Republika svobodná, ale chudší

Ekonom - - EDITORIAL - –text– josef Pravec –foto– ČtK –Ilustrace– shutterstocK

Když Tomáš Garrigue Masaryk začal na podzim roku 1914 uvažovat o Československu, zaujímal region budoucí republiky v celosvětových ekonomických závodech 19. místo. Nyní Česká republika ve stejném srovnání figuruje na 31. místě. Ačkoliv historická statistika výše HDP na osobu nemusí být úplně přesná, výsledek je zřejmý. Podle historizující analýzy týdeníku Ekonom sice Česká republika setrvala mezi bo‑ hatými státy a odstup za hospodářským jádrem světa, USA a západní Evropou zůstává zhruba stejný. Ale řada jiných ekonomik nás předstihla, hlavně za komunismu. V případě ropných monarchií kolem Perského zálivu nad tím lze máv‑ nout rukou, k zamyšlení ale vybízí fakt, že se to relativně nedávno podařilo také Jižní Koreji nebo Tchaj‑wanu.

Ještě více zabolí srovnání s Rakouskem, od něhož jsme se před sto lety oddělili. V roce 1937 na tom byly české země zhruba stejně, nyní klopýtají za ním. Ale ne vše lze vyjádřit penězi, a kdyby desetimilionový národ neměl samostatný stát, byl by v Evropě raritou.

Samostatnost je drahá

Donekonečna je možné vést spor, zda samostatná republika byla příspěvkem k národní prosperitě. Nemalá část domá‑ cích sociálních demokratů v čele s Bohumírem Šmeralem či britských politiků si to v roce 1918 nemyslela. A mluvili jak o hospodářských obtížích, tak balkanizaci celého středoev‑ ropského regionu. Rozhodovali ale Masaryk a Alois Rašín, americký prezident Woodrow Wilson a politici v Paříži.

Čeští historikové navíc soudí, že zahájením první světové války politicky nestabilní monarchie spáchala sebevraždu. Pokud by ji nerozbili Češi a další národy toužící po samostatnosti, rozparcelovali by ji sami rakouští Němci, kteří už řadu let pošilhávali po Berlínu. Habsbur‑ skou vládu totiž považovali za slabou a neefektivní.

Československo v roce 1918 převzalo většinu průmyslu Rakouska‑Uherska, současně ale přišlo o snadný přístup na rozsáhlé trhy, protože nástupnické státy se ohradily vysokými cly. Jeho ekonomika byla založena na činnosti malých a středních podniků, firmy do 500 lidí zajišťovaly 80 procent zaměstnanosti. Mezi ně patřili i výrobci země‑ dělských strojů, třeba firma Kovařík‑Wichterle v Prostějově a podobné strojírny v Roudnici a Brandýse nad Labem. Mechanizace umožnila intenzifikaci zemědělství, kde i v důsledku pozemkové reformy, v dobové terminologii šlo o odčinění Bílé hory, stále pracovala asi třetina populace.

Existovalo jen 16 společností s více než 2500 zaměst‑ nanci, ty ale zajišťovaly technologický pokrok a hnaly byznys kupředu. Šlo o firmy, které si dokázaly opatřit pro‑ středky na zdokonalení výroby a byly schopny exportovat. Problémem byl už tehdy příliš široký sortiment, od par‑ ních turbín až po přesné strojírenství. To již za světovými parametry zaostávalo, prosadit se nedokázali ani čeští vý‑ robci zařízení pro domácnost, například vysavačů a chlad‑ niček. Vysokou úroveň naopak měla zbrojní výroba. Část z ní zůstávala ve státních rukách, v podobě Českoslo‑ venské zbrojovky v Brně na ruční pěchotní zbraně. Prim ovšem hrály Škodovy závody v Plzni, tradiční výrobce děl a těžké vojenské techniky. Vyztužil je francouzský kapitál

a staly se druhou největší zbrojovkou Evropy. Zbraně se prodávaly spojencům na Balkán, do Pobaltí, ale také do Latinské Ameriky a Číny.

