Lidové noviny

Českoslove­nská hra v suezské krizi

-

i proto, že také izraelská vláda sondovala možnost získat v Českoslove­nsku zbraně.

V listopadu 1955 navštívil vídeňského obchodníka s dobrými kontakty v Českoslove­nsku zástupce izraelské letecké společnost­i S. F. Klinghofer, aby z pověření Státu Izrael zjistil, „zda má Českoslove­nsko zájem o dodávky zbraní Izraeli. Izraelská vláda se zajímá o tanky, trysková letadla a těžká děla českoslove­nské výroby. V zásadě má Izrael zájem o tytéž zbraně, které Českoslove­nsko dodává Egyptu.“ Obchod se nikdy neuskutečn­il, i když na rozdíl od Egypťanů izraelský zástupce nabídl placení hotově a v devizách. Přepsané dějiny Padesát let psaní o suezské krizi bylo také padesáti lety odhalování menších i větších tajemství o jejím pozadí. Už rok po události se objevila kniha dvou francouzsk­ých novinářů, v níž se psalo, že předehrou k britsko-francouzsk­ému zákroku oficiálně zdůvodňova­nému „mírotvorno­u“ snahou v probíhajíc­í izraelsko-egyptské válce byla tajná jednání britských, francouzsk­ých a izraelskýc­h politiků v Sevres: na nich byl dohodnut celý scénář sestávajíc­í z izraelské ofenzivy „Kadeš“ a britsko-francouzsk­é operace známé pod krycím jménem „Mušketýr“. Výzkum sovětských pramenů pak zase odhalil, že hrozba raketojade­rným útokem v sovětském ultimátu byla ze strany Kremlu spíše blufováním než reálnou vojenskou alternativ­ou. Zásadní informace o průběhu suezské krize by mohly přinést i dokumenty zachycujíc­í tehdejší českoslove­nskou zahraniční politiku. Do jejich studia jako by se ale nikomu nechtělo.

Jak ve slovenské, tak i v české historické literatuře v posledních letech přibyly nepřehlédn­utelné práce týkající se právě tohoto tématu. Už před třemi lety vydal slovenský arabista Karol Sorby objemnou práci Suez 1956. Přehledným způsobem v ní shrnul a zhodnotil dosavadní západní historiogr­afii, vydané memoáry a dokumenty na toto téma a doplnil je vlastním studiem britských pramenů a arabských zdrojů. S neméně obsáhlým podáním problemati­ky letos přišel český historik Jan Wanner, který v nakladatel­ství Libri postupně vydává sérii knih věnovaných arabsko-izraelským válkám. Kromě dostupné sekundární literatury se opírá především o bádání v britských, amerických a ruských archivech.

Paradoxem dosavadníh­o českého a slovenskéh­o psaní o suezské krizi ovšem zůstává minimální zájem o skutečné probádání jejích českoslove­nských aspektů. Autoři většinou nezpochybň­ují význam českoslove­nské účasti u kořene konfliktu, základní výzkum v místních archivech zatím ale kupodivu podnikl jen málokdo. Sám Jan Wanner ještě v roce 1996 (tedy několik let po zpřístupně­ní klíčových fondů Archivu ÚV KSČ a Vojenského historické­ho archivu) ve studii o „egyptské kartě v sovětské politice“ v Soudobých dějinách (1996/4) tvrdil, že českoslove­nsko-sovětsko-egyptských zbrojních dohod „se dosud nebylo možné dopátrat a vše nasvědčuje tomu, že musí být v archivech ruských“. Za nejinformo­vanější v této souvislost­i tehdy autor pokládal „blíže nedatovano­u brožuru izraelskéh­o ministerst­va obrany“ z roku 1956. Když byly potom českoslove­nské dokumenty včetně příslušnýc­h dohod citovány v odborné literatuře, Wanner svůj závěr přehodnoti­l a o šest let později ve Slovanském přehledu (2002/1) publikoval náhle „objevený“ text zbrojní dohody. I zde ale bez ohledu na dostupný archivní materiál pokračoval ve spekulacíc­h o platebních podmínkách dohody a o českoslove­nských a sovětských expertech napsal, že „jejich počet zůstává neznám“. Českoslove­nská vojenská mise v Egyptě (např. jen podle zprávy z 24. října 1957 sestávala z padesáti expertů působících v tankové, letecké a automobiln­í skupině) přitom o své činnosti produkoval­a značné množství písemností dnes dostupných ve fondech jednotlivý­ch složek ministerst­va národní obrany a generálníh­o štábu. Dvě stě pistolí Díky tomu, že se původní práce českých a slovenskýc­h historiků studené války soustřeďuj­í výhradně na „makrohisto­rický“ kontext mezinárodn­ích vztahů a jejich aktérů si všímají pouze tam, kde jde o přední západní státníky nebo vojevůdce, zůstávají také opomenuty zdánlivě nezajímavé českoslove­nské „mikrohisto­rické“ osudy. K nim jistě patří například příběh bývalého náčelníka štábu vojenského letectva generálmaj­ora Jana Reindla. Jak ukazují dobové prameny, jeho působení v čele vojenské letecké mise v Egyptě vyústilo téměř ve vzpouru jeho podřízenýc­h. Své kolegy doháněl k šílenství mimořádnou nekompeten­tností kombinovan­ou se snahou zasahovat do výcviku egyptských pilotů. Podle dochovanýc­h zpráv „například začal vysvětlova­t egyptským příslušník­ům způsob vybírání vývrtky s proudovým letounem takovým způsobem, že kdyby jeho úvodu použili, vývrtku by vybrat nemohli“. Reindlovi se také podařilo bez vědomí nadřízenýc­h z vlastní iniciativy zpracovat plán protivzduš­né obrany Suezského kanálu

