Československá hra v suezské krizi

Lidove noviny - - Sport -

i proto, že také izraelská vláda sondovala možnost získat v Československu zbraně.

V listopadu 1955 navštívil vídeňského obchodníka s dobrými kontakty v Československu zástupce izraelské letecké společnosti S. F. Klinghofer, aby z pověření Státu Izrael zjistil, „zda má Československo zájem o dodávky zbraní Izraeli. Izraelská vláda se zajímá o tanky, trysková letadla a těžká děla československé výroby. V zásadě má Izrael zájem o tytéž zbraně, které Československo dodává Egyptu.“ Obchod se nikdy neuskutečnil, i když na rozdíl od Egypťanů izraelský zástupce nabídl placení hotově a v devizách. Přepsané dějiny Padesát let psaní o suezské krizi bylo také padesáti lety odhalování menších i větších tajemství o jejím pozadí. Už rok po události se objevila kniha dvou francouzských novinářů, v níž se psalo, že předehrou k britsko-francouzskému zákroku oficiálně zdůvodňovanému „mírotvornou“ snahou v probíhající izraelsko-egyptské válce byla tajná jednání britských, francouzských a izraelských politiků v Sevres: na nich byl dohodnut celý scénář sestávající z izraelské ofenzivy „Kadeš“ a britsko-francouzské operace známé pod krycím jménem „Mušketýr“. Výzkum sovětských pramenů pak zase odhalil, že hrozba raketojaderným útokem v sovětském ultimátu byla ze strany Kremlu spíše blufováním než reálnou vojenskou alternativou. Zásadní informace o průběhu suezské krize by mohly přinést i dokumenty zachycující tehdejší československou zahraniční politiku. Do jejich studia jako by se ale nikomu nechtělo.

Jak ve slovenské, tak i v české historické literatuře v posledních letech přibyly nepřehlédnutelné práce týkající se právě tohoto tématu. Už před třemi lety vydal slovenský arabista Karol Sorby objemnou práci Suez 1956. Přehledným způsobem v ní shrnul a zhodnotil dosavadní západní historiografii, vydané memoáry a dokumenty na toto téma a doplnil je vlastním studiem britských pramenů a arabských zdrojů. S neméně obsáhlým podáním problematiky letos přišel český historik Jan Wanner, který v nakladatelství Libri postupně vydává sérii knih věnovaných arabsko-izraelským válkám. Kromě dostupné sekundární literatury se opírá především o bádání v britských, amerických a ruských archivech.

Paradoxem dosavadního českého a slovenského psaní o suezské krizi ovšem zůstává minimální zájem o skutečné probádání jejích československých aspektů. Autoři většinou nezpochybňují význam československé účasti u kořene konfliktu, základní výzkum v místních archivech zatím ale kupodivu podnikl jen málokdo. Sám Jan Wanner ještě v roce 1996 (tedy několik let po zpřístupnění klíčových fondů Archivu ÚV KSČ a Vojenského historického archivu) ve studii o „egyptské kartě v sovětské politice“ v Soudobých dějinách (1996/4) tvrdil, že československo-sovětsko-egyptských zbrojních dohod „se dosud nebylo možné dopátrat a vše nasvědčuje tomu, že musí být v archivech ruských“. Za nejinformovanější v této souvislosti tehdy autor pokládal „blíže nedatovanou brožuru izraelského ministerstva obrany“ z roku 1956. Když byly potom československé dokumenty včetně příslušných dohod citovány v odborné literatuře, Wanner svůj závěr přehodnotil a o šest let později ve Slovanském přehledu (2002/1) publikoval náhle „objevený“ text zbrojní dohody. I zde ale bez ohledu na dostupný archivní materiál pokračoval ve spekulacích o platebních podmínkách dohody a o československých a sovětských expertech napsal, že „jejich počet zůstává neznám“. Československá vojenská mise v Egyptě (např. jen podle zprávy z 24. října 1957 sestávala z padesáti expertů působících v tankové, letecké a automobilní skupině) přitom o své činnosti produkovala značné množství písemností dnes dostupných ve fondech jednotlivých složek ministerstva národní obrany a generálního štábu. Dvě stě pistolí Díky tomu, že se původní práce českých a slovenských historiků studené války soustřeďují výhradně na „makrohistorický“ kontext mezinárodních vztahů a jejich aktérů si všímají pouze tam, kde jde o přední západní státníky nebo vojevůdce, zůstávají také opomenuty zdánlivě nezajímavé československé „mikrohistorické“ osudy. K nim jistě patří například příběh bývalého náčelníka štábu vojenského letectva generálmajora Jana Reindla. Jak ukazují dobové prameny, jeho působení v čele vojenské letecké mise v Egyptě vyústilo téměř ve vzpouru jeho podřízených. Své kolegy doháněl k šílenství mimořádnou nekompetentností kombinovanou se snahou zasahovat do výcviku egyptských pilotů. Podle dochovaných zpráv „například začal vysvětlovat egyptským příslušníkům způsob vybírání vývrtky s proudovým letounem takovým způsobem, že kdyby jeho úvodu použili, vývrtku by vybrat nemohli“. Reindlovi se také podařilo bez vědomí nadřízených z vlastní iniciativy zpracovat plán protivzdušné obrany Suezského kanálu