Pro domácí poměry byla charakteristická existence dvou mimořádně silných strojírenských koncernů – zmíněné Škodovky a společnosti ČKD. Podle ekonomického historika Vlastislava Laciny byly natolik velké, že se v omezeném domácím prostoru dostaly do závislosti na státních zakáz‑ kách a vládní obchodní politice. Bez nich se naopak obešla společnost Ringhoffer–Tatra, která se v meziválečné době stala největším světovým dodavatelem železničních vagonů.

Hospodářskou politiku státu zato spoluurčoval největ‑ ší finanční ústav v zemi, Živnostenská banka ovládaná vlastním managementem a především vrchním ředitelem Jaroslavem Preissem. Vybudovala si vlastní koncern s více než 60 výrobními podniky včetně uvedeného závodu ČKD. Banka vlastnila také cukrovary a chemičky a cíleně expan‑ dovala do německého pohraničí.

Tam byl koncentrován spotřební průmysl, textilky (s výjimkou dvou prostějovských konfekčních firem Rolný a Nehera), keramické podniky a sklářství. To si na čas vydobylo postavení světové jedničky – exportovalo totiž 40 až 50 procent své produkce, luxusní a uměleckou výro‑ bu téměř celou.

Nízkou rentabilitu prokazovaly automobilky. Značky jako Škoda, Praga či Walter sice nabízely z technického

hlediska zajímavé věci, vozy se však vyráběly postaru v malém množství a z dovezených součástek a zůstávaly drahé. Což umožňovala i od počátku vysoká cla. Prvo‑ republikový publicista Jan Janáček napsal, že zůstaly přepychovým, a nikoliv lidovým vozidlem.

Nejmodernějším podnikem byly bezesporu obuvnické závody ve Zlíně. V nich Tomáš Baťa zavedl organizaci práce americké provenience a spustil velkovýrobu bot. Srazil jejich ceny a vyřídil tak konkurenci, včetně 30 tisíc ševců a příštipkářů. Mohl si pak dovolit pětidenní pracovní týden a platit vyšší mzdy. Ty v roce 1937 dosahovaly výše 39 ko‑ run za den, zatímco republikový průměr zůstal na 27 ko‑ runách. Firma se stala autonomním celkem nezávislým na bankách a pronikla do Evropy. Tomášův bratr Jan Anto‑ nín vybudoval v cizině další pobočky a závody a v roce 1938 zaměstnával 65 tisíc lidí, z toho 42 tisíc v Československu.

Vzestup a pád

Hospodářství tehdy připomínalo houpačku. O meziválečný růst se „postaraly“hlavně dva zlaté roky 1927 a 1928, kdy národní důchod narostl vždy o deset procent. Průmyslová výroba překonala tu předválečnou o polovinu, firmy investo‑ valy do modernizace strojového parku a racionalizace práce. Vznikala nová odvětví, například elektrotechnika. Vadou na kráse zůstalo zaostávání Slovenska, kde stagnoval průmy‑ sl a země se měnila v dodavatele potravin, dřeva a emigrantů do USA. Zhruba o čtvrtinu nižší ekonomická úroveň byla živnou půdou pro volání po osamostatnění na Praze.

Ani za vrcholné konjunktury se v Československu jako celku nežilo stejně dobře jako v západních zemích. Podle publikace Národní hospodářství v kostce dosahovala domácí reálná mzda v roce 1929 jen 55 procent britské úrovně. Byla o něco vyšší než v Rakousku, dost daleko za Německem a třikrát nižší než v USA.

Pohromu přinesla světová hospodářská krize, která na Československo dopadla s plnou silou v roce 1931. V zemi byl milion oficiálně registrovaných nezaměstnaných, nejvíce v pohraničí, což definitivně zastavilo přivykání sudetských Němců republice. Krizi vystřídala stagnace, protože firmy váhaly s investicemi a situaci komplikovala vysoká monopo‑ lizace, kdy rozmanitým kartelům stačilo k přežití zdražovat.

Krátké oživení táhly ohromné výdaje na zbrojení, pro‑ sperovaly však hlavně zbrojovky a stavební firmy budující opevnění. K tomu výdaje na armádu ve výši desetiny HDP vedly k inflaci a tlačily rozpočet do vysokých schodků. Před nacistickým nebezpečím prchal i židovský kapitál v čele s vlastníky hnědouhelných dolů, rodinou Petschků.