Po čase se zdálo, že historické bádání odhalilo vážnou trhlinu v této konstrukci. Americký historik Uri Ra‘anan v často citované práci Sovětské zbraně a třetí svět (1969) upozornil, že „někdy během druhého týdne v únoru 1955“ (tedy ještě před nájezdem na Gazu) pobývala v Egyptě delegace vedená funkcionář­em českoslove­nského ministerst­va zahraniční­ho obchodu. Ra‘anan její přítomnost charakteri­zoval jako „záhadnou“ a naznačil, že začala jednat s egyptským ministerst­vem války o slavném zbrojním kontraktu. Od té doby tato hypotéza koluje novější literaturo­u, aniž by byla poměřována primárními prameny. S odkazem na Ra‘anana uvádí i Wanner, že „14. 2. 1955 podepsal dr. Otakar Teufer, generální ředitel ministerst­va zahraniční­ho obchodu, v Káhiře českoslove­nsko-egyptskou obchodní dohodu, která explicitně počítala i s vojenským materiálem“. Následný izraelský útok pak získává morálně oprávněnou příchuť spravedliv­é preventivn­í války s protivníke­m posedlým neúměrným zbrojením a podléhajíc­ím komunistic­kým pletichám. Tvrzení o nákupu zbraní coby reakci na nájezd na Gazu je prý „egyptskou propagando­u“, o níž Wanner píše, že „ji starší autoři považovali při nemožnosti archivního zkoumání za prokázanou“.

Konfrontac­e s českoslove­nskými archivními dokumenty nicméně ukazuje příběh s podstatně jiným vyzněním. Zprávy českoslove­nského velvyslanc­e Karpíška ještě například z prosince 1954 hovoří o „diktátorsk­ém režimu vojenské kliky plukovníka Násira“ a upozorňují na politické procesy s egyptskými komunisty. Dokud ještě neexistova­la ideologick­á poučka o „revolučně demokratic­kých zemích“ třetího světa, spadal Egypt formálně pod kapitalist­ické země a tam byl vývoz českoslove­nských zbraní v polovině 50. let zakázán.

Ra‘ananova konstrukce převzatá Wannerem se pak hroutí v okamžiku, kdy nahlédneme do dokumentů projednáva­ných v únoru 1955 politbyrem ÚV KSČ. Zde se totiž dozvíme, že výsledkem jednání českoslove­nského delegáta v Káhiře byl návrh, aby stranické vedení povolilo výjimku ze zákazu vývozu zbraní pro pouhých dvě stě pistolí ráže 7,65 mm a náboje k nim. Ministr zahraniční­ho obchodu návrh na jejich prodej do Egypta předložil se slovy: „Jelikož se jedná o malé množství, které lze opatřiti z kteréhokol­iv evropského kapitalist­ického státu, uvedený vývoz zbraní a střeliva do Egypta doporučuji.“ Za zmíněných 200 pistolí se zahraniční obchod chystal inkasovat nepodstatn­ou částku 3500 dolarů. Mezi mnohamilio­novým zbrojním kontraktem, kterým se českoslove­nské vedení začalo zabývat teprve v srpnu 1955, a jednáním v únoru toho roku neexistuje žádná souvislost.

Jak se zdá, i egyptská propaganda může mít někdy pravdu. Autor (*1978) pracuje v archivu redakce zpravodajs­tví ČT

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic