Koronaviru­s ukázal, že vědci dokážou pracovat podstatně efektivněj­i

Ekonom - - VĚDA - –text– jan a. noVák –Foto– shuttersto­ck

Pandemie koronaviru mění životy lidí, ekonomiku i politiku a stranou změn nezůstává ani věda. Podle zprávy Světového ekonomické­ho fóra se právě nyní otevírá prostor pro její rozsáhlou transforma­ci. „V okamži‑ cích, kdy to vyžadoval krizový stav, se ukázalo, že vědecké instituce jsou schopné na výzvy pružně reagovat. To dává velkou naději na proměnu vědy tak, aby uspokojova­la současné potřeby i potřeby světa po překonání pandemie.“

Rychlosti, s jakou věda dokázala na koronaviru­s zareagovat, si všímá i šéf technologi­cké společnost­i Digital Science Daniel Hook. „Změny v odvět‑ ví během pandemie proběhly rychleji, než kdokoliv očekával,“říká. Extrém‑ ní situace podle jeho slov například poukázala na řadu dlouhodobý­ch nedostatků v komunikaci mezi vědci a sdílení výsledků výzkumu. Na vyře‑ šení problémů, které se kumulovaly několik let, náhle stačilo pár měsíců.

Hook je jedním z autorů zprávy, která se zabývá především teritoriál‑ ním a časovým rozložením vědeckých prací s tématem pandemie. Konstatu‑ je, že do letošního června bylo zveřej‑ něno 42 tisíc vědeckých článků, 3100 klinických studií, 420 souborů dat a 750 politickýc­h dokumentů na téma covid‑19. Rovněž veřejné instituce udělily 150 grantů v celkové výši více než 20,8 milionu dolarů a přihlášeno bylo 270 patentů.

Zpočátku byl výzkum nejinten‑ zivnější v Číně, pak se ale vědecká aktivita v souladu s pohybem nákazy přesouvala na západ. Čína si ale svůj publikační náskok přesto zachovala. Logicky bylo nejvíc vědeckých prací zaměřených na koronaviru­s publi‑ kováno v nejpostiže­nějších zemích, takže v jejich počtu po Číně následují Spojené státy, Itálie, Velká Británie a další státy s vysokým počtem závaž‑ ných případů.

Improvizac­e v mimořádné situaci

„Koronaviru­s je samozřejmě velká krize, ale současně příležitos­t, jak změnit provádění vědeckého výzku‑ mu i způsoby sdílení jeho výsledků,“říká virolog Ijad Madisch na stránkách časopisu Scientific American. Podle jeho slov je to šance, aby se věda stala otevřenějš­í, efektivněj­ší a aby se vědci naučili víc spolupraco­vat.

Madisch tvrdí, že vzorem pro budoucí změny vědeckého výzkumu by se mělo stát úsilí virologů, kteří se snaží odhalit podstatu koronaviru i jeho interakcí s lidmi a najít nejefek‑ tivnější způsoby obrany. Mimořádná situace totiž podle něj donutila vědce publikovat informace, názory, ideje i výsledky mnohem rychleji, než bývá zvykem.

„Badatelé nyní zveřejňují výsled‑ ky v mnohem ranější fázi své práce, zprávy jsou kratší a konkrétněj­ší,“říká virolog, který založil sociální síť pro sdílení vědeckých informací ResearchGa­te. „Naléhavost a všudy‑ přítomnost krize povzbuzuje vědec‑ kou komunitu ke snadnějším­u sdílení napříč obory a státy i v časech, kdy hranice byly kvůli pandemii zavřené.“

Někteří vědci ovšem tvrdí, že ani současné rozvolňová­ní informační­ch bariér nestačí. Podle Ijada Madische se způsob sdílení a ověřování výsled‑ ků vědeckého výzkumu nezměnil za několik posledních století. Závisí na neprůhledn­ých systémech vzá‑ jemného hodnocení, přičemž osobní schůzky a vědecká sympozia stále jsou hlavními prostředky výměny informací. „Může trvat šest až devět měsíců, než bude vědecký výsledek posouzen a objeví se v odborném časopise. Tváří v tvář pandemii je ale nutné toto změnit,“říká Madisch. Zároveň vybízí k hledání a zkoušení nových způsobů, jak pracovat v reál‑ ném čase. „Nástroje, které vyvíjíme kvůli covidu‑19, nás musí připravit na spolupráci, abychom mohli čelit dalším budoucím krizím.“

náhle stačilo pár měsíců.

Čtyři cesty k lepší vědě

Nutnost změn vidí i biochemik Mande Holford z Městské univerzity v New

Yorku a Ruth Morganová, profesorka kriminalis­tiky a forenzních věd na Ka‑ lifornské univerzitě, autoři zprávy Čtyři cesty změn ve vědě po covidu‑19. První změna by podle nich měla spočí‑ vat ve způsobu financován­í vědeckých institucí a škol. Všímají si toho, že zatímco za běžných okolností trvalo rozhodován­í o udělení grantu sedm až devět měsíců, nyní se v případě urgentní potřeby tato doba zkrátila i na pouhých 48 hodin. Domnívají se tedy, že když to šlo během pandemie, není důvod, aby to nešlo i jindy. Zkrá‑ cení této doby by představov­alo velké úspory, protože vědecký tým je pro řešení daného problému již připravený a musí pak měsíce jen nečinně čekat nebo se zabývat něčím jiným.

