko, Argentina, Itálie a také Irsko. Někdejší Česko tedy lze zařadit na 10. až

17. místo. Z dnešního pohledu to je důstojné místo. Už proto, že za loňský rok držíme podle Světové banky 22. až

34. příčku v paritě kupní síly a 25.–38. příčku v nominál‑ ních dolarech. Opět podle toho, kolik malých zemí před námi vyřadíme.

Ještě k první republice – šlo vůbec o českou ekonomiku?

Otázkou je, co míníme slovem „český podnik“. Pokud bychom trvali na české etnicitě, tak zhruba 40 procent prů‑ myslu a o něco více dělníků příslušelo k Sudetám zabraným v roce 1938 Německem. Škodovka v Plzni i Mladé Boleslavi patřila spolu s Avií francouzskému zbrojařskému koncernu Schneider. Ringhofferové se také za Čechy moc nepova‑ žovali, podobně jako geniální vynálezci Hans Ledwinka, Ferdinand Porsche a Viktor Kaplan. Byl zde silný židovský kapitál, který reprezentovali nejen bratři Petschkové, Jiří Waldes, Rudolf Jelínek nebo ČKD vedené Emilem Kolbe‑ nem, ale množství menších podniků, zejména na Moravě. Těm nacionalismus nepřekážel a byli integrováni s českým bankovním kapitálem, například Živnobankou. Českou podnikatelskou obec by pak představovali například bratři Baťové, Jaroslav Preiss, František Křižík, Arnošt Rolný a Jan Nehera. Z tohoto úzce etnického pohledu by čistá česká ekonomika byla spíše jen průmyslově‑agrární minoritou.

Česká rozhodně byla zmíněná Živnostenská banka.

S Jaroslavem Preissem v čele byla fenomenálním českým esem, které mělo kapitálovou účast v téměř polovině československého průmyslu. Oligarchický charakter první republiky reprezentuje nejen propojení Preisse s Aloisem Rašínem, ale také tandem šéfa Škodovky Karla Loevenstei‑ na a národohospodáře Karla Engliše. Nebo dvojice bratří Baťů. Tito lidé ekonomickou politiku ČSR určovali.

Byla Rašínova deflační politika přínosem a nebrzdila modernizaci domácích firem?

Rašín byl prodlouženou rukou magnáta Preisse, který budoval Živnobanku na možnosti manipulovat monetární politikou v letech 1918 až 1925. Deflační politika první poloviny 20. let spolu s agrární reformou byly něco jako naše privatizace počátku 90. let. A vedly k fúzi soukro‑ mého podnikání se státní politikou. Deflační politika byl politický projekt napomáhající držitelům peněz po jejich prvotní redistribuci při kolkování a nacionalizaci. Český kult deflace je silný dodnes a v Rašínově případě se pode‑ psal na poklesu HDP v roce 1920 a 1922. Až s uvolněním této politiky v roce 1923 se ekonomika zázračně rozjela.

Nicméně světová hospodářská krize dopadla na Československo neobyčejně tvrdě.

HDP propadl o 21 procent a průmysl o 42 procent. Ob‑ chodní integrace s okolními zeměmi zkolabovala, keyne‑ sovská intervence vlády neexistovala a vyostřily se spory Čechů se všemi národnostními menšinami. Slabost česko‑ slovenského státu se v krizi odhalila na dřeň. Z krize zemi vyvedla až světová stabilizace a výdaje na obranu. I když ze zbrojení se prosperita zrodit nemohla, v roce 1938 jsme přece jen měli šanci dostat se na úroveň roku 1929.

Lze číselně vyjádřit, co pro domácí ekonomiku znamenal protektorát?

Nadekretovaná výrobní povinnost pro Říši znamenala nej‑ dříve pětiprocentní pokles z šoku okupace a postupný vze‑ stup tak o šest procent nad úroveň roku 1939. Kurz koruny vůči říšské marce byl účelově podhodnocený asi o polovinu, aby měl protektorát tendenci vše vyvážet a nic nedovážet. Exportní přebytky šly na nesplácený dluh říšské banky ve skutečnosti financovaný jen tiskem českých peněz. Odhad přímých ekonomických ztrát jde až ke dvěma HDP Česka v roce 1937. V tom nejsou započteny ztráty na živo‑ tech nebo zpozdilého válečného bombardování, například obou Škodovek nebo rafinerie v Záluží.

Jaký zlom představovalo poválečné znárodnění?