Výsledkem krize, odchodu investorů a rozpadu zahraničního obchodu, ale také nižší technické úrovně do‑ mácích firem a slabé koupěschopné poptávky obyvatelstva bylo, že ekonomika nedosáhla rekordní úrovně roku 1929. Klesl také československý podíl na celosvětové průmyslové výrobě – z 1,9 na 1,6 procenta.

Prominentní ekonomický novinář Vladimír Klimecký proto tvrdil, že se Československo nachází na hranici mezi chudobou a bohatstvím.

Komunistická izolace

S iluzí, že Československo patří k průmyslové elitě světa, přišli po válce komunističtí ekonomové Josef Goldmann a Josef Flek ve snaze ukázat, že domácí zestátnění může být vzorem i pro vyspělé státy. A Československo – podle těžby uhlí či výroby oceli – do první desítky patřilo. Mělo být nejen vzorem, ale také kovárnou socialismu. Po roce 1948 se tak struktura i podoba domácí ekonomiky přetvářela podle poptávky a vzoru SSSR. Hypertrofovaly doly a hutě, chyběla vyspělá elektronika a chemie a zou‑ fale se nedostávalo spotřebního zboží. Země navíc zůstala odtržena od vědecko‑technického pokroku a mezinárodní

dělby práce. K tomu ohromné peníze spolklo zbrojení, jehož podíl na HDP počátkem padesátých let dvojnásobně přesáhl úroveň výdajů na obranu z let 1937 a 1938.

Základním problémem byl nicméně nedostatek osobní iniciativy po likvidaci soukromého vlastnictví a rigidní plánování. Reálné příjmy klesaly a v roce 1953 přišla dras‑ tická měnová reforma. Další krize z počátku šedesátých let vytvořila prostor pro pokus o hospodářskou reformu komunistického ekonoma Oty Šika. Ten veřejně poprvé přiznal, že Československo v ekonomickém zápase se Západem zaostává, a srovnával kupní sílu českých a zá‑ padoněmeckých dělníků. Zatímco na televizor se doma vydělávalo 470 hodin, za Šumavou jen 133 hodin.

Lékem mělo být uvolnění cen a osamostatnění pod‑ niků, které by se vyvázaly z moci plánovací komise. Dál ale měly zůstat státní. Menší firmy orientované na služby by získaly družstevní podobu, jen řemesla mohla být soukromá. Zůstalo u snů – jejich realizaci zabránil příjezd sovětských tanků v srpnu 1968. Experti dnes pochybují, zda by takový zvláštní hybrid mezi trhem a socialismem fungoval, protože i Šik přistupoval ke změnám jako k tech‑ nické záležitosti a opomíjel politickou liberalizaci.

V sedmdesátých letech byly zcela vyčerpány zdroje extenzivního růstu a ve stejné době už firmy ve vyspělých zemích více než dřív sázely na kvalitu, efektivitu a využití vědy a technických inovací. Na nic takového domácí eko‑ nomika přes sliby premiéra Lubomíra Štrougala připravena nebyla. Situace se rok od roku horšila: zatímco v sedmde‑ sátých letech produktivita práce na jednoho pracovníka rostla v průměru o 4,3 procenta ročně, v dalším desetiletí jen o 1,3 procenta. Režim se zoufale pokoušel uchovat dosaženou životní úroveň a omezoval investice. Jejich podíl na užitém národním důchodu mezi lety 1980 až 1989 klesl z 24 procent srovnatelných se světem na pouhých 15 procent, projídala se tak budoucnost. Všemu dominoval zastaralý průmysl, který vytvářel na 70 procent národního důchodu, služby zůstávaly poddimenzované.

Jedním z mála úspěchů, který ale po rozdělení repub‑ liky může být považován za zbytečnou zátěž české eko‑ nomiky, bylo zvyšování hospodářské úrovně Slovenska. Tam plynuly peníze jak na investice, tak na platy. Zatímco v roce 1948 národní důchod na jednoho obyvatele Sloven‑ ska představoval 61 procent české úrovně, v roce 1960 to bylo 82 procent, a v roce 1989 dokonce 92 procent.