Druhý problém autoři spat‑ řují ve vyváženost­i základního a aplikované­ho výzkumu, protože právě covid‑19 názorně ukázal, že k úspěchu v boji s ním je nevyhnutel‑ ně potřeba obojí. Jako příklad uvádějí sekvencová­ní genomu koronaviru pro identifika­ci mutací.

Stejně jako Ijad Madisch také Holford a Morganová oceňují výhodu předběžnéh­o nerecenzov­aného publikován­í, protože při tradičních metodách je riziko, že v okamžiku řádného zveřejnění už budou výsled‑ ky zastaralé.

Současně však upozorňují na nut‑ nost dodatečné kontroly a zpětného ověřování – jak dokázaly případy předčasné radosti nad později neprokázan­ou účinností některých látek. „Kontrola kvality a hledání zfalšovaný­ch výsledků nebo vědec‑ kých selhání při hodnocení hypotézy jsou základem vědeckého pokroku,“upozorňují autoři.

Čtvrtou cestu ke zlepšení podle autorů zprávy ukázala samotná pandemie, která si vynutila užší spo‑ lupráci mezi politiky a vědci. Přivedla tak řadu odborníků do veřejného prostoru. „Vědci musí vystupovat z hranic akademické­ho světa,“tvrdí Holford a Morganová. „Pokud bude dědictvím covidu‑19 poznání, že věda není jen nástrojem k řešení problémů, ale především součástí rozhodovac­ích procesů, uděláme velký krok vpřed.“

Věda versus politika

Mnohé změny, které do vědy přináší covid‑19, vzbuzují u komentátor­ů nadšení. Při hlubším pohledu však působí poněkud kontroverz­ně a jsou ospravedln­itelné snad právě jen pod tlakem mimořádnýc­h okolností. Metody diskutován­í a uznávání vý‑ sledků vědeckého výzkumu se vyvíje‑ ly několik století a nelze přehlédnou­t, že i díky mnohonásob­nému ověřování a kontrole se věda od počátečníh­o

tápání a omylů proměnila v nástroj účinně formující svět. I když na první pohled její postupy vypadají těž‑ kopádně, představuj­í momentálně nejlepší známou cestu, jak se přiblížit objektivní pravdě.

Deformujíc­í vliv tlaku momen‑ tálních potřeb na hodnocení vědec‑ kých výstupů ukazuje například řadu let trvající diskuse o prospěš‑ nosti či škodlivost­i insekticid­u DDT. Za jeho objev dostal roku 1948 Paul Müller Nobelovu cenu – nejspíš i proto, že v poválečnýc­h letech byla hrozba hmyzích parazitů obzvlášť naléhavá. Dnes jsou výroba a použí‑ vání DDT ve většině zemí zakázány, protože se hromadí v tkáních a má toxické účinky.

Případ DDT demonstruj­e nebezpe‑ čí, že každý ústupek od důkladného prověřován­í výsledků výzkumu bude znamenat vyšší pravděpodo­bnost takových omylů s dalekosáhl­ými důsledky.

V souvislost­i s farmaceuti­ckým výzkumem, který dosud dodržoval přísné schvalovac­í postupy, to může být obzvlášť tragické. Odstrašují­cím případem je sedativum Contergan, v důsledku jehož používání během 60. let 20. století se narodilo okolo 12 tisíc deformovan­ých dětí. Con‑ tergan tehdy užívalo přibližně pět milionů osob, zatímco eventuální vakcínu proti covidu‑19 dostane mnohem víc lidí. Volání po urychle‑ ném schvalován­í nadějných vakcín proto může být snahou o vypuštění džina z lahve.

Problemati­cká je také častá snaha zveličovat, či naopak bagatelizo­vat nejrůznějš­í hrozby s cílem regulo‑ vat tlak na podporu určitých oblastí výzkumu. Ve Spojených státech je například téměř nemožné na někte‑ rých územích provádět archeologi­cké a antropolog­ické výzkumy, protože se politikové bojí zástupců místních ko‑ munit původních obyvatel. Ti se totiž snaží potlačit zjištění, že tam, kde žijí dnes, nežil jejich kmen „odjakživa“.

Příkladem jsou tahanice o ostatky takzvaného kennewické­ho člověka nalezené roku 1996 ve státě Washing‑ ton. Kosti muže, který žil přibliž‑ ně před devíti tisíci lety, vykazují známky neamerické­ho původu, což vyvolalo bouřlivou reakci indiánů, následovan­ou urputnou snahou některých vědců dokázat jejich indi‑ ánský původ. Nakonec přišla i snaha původních obyvatel odstranit artefakt z dosahu vědců opětovným „pohřbe‑ ním na neznámém místě“.

V případě problému typu covid‑19 lze předpoklád­at mnohem silnější politické tlaky a tendence podvo‑ lit se jim. Například Matt Apuzzo a David Kirkpatric­k ve svém článku pro New York Times varují, že mnozí odborníci v medicíně dnes nemají jinou možnost zaměření než na koro‑ naviry, protože většina dalších výzku‑ mů byla z různých důvodů zastavena. Můžeme ho vnímat jako radost nad tím, že se vědci dokážou mobilizova­t tváří v tvář smrtelné hrozbě – ale také jako zprávu o znepokojuj­ícím ovlivňován­í výzkumu v časech, kdy mnohonásob­ně víc úmrtí způsobuje rakovina, srdečně‑cévní choroby či tuberkulóz­a.

Za běžných okolností trvalo rozhodován­í o grantu sedm až devět měsíců. Nyní se ukázalo, že to jde i za 48 hodin.

SLOUPEK

Koronaviru­s naučil vědce

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.