Bylo jen předzvěstí větších kalamit, ke kterým se režim odhodlal. Bylo to výsledkem ztráty mezinárodního sebevědomí a ztráty víry v kapitalismus, které byly vytěsněné pěti sny: o slovanském souručenství, autarkní soběstačnosti, marxistickém egalitářství, ozdravné síle kolektivismu a racionalitě přerozdělovacího státu. Přitom první poválečné roky byly pro nás obdobím mimořádně příznivých příležitostí k lepšímu prosazení se mezi světo‑ vou patnáctkou. A to i přesto, že ztráty tří milionů Němců a národní elity spolu s 340 tisíci obětí byly bezprecedentní a vedly k poklesu HDP o 15 procent. Není třeba hledat viníky v zahraničí, o demokracii a kapitalistickou prosperi‑ tu se lidé připravili sami masovou podporou idejí Vítězné‑ ho února.

Ekonomika za komunistů podle dobových statistik prudce rostla, přesto čím dál víc zaostávala za vyspělými státy. Někdy se to přičítá takzvané ocelové koncepci.

Není třeba vinit strojírenství a hutě, jakákoli odvětvová orientace by vedla k témuž. Problémem byl systém, který zbavil lidi podnikatelského ducha, iniciativy a nezávislosti na státu. A účelově křivil tržní informace, ceny statků, práce a peněz tak, aby ve vyvolaném chaosu nezbývalo než se spoléhat na byrokracii.

Sami komunisté tvrdili, že extenzivní růst jim docela šel a někteří experti i dnes uznávají, že prvních 20 let bylo domácí tempo růstu vyšší než na Západě.

Práci svalů v polovojenské ekonomice lze vždy uvést do pohybu, co však vyrábí, je jiná věc. K čemu nám bylo 15 milionů tun stále nedostatkového železa, když jsme jím nebyli schopni uspokojit potřeby lidí a v zahraničí bylo ne‑ prodejné a jen vybártrovatelné v naturální směně? Podobné to bylo s výrobou cementu, elektřiny, uhlí, terénních aut a tanků. Kritérium efektivity nešlo použít. HDP je věrným ukazatelem ekonomické výkonnosti jen v tržní ekono‑ mice. V příkazové ekonomice měří pouze stíny kvantity a na kvalitu se nepřihlíží. Úpadek výroby lépe měřil HDP dělený tržním, například černým kurzem. Ten naznačoval při porovnání růstu v letech 1950 až 1995 negativní tempa, tedy propad. Podobně pokud by se u převodu HDP na stálé ceny a paritu kupní síly použily věrohodnější etalony cen a kvality, a nikoli konverze typu 1 embéčko = 1 mercedes, pak by průměrný růst za toto období dosáhl podle ekonoma Davida Gooda jen 1,6 procenta. Věda, technika a inovace navíc v příkazové ekonomice zůstávaly cizorodým prvkem.

Jak hodnotit pokusy komunistických ekonomů o reformy? Ota Šik v roce 1968 sliboval dohnat Evropu.

Z dnešního pohledu byl Ota Šik hodně nedůvěryhodnou osobou. Neměl ani politickou, ani mentální sílu, aby v reformách zaťal do živého a připustil existenci soukro‑ mého vlastnictví a podnikání pro zisk ve velkém. Ani morálně na to neměl. Svou kariéru nastoupil likvidačním stalinistickým výpadem na ekonoma a sociálního demo‑ krata Josefa Macka, který ho erudicí výrazně převyšoval. Sliby Šika, podobně jako Valtra Komárka o 21 let později, neměly opodstatnění.

Nezasloužili se komunisté přece jen o ucházející infrastrukturu? Nebo o industrializaci Slovenska?

Tyto zásluhy se jim přiznat mohou, protože na taková klíčová strategická rozhodnutí v oblasti veřejných statků má centrální plánování nástroje a uvedený růst ve výši 1,6 procenta k tomu prostor nabízí. Rakousko však rostlo tempem 3,7 procenta a vybudovalo se tam mnohem více. A Slovensko se zátěže nevhodné industrializace muselo po pádu komunismu zbavovat namáhavěji než Česko. Je nutné vidět i rozsáhlé ekologické škody, které za sebou plánování nechalo, a vysokou podinvestovanost většiny infrastruktury i domů.

Není třeba hledat viníky v zahraničí. O demokracii a kapitalistickou prosperitu se lidé připravili sami podporou idejí Vítězného února.

Reformy, které přišly po roce 1989, podle mezinárodních statistik srazily na několik let celkový ekonomický výkon. Bylo to tak nutné?