Jenomže celé Československo stagnovalo, životní úroveň stoupala pomalu a příznačný byl trvalý nedostatek spotřeb‑ ního zboží. I na běžné věci se čekalo ve frontách, za luxus‑ nější se platily nekřesťanské ceny v Tuzexu. Ještě horší bylo zaostávající zdravotnictví a zhoršující se životní prostředí, hlavně v severních Čechách a na Ostravsku. V důsledku obojího se prakticky zastavil růst věku dožití obyvatel.

Zpět ke kapitalismu

Nízký životní standard, jeho srovnávání se sousedním západním Německem a Rakouskem a vzpomínky

na idealizované poměry první republiky se staly hlavní příčinou lability pozdního komunistického režimu. Ten se také v roce 1989 během několika dnů a bez odporu zhroutil.

Lidé chtěli konzum a o žádné reformy připomínající rok 1968 již neměli zájem. Z ekonomů se pak prosadili ti, kteří obdivovali ryze tržní hospodářskou politiku Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové založenou na privatizaci a deregulaci. Na trh a soukromé vlastnictví spoléhali také manažeři socialistických podniků, kteří v prvním desetiletí po převratu tvořili většinu hospodářských elit. Jejich podniky často přechod do nové doby nepřežily, respektive ne vcelku. Vlajkové lodi českého průmyslu jako plzeňská Škodovka, ČKD nebo Poldi Kladno zmizely. Nicméně podnikatelská horečka z počátku devadesátých let prokázala, že kapitalismus v Česku nezemřel.

Návrat k němu vedl tehdejší ministr financí a pak premiér Václav Klaus a další ekonomové z někdejšího Prognostického ústavu. Byl založen na razantních změnách, takzvané šokové terapii. Cenová liberalizace obnovila vyrovnávání nabídky a poptávky, privatizace a restituce zajistily firmám konkrétní vlastníky a umožnily obnovit soukromé podnikání. Malá privatizace nastartovala drobné podnikání, obchod a služby. Vznikly komerční banky. Řadu věcí si stát ale ponechal – především elektrárny, železnice a po velkých diskusích zůstalo veřejné i zdravotnictví.

Startovací podmínky pro budování kapitalismu nebyly snadné. Na jedné straně se podle Libora Žídka, autora studie Transformace české ekonomiky, nemuseli reformátoři potýkat s tak rozvráceným hospodářstvím jako v Polsku. Výhodou byla geografická poloha, tedy blízkost západních trhů. Nebo docela kvalifikovaná pracovní síla. Proti tomu stál nedostatek podnikatelských zkušeností, protože domácí ekonomika byla po čtyřicet let centrálně plánovaná. Chyběla vnitřní konkurence, zahraniční obchod se orientoval na nenáročné východní trhy a struktura hospodářství byla pokřivena důrazem na těžký průmysl, často s výrobou pro výrobu. K tomu chyběly tržní instituce a ohromným problémem byl samotný morální stav společnosti, který nahrával vzestupu korupce.

To vše, spolu s rozpadem sovětského trhu, je hlavním vysvětlením transformačního poklesu (v roce 1991 ekonomika spadla o 11 procent) a dočasného poklesu reálných mezd i spotřeby. Ani později se hospodářství nevyhnulo potížím, zejména recesi v letech 1997 až 1999, kterou mimo jiné zapříčinila neschopnost Klausovy vlády dohodnout se s centrální bankou. Proto až do roku 2003 narostl HDP jen o necelých deset procent. Jeho výší se tak vyspělé země od Česka opět vzdálily.

