JAK PŘÍPAD Z ŘÍČAN OŽIVIL HISTORII

Hospodářské noviny - - Panorama - Martin Ehl [email protected]

Doslova právní bouři rozpoutal případ z roku 2012. Při běžných právních úkonechkolemúpravlesůnedalekostředočeskýchříčanzjistiliúřednícivpodstatě šokující věc: 600 hektarů lesa bylo v pozemkových knihách v katastru psáno na Františka Josefa II., hlavu knížecí rodiny Lichtenštejnů v době druhé světové války a po ní. Majetek knížecí rodiny nyní spravuje Nadace knížete zlichtenštejna, kterápožádalakatastrálníúřad, aby na ni zmíněné lesy přepsal jako na univerzálního dědice Františka Josefa II. Úředníci tak ke zděšení diplomatů a politiků učinili. Český Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových případ okamžitě zažaloval.

To Lichtenštejny zaskočilo. Knížectví obnovilo právě kvůli nevyřešeným majetkovým otázkám diplomatické styky s Prahou až v roce 2009 a oba státy rozvíjejí spolupráci především v mezinárodních organizacích nebo v kulturní oblasti. Založily i společnou komisi historiků, která se měla zabývat spornými otázkami z minulosti. A nadace slíbila investice do školství či kultury, pokud by se s ní český stát chtěl nějak vyrovnat.

Čeští politici i diplomaté kolem tématu i v neoficiálních rozmluvách našlapují dost opatrně a odvolávají se na rozhodnutí Ústavního soudu v říčanské kauze, na které se ale stále čeká. Téma je totiž spojené s Benešovými dekrety, jejichž byť jen pootevření je v české politice naprosté tabu. Už složitost, s jakou se dojednávala česko­německá smlouva a s jakou se budovaly vztahy s Bavorskem, které je s odsunutými Němci nejvíce spjato, ukazovala, jak citlivé téma to pro Čechy a českou společnost je. Ve své první prezidentské volbě ho například využil nynější prezident Miloš Zeman.

Lichtenštejnové, kteří vlastnili rozsáhlé majetky zejména na Moravě, ale i ve Slezsku a v Čechách, přitom tvrdí – a dokládají to právě během říčanského sporu –, že Benešovy dekrety vůbec zpochybnit nechtějí, protože se na ně jako na občany Lichtenštejnska nemají vztahovat. Klíčem je několik historických dokumentů. První je sčítací arch z roku 1930, který za knížecí rodinu vyplnil její tehdejší zaměstnanec ve Velkých Losinách, ředitel velkostatku Karel Loos. Za „obcovací jazyk“rodiny označil němčinu. Velkou část majetku jim vzal stát už před druhou světovou válkou a slíbil za ni kompenzaci. O zbytek pak přišli po válce kvůli Benešovým dekretům, kde bylo právě kritérium jazyka tím, co rozhodovalo v očích tehdejších úřadů o tom, zda je někdo Němec.

I když třeba poválečný Národní výbor ve Velkýchlosináchpotvrdil, želichtenštejnovéjsou občany Lichtenštejnska a národnosti lichtenštejnské, československé soudy je ve svých dokumentech později označily za Němce a na základě toho komunistický Nejvyšší správní soud v roce 1951 potvrdil konfiskace.

Podle historika z Univerzity Karlovy Václava Horčičky, který se moderní historií rodu Lichtenštejnů zabýval i na žádost česko­německé komise historiků, z poválečných dokumentů československých úřadů vyplývá, že měly pochybnosti o tom, zda byl majetek konfiskován zákonně. Soudní rozhodnutí, původně koncipované ve prospěch knížecího rodu, se posouvalo až za komunistický puč v roce 1948. Jak Horčička uvádí, v archivech nejsou doklady ani toho, že by knížecí rod s nacisty kolaboroval. Naopak, historikům se nepodařilo vyvrátit tvrzení Lichtenštejnů, že podporovali rodiny nacistyperzekvovanýchčeskýchzaměstnanců.

Československo se později dohodlo na kompenzacích za konfiskovaný či znárodněný majetek jiných státních příslušníků, například Švýcarů či Rakušanů. S Lichtenštejnskem ale nikdo na toto téma oficiálně nikdy nejednal.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.