Každý systémový šok má své transakční náklady. Na tržní systém přecházelo 33 komunistických zemí a jen u Číny a Vietnamu nedošlo oficiálně ke snížení výkonu. Z tohoto pohledu byl náš pokles za roky 1990 až 1992 o 13 až 22 pro‑ cent celkem mírný a krátký. Bylo by naivní tvrdit, že jak struktura ekonomiky, tak její neefektivnost zabudovaná do strojů, budov a myslí lidí se daly konvertovat bez nákla‑ dů. To jsou zákony kreativní destrukce, kde zpočátku pří‑ růstek ze zlepšení je menší než úbytek z destrukce. Otáz‑ kou je, zda jsme se mohli vyhnout recesím 1997–1998

a 2009 až 2013 a ztrátě důvěry občanů v podnikatelské elity a politiku. Nebo zda se gradualistický přístup aplikovaný v rozvojové Číně dal použít i u nás.

Proč ale na rozdíl od nás Jižní Korea raketově rostla?

Po válce v roce 1953 Korea začínala jako jedna z nejchudších zemí světa. Od roku 1961 však její růst překonával vojenské diktatury, centrální plánování i státem řízený kapitalismus. Následovala tržní transformace 1981 až 1996 a otevření se světu. Ještě v roce 1998 jsme s ní udržovali krok ve výši HDP na hlavu. Nyní je Korea před námi v nominálních dolarech téměř o polovinu. Na rozdíl od nás totiž vsadila na školství, vědu, výzkum, kult podnikatelství a boj s korupcí i v reali‑ tě, nejen v proklamacích. Zásadní rozdíl byl rovněž v tom, kým byla transformace tažena. Naše vládní výdaje na HDP za období 1993 až 2015 představovaly v průměru 43 procent, zatímco v Koreji 31 procent. Korea je světový leader v elektro‑ nice, elektrotechnice, autech, textilu a oceli, což je podobný profil jako máme my. Je vysoce otevřená investicím a obcho‑ du se střední Evropou. A lze se od ní v mnohém poučit.

Stejně se občas o začátku 21. století mluví jako o českém ekonomickém zázraku. Je takové označení namístě?

Lze si to vyložit tímto způsobem, pokud s roky roz‑ květu 2000 až 2008 zůstaneme v dimenzích malých českých poměrů. Navíc to unese srovnání s českými léty 1923 až 1929, i tehdy následovalo období stagnace. Nynějších pět let vzestupu nám dovoluje mírný optimis‑ mus, narazili jsme ale na bariéru nedostatku pracovníků a přebytku regulátorů, přístup k úvěrům se zhoršuje a kurz ženeme k posilování. Léčba Koreou by seděla: osvo‑ bodit podniky od břemene státních ingerencí, napomáhat internetizaci a robotizaci tím, že jim nebudeme překážet. A místo gulášů zdarma začít brát školství a malé podni‑ kání vážně. Podobně je nutné vzít vážně erozi Evropské unie a neschovávat se za iluze výlučnosti, specifičnosti a paranoie. Bohužel, republiku nemůžeme přesunout od Vltavy někam za Nový Zéland, musíme se smířit se sousedy, které už máme přes tisíc let. Teorie gravitace platí i v ekonomii: tělesa se přitahují, tedy mají si co říct či vyměnit v nepřímé úměře ke své vzdálenosti. A v přímé úměře k velikosti. Měli bychom si proto hlídat v první řadě vztah k Německu a mít ho stejně dobrý, jako je náš poměr ke Slovákům. Až pak si můžeme opečovávat vztah k Brazílii či Pákistánu.

Doženeme někdy naše sousedy – Německo nebo v úvodu zmíněné Rakousko?

Dohnat USA by byl historický hit. Ale za jakéhosi nového národního obrození, změny priorit a způsobu uvažování, by mohlo být reálné naše jižní i západní sousedy dohnat. Leží to převážně na bedrech našich mileniálů. Musíme přejít na trajektorii nové transformace, našetřit na její bilionové investice a tomu přizpůsobit pracovníky. Až to nám bude schopno přiměřeně navýšit mzdy.

Je tu něco, co je za uplynulé století v naší ekonomice konstantní?

První je syndrom nestability. Česko za posledních 100 let prošlo nejméně deseti výkyvy, které měly podobu krize či recese, z nichž bylo pět vážných. Je těžké posoudit, zda jsme se s jejich následky vypořádali hůře, nebo lépe než jinde. Ne všechny problémy byly čistě exogenní, mnoha

Dohnat Západ nebude možné bez bilionových investic, nelze ale spoléhat jen na velké firmy, soudí Vladimír Benáček.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.