Po čase se zdálo, že historické bádání odhalilo vážnou trhlinu v této konstrukci. Americký historik Uri Ra‘anan v často citované práci Sovětské zbraně a třetí svět (1969) upozornil, že „někdy během druhého týdne v únoru 1955“ (tedy ještě před nájezdem na Gazu) pobývala v Egyptě delegace vedená funkcionářem československého ministerstva zahraničního obchodu. Ra‘anan její přítomnost charakterizoval jako „záhadnou“ a naznačil, že začala jednat s egyptským ministerstvem války o slavném zbrojním kontraktu. Od té doby tato hypotéza koluje novější literaturou, aniž by byla poměřována primárními prameny. S odkazem na Ra‘anana uvádí i Wanner, že „14. 2. 1955 podepsal dr. Otakar Teufer, generální ředitel ministerstva zahraničního obchodu, v Káhiře československo-egyptskou obchodní dohodu, která explicitně počítala i s vojenským materiálem“. Následný izraelský útok pak získává morálně oprávněnou příchuť spravedlivé preventivní války s protivníkem posedlým neúměrným zbrojením a podléhajícím komunistickým pletichám. Tvrzení o nákupu zbraní coby reakci na nájezd na Gazu je prý „egyptskou propagandou“, o níž Wanner píše, že „ji starší autoři považovali při nemožnosti archivního zkoumání za prokázanou“.

Konfrontace s československými archivními dokumenty nicméně ukazuje příběh s podstatně jiným vyzněním. Zprávy československého velvyslance Karpíška ještě například z prosince 1954 hovoří o „diktátorském režimu vojenské kliky plukovníka Násira“ a upozorňují na politické procesy s egyptskými komunisty. Dokud ještě neexistovala ideologická poučka o „revolučně demokratických zemích“ třetího světa, spadal Egypt formálně pod kapitalistické země a tam byl vývoz československých zbraní v polovině 50. let zakázán.

Ra‘ananova konstrukce převzatá Wannerem se pak hroutí v okamžiku, kdy nahlédneme do dokumentů projednávaných v únoru 1955 politbyrem ÚV KSČ. Zde se totiž dozvíme, že výsledkem jednání československého delegáta v Káhiře byl návrh, aby stranické vedení povolilo výjimku ze zákazu vývozu zbraní pro pouhých dvě stě pistolí ráže 7,65 mm a náboje k nim. Ministr zahraničního obchodu návrh na jejich prodej do Egypta předložil se slovy: „Jelikož se jedná o malé množství, které lze opatřiti z kteréhokoliv evropského kapitalistického státu, uvedený vývoz zbraní a střeliva do Egypta doporučuji.“ Za zmíněných 200 pistolí se zahraniční obchod chystal inkasovat nepodstatnou částku 3500 dolarů. Mezi mnohamilionovým zbrojním kontraktem, kterým se československé vedení začalo zabývat teprve v srpnu 1955, a jednáním v únoru toho roku neexistuje žádná souvislost.

Jak se zdá, i egyptská propaganda může mít někdy pravdu. Autor (*1978) pracuje v archivu redakce zpravodajství ČT

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.