Stát zbytečně přefukuje ekonomiku

Ekonom - - DALŠÍ TÉMATA - –text– DaviD Klimeš –Foto– archiv hN

Člen Národní rozpočtové rady a profesor Vysoké školy ekonomické Jan Pavel varuje před neudržitelnými veřejnými financemi. Stát potřebuje buď nižší výdaje, nebo vyšší daně.

Je plánovaný schodek 40 miliard u 1,5bilionového rozpočtu hodně, nebo málo?

Z našeho pohledu to problém je. Těch 40 miliard deficitu totiž v rozpočtu zůstalo i po zohlednění vyšších příjmů z důvodu hospodářského cyklu. Kdybychom deficit o tento vliv očistili, najednou jsme na saldu kolem 60 miliard korun.

Je podle vás struktura příjmů a výdajů nastavená tak, aby prospěla Česku?

Primárně je samozřejmě špatně ta nerovnováha mezi příjmy a výdaji. Plánovaný deficit může ukazovat dvě věci: že jsou nízké daně, nebo vysoké výdaje. To je ten základ, o kterém bychom se měli bavit. Samozřejmě dále je ve struktuře spousta dalších problémů. Například opravdu vysoké procento mandatorních, tedy ze zákona povinných výdajů. Ale tady bychom se zase museli začít odborně bavit o mezinárodních srovnáváních, která nejsou zcela odpovídající – u nás jsou kompletně důchody začleněny do státního rozpočtu a jinde nikoliv. To podíl mandatorních výdajů opravdu hodně navyšuje. K té struktuře bych se ale nerad podrobněji vyjadřoval. Struktura je totiž výsostně politické rozhodnutí, my chceme hlavně upozorňovat na tu celkovou nerovnováhu.

Bez trochy politiky to ale nejde. Jsme asi už za vrcholem hospodářského cyklu, zároveň stále kumulujeme schodky. Jak to celé může dopadnout, když přijde stagnace, nebo dokonce krize?

Jako makroekonomové bychom samozřejmě chtěli, aby ve chvíli, kdy se ekonomika nachází nad svým potenciálem, byl schodek minimálně nulový, ideálně přebytkový. Návrh rozpočtu je ale deficitní. Proto by Národní rozpočtová rada byla ráda, aby byl alespoň narýsován plán, jak se postupnou redukcí dostat k nule. Jaký by ale ten plán měl být – tedy zda nahoru s daněmi, nebo někde dolů s výdaji –, to už si musí rozhodnout politici.

Čím to podle vás je, že snaha o vyrovnané rozpočty úplně z politiky a do značné míry i z celé veřejné debaty vymizela?

Vidím dvě věci. Jednak jsme si na schodek tak nějak už zvykli. To číslo 40 miliard pak ani nepřijde nikomu zas tak velké, protože si pamatujeme mnohem větší čísla z krize. Druhou věcí pak je, že pokrizová vláda škrtala a lidé zákonitě časem z těch škrtů už byli unaveni. Už se nechtěli uskromňovat, možná si i všimli, že třeba takové sousední Polsko zas tak neškrtalo a krizi přežilo docela dobře. Tragédií těchto škrtů pak bylo, že se například úplně zastavily některé potřebné infrastrukturní stavby. Tato kombinace zvyku na deficit a únavy ze škrtů je špatná.

Ve svých analýzách varujete před expanzivní fiskální politikou. Zkuste to říct česky.

Když se vám přehřívá ekonomika a vy do ní lijete další výdaje, tak si zjednodušeně řečeno nakonec koupíte stejné množství věcí, ale za vyšší cenu. Dobře to nyní vidíme na stavebnictví. Tento obor se nyní nachází na hranici svých produkčních kapacit. A já do oboru začnu dávat další peníze. Firmy se ale už nenafouknou, nebo jen velmi pomalu. Takže co udělají? Zvýší ceny. Když ale ten nárůst výdajů rozložím v delším čase, tak za ty samé peníze dostanu více. To je pointa. Fiskální expanze v tuto chvíli jen přispívá k dalšímu přehřívání některých už přehřátých odvětví.

Dobře, nejsou cihly ani řemeslníci. Co to ale znamená makroekonomicky?

Může to samozřejmě dál prohloubit makroekonomické nerovnováhy, což není v pořádku. Podívejte se třeba na veřejné zakázky. Aby dobře fungovaly, tak o jednu zakázku musí soutěžit dostatečný počet firem. Ve stavebnictví to bývalo i pět. Nyní se v průměru přihlásí pouze dvě. To samozřejmě může vést k problémům. Když jste dva, tak je totiž větší pravděpodobnost koluzního jednání, než když je vás pět.