Bez ohledu na tyto potíže vznikly ve stejné chvíli statitisíce nových podniků a živností, rychle se podařilo přesměrovat vývoz na náročné západní trhy, skokově narostl význam služeb. Zlepšilo se rovněž životní prostředí a zdravotní stav obyvatelstva. Současně se Česká republika stala přitažlivou pro zahraniční kapitál, zprvu hlavně německý. Signálem byl příchod německé automobilky Volkswagen do mladoboleslavské Škodovky, která vyrostla do podoby jednoho z největších evropských výrobců osobních vozů, Škody Auto. Příliv investorů, který po padesáti letech přinášel moderní technologie a nové organizační postupy, zesílil v roce 1998 se zavedením investičních pobídek. A znovu se vstupem České republiky do Evropské unie. Tehdy nastartoval „český ekonomický zázrak“, kdy až do začátku světové finanční krize vykazovalo domácí hospodářství vysoká tempa růstu. S vrcholem v letech 2005 a 2006 s meziročním vzestupem HDP o 5,5, respektive 7,1 procenta.

Rubem úspěchu, který po pětiletce potíží mezi roky 2009 až 2013 trvá dodnes, je skutečnost, že zhruba polovina domácího průmyslu je v rukou zahraničních vlastníků – prakticky všechny velké firmy a soukromé banky. S tím je spojen odliv kapitálu, který se nyní

odhaduje na 300 miliard korun ročně, na přibližně osm procent HDP. Tyto prostředky přirozeně chybí jak při investicích, takže mnohé firmy zůstávají montovnami, tak na výplatních páskách českých zaměstnanců. A podle ekonoma Petra Zahradníka se tu tento stav bohužel do značné míry zakonzervoval.

Znovu na startovní čáře

Jaký je tedy pohled na století samostatné české ekonomiky? Podobně jako po roce 1918 se nachází v situaci, kdy chybí dostatek domácího kapitálu, a velké množství podniků proto je, a vlastně musí být, v zahraničních rukou. A stejně jako v meziválečné době se nedostatek kapitálu a s tím spojená nižší technická úroveň výroby i většiny produktů vyvažuje větším množstvím levné práce. Což v minulosti i nyní znamená nižší produktivitu a nižší výdělky.

Na druhou stranu platí, že základ domácí ekonomiky, průmysl, je dostatečně robustní a že udržuje Česko ve vyspělé části světa. Kdysi šlo hlavně o zbrojovky, nyní o automobilky. Právě z důvodu staleté sázky na klasický průmysl zůstává odstup za podobně založeným Německem, ekonomickým motorem Evropy, vlastně nezměněn.

Podle propočtů britského ekonoma Anguse Maddisona a jeho pokračovatelů představoval v roce 1913 HDP na osobu v českých zemích 64,6 procenta úrovně Německa, zatímco dnes to je 64,5 procenta. Možná se to zdá málo, ale i tak se dostáváme nejen na dohled Španělska, ale také Itálie a možná i Francie. Jinou věcí je, zda to vydrží. Podle Vladimíra Benáčka z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (viz následující rozhovor) jsou k tomu nezbytné nové investice, úsilí mileniálů a uchování České republiky jako vysoce otevřené ekonomiky.

Hospodářskou politiku první republiky ovlivňoval bankéř Jaroslav Preiss (uprostřed). Spravoval i osobní finance T. G. Masaryka.

Zdroj: hosPodářsKé a socIální dějIny ČesKoslovensKa

Motorizace pokulhávala – v roce 1936 připadal v Československu jeden automobil na 136 lidí. Evropský průměr (bez SSSR) představoval jeden vůz na 50 lidí. Ve Francii měl ale automobil každý devatenáctý a v USA každý pátý člověk.

Zdroj: hosPodářsKé a socIální dějIny ČesKoslovensKa

Za světové krize propadly ceny zemědělské produkce. Téměř zanikl export cukru ,vněmž Československo zprvu excelovalo s třetím místem za nizozemskou Jávou a za Kubou. Ale zatímco v roce 1924 domácí cukrovary dodávaly na světový trh tuto komoditu ze 14 procent, v roce 1937 jen ze dvou procent.

I malíř Josef Veselý byl v padesátých letech přesvědčen, že klíčem k prosperitě je budování hutí (zde NHKG) a těžkého průmyslu.

Václav Klaus nechtěl po pádu komunismu žádnou „třetí cestu“a naordinoval razantní návrat ke kapitalismu, liberalizaci a privatizaci.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.