Mohli bychom rozebírat rozpočtové oblasti jednu po druhé, ale zastavme se u sociálního zabezpečení. Je ta

současná fiskální expanze rizikem i pro důchody a zdravotnictví?

Systému sociálního zabezpečení nyní bezpochyby pomáhá hospodářský růst, protože odvodů z platů a mezd je více. To je pozitivní. Ale zároveň nepochybně vidíme v zákonech věci, které zvyšují výdajovou náročnost těchto systémů do budoucna – typicky třeba změna způsobu valorizace důchodů nikoliv jen přes celkovou inflaci, ale přes inflaci domácností důchodců. A to jsou nové tlaky, které tu samozřejmě budou, i když začneme po křivce hospodářského růstu zase sestupovat. A druhá věc, na kterou bychom neměli zapomínat: sociální systémy, například zdravotnictví, nemají takové rezervy, jako měly před minulou krizí.

To nezní dobře. Takže až přijde krize, poklesne zaměstnanost, vypadnou příjmy z odvodů, tak se to vše zase bude po nynější expanzi škrtat a snižovat?

A to je podle mě právě špatná cesta, kterou bychom už neměli opakovat. Když takto podvážete výdaje, silně ovlivníte poptávku domácností. Bylo by to procyklické opatření, které by domácí poptávku snížilo ještě více a cyklus prohloubilo. Když to přeženu: sociální výdaje by měly být takovou velkou lodí, která udržitelně pluje s plus minus stejným ponorem ekonomikou bez ohledu na cyklus.

No a není ta loď nyní Titanic?

Právě proto je potřeba v dobrých časech myslet na fiskální rovnováhu. V krizi nejsou často ani tak problémem samotné deficity, ale váš strach z toho, jak to začnou vnímat investoři, kteří si kupují vaše dluhopisy. A tak začnete něco dělat, třeba škrtat v sociální oblasti, i když to zadusí poptávku domácností. U velkých stabilních ekonomik deficity často nevadí, ale my bohužel takové postavení zatím na trzích ještě nemáme, a proto je pro nás tak důležité dbát na nízké zadlužení v dobrých časech, abychom v těch horších měli prostor se zadlužit a trhům to nevadilo. Investor pochopí, že po dobrých časech je tu nějaký dočasný výkyv a fundamentálně je s ekonomikou vše v pořádku. Pokud je ale už nyní za dobrých časů v té lodi díra a již trochu nabíráme vodu, tak pak za krize ty deficity vyrostou velmi rychle a ta reakce trhů bude úplně jiná.

Tak jak tu loď zase vyztužit a čím?

Můj čistě osobní názor je, že by se měla dělat mírná fiskální restrikce. A můj druhý opět čistě osobní názor: podle mého je nyní při dnešních výdajích úroveň daňového zatížení nízká.

Takže nižší výdaje a vyšší daně?

Mírné zvýšení daní by zařídilo onu potřebnou restrikci a vyrovnalo veřejné rozpočty. Ale jak říkám – to je můj osobní názor, nemohu mluvit v tomto za celou Národní rozpočtovou radu.

A dlouhodobě? Národní rozpočtová rada vydala varovnou zprávu o dlouhodobé udržitelnosti financí. Čemu čelíme a měli bychom to začít řešit?

Naše Zpráva o dlouhodobé udržitelnosti ukazuje oblasti, které budou v budoucnu tlačit na výdajovou stranu veřejných rozpočtů, a tedy i na deficity. Zcela nepřekvapivě je tím hlavním problémem citlivost současného důchodového systému na změny v demografické struktuře, což se začne projevovat přibližně za 15 let. Cílem zprávy však není strašit, že nebude na důchody. Je ale nutné korektně a bez emocí diskutovat, jak zajistit, aby v budoucnu hodnota důchodů vůči průměrné mzdě nějak výrazně neklesla, a kde na to vezmeme.

Nelze si nevšimnout, že rada má občas jiné názory než politici. Zároveň je rada nová instituce. Máte pocit, že vláda bude vašim radám naslouchat?

Kdybych si to nemyslel, tak tu nesedím. Ale jsme noví, musíme si dát rok dva času. Potom podle mě bude možné férově vyhodnotit, zda odvádíme užitečnou práci.

Člen Národní rozpočtové rady Jan Pavel varuje před deficitními rozpočty, když se ekonomice daří.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.