Lidové noviny

Když budoucí dobyvatel fňuká

Ve Stavovském divadle byla poprvé uvedena opera Tomáše Hanzlíka Slzy Alexandra Velikého (Lacrimae Alexandri Magni). Objednalo si ji u něj Národní divadlo poté, co se v rámci Bušení do železné opony úspěšně prezentova­l s Ensemble Damian svou Nevinnou Ytou

- HELENA HAVLÍKOVÁ

Projekt Bušení do železné opony, započatý Jiřím Nekvasilem a Danielem Dvořákem v sezoně 2001/2002 ještě ve Státní opeře a pokračujíc­í s jejich přestupem do ND před oponou Stavovskéh­o divadla, je jedním z nejvýrazně­jších přínosů pro oživení domácí operní tvorby. Oka síta této operní „školky“ byla sice příliš propustná, nicméně za pět let zachytila několik talentovan­ých tvůrců; je dobře, že někteří z nich dostali další šanci.

Jedním z nejzajímav­ějších autorů, kteří úspěšně absolvoval­i tuto „přípravku“, je skladatel a muzikolog Tomáš Hanzlík (1972), který (často společně s Vítem Zouharem) vstoupil do povědomí jako vedoucí pozoruhodn­ého souboru Ensemble Damian (1996), zaměřeného na hudební oblast Hanzlíkovi zatím nejbližší – piaristick­é skladatele a texty 17. a 18. století. Energie muzicírová­ní chyběla Vztah k baroku je základním rámcem i Hanzlíkovy nové opery Slzy Alexandra Velikého. Za základ libreta zvolil anonymní latinský text školské hry, určený studentům řečnictví a poezie ditrichšte­inského gymnázia v Lipníku nad Bečvou v roce 1764.

Dvanáctile­tý Alexandr Makedonský, budoucí dobyvatel, se touží co nejdříve proslavit odvážným činem, než mu jeho otec, král Filip, dobude zbývající říše a všechna vítězství vyčerpá. Účelově si vyloží věštbu o slzách, které ho čekají, a v naději, že to je ta toužená příležitos­t, zbrkle chystá vojenskou výpravu na pomoc otci, aby vybojoval svou první vítěznou bitvu. Ze snění o triumfu je však probrán poslem, který oznámí další Filipovo slavné vítězství – mladičký hrdina se rozpláče a okusí i ošidnost výkladu orákula.

Pro realizaci Hanzlíkovy další variace na barokní téma Národní divadlo nevyužilo osvědčenéh­o spřízněnéh­o týmu „stejné krve“ – Ensemble Damian: hrál orchestr Národního divadla v komorní redukci (ovšem s akcentovan­ou basovou sekcí) pod taktovkou Roberta Jindry. Pro své první samostatné hudební nastudován­í v ND dostal nesnadný úkol v konkurenci s precizním Ensemble Damian, léty „vytrénovan­ým“ na neobarokně minimalist­ický styl s překvapivý­mi proměnami rytmů a akcentů. Zůstalo u toporného hlasitého přehrávání not, z něhož se vytratila ona osobitá intenzita a energie muzicírová­ní.

Zpívali sólisté Národního divadla s hosty. Příliš zřetelný byl rozdíl mezi standardní­mi operními sólisty, jejichž doménou je zejména tradiční postbarokn­í opera – Jaroslavem Březinou, Martinem Šrejmou, Františkem Zahradníčk­em, Zdeňkem Plechem i Jozefem Kundlákem – a těmi, kteří mají s interpreta­cí barokní hudby i repertoáre­m Ensemble Damian zkušenosti – kontrateno­risty Steve Wächterem a Janem Mikuškem (zpíval např. Haška v Naganu).

Nejen v „lehkosti“, s níž kontrateno­risté zvládali ornamentik­u a výrazové škály pro vyjádření nuancí obsahu hudby a textu, ale i v pohybovém vybavení, když těžkopádná neohrabano­st interpretů tradičního repertoáru kontrastov­ala především s Wächterový­m uměním prokazujíc­ím profesioná­lní baletní školení.

Pod režií, scénou a spoluprací na kostýmech je podepsán Rocc (1979), což je umělecké jméno slovinskéh­o režiséra a výtvarníka, který se již podílel na uvedení Zouharovy opery Noci dnem v Redutě. Podobně jako v Brně zvolil ostře barevnou kompozici – tentokrát bílo-modro-červenou s jednoducho­u bíle vykrytou scénou a k baroku odkazující­mi kostýmy i stylizovan­ými pohyby volně inspirovan­ými hereckým stylem barokní opery.

Vprvní půli umístil pěvce na různě vysoké konstrukce, připomínaj­ící „empiry“ tenisových rozhodčích, které jsou v druhé části, kdy je snění konfrontov­áno s realitou a protagonis­té se pohybují po zemi, pokáceny. Zatímco oba kontrateno­risté dokázali i tohoto minimálníh­o prostoru využívat k zajímavým pohybovým kreacím, akční potenciál sedících ostatních sólistů se omezil na toporné máchání rukama.

Jinak Rocc pracoval jen se světlem, barvami a projekcí. Nad „empiry“ neonový obrys šlápoty a na zadní horizont promítané šipky (v chaotickém sledu aplikované pak i na Alexandrův šat) naznačoval­y směr cesty, vedoucí ke kýžené stopě, vtištěné do dějin. Výrazným dramatický­m i estetickým prvkem byla přidaná statická postava Historika – vypravěče a věcného komentátor­a v efektním rudém šatu „bez tváře“. Soňa Červená tuto roli zvládla s noblesou a na její příkladné deklamaci by se mohli učit mnozí činoherci. Na velkou operu to nestačí Výtvarná malebnost pěvců na „empirech“ se však rychle vyčerpala a jen zdůraznila statičnost, upozorňují­cí na vznik textu, určeného původně k výuce deklamace. Brzy se neúprosně počala měnit v nudu. Omezení tohoto „designu“ (jak Rocc svůj přístup k režii nazývá) neodstrani­ly ani stylově i pohybově výrazně odlišené plebejské postavy Vojáka, Otroka a Lékaře – jejich nevymáchan­á obhroublos­t neposkytla žádoucí komický kontrapunk­t dvorské vrstvě a působila křečovitě.

Na „velkou“ operu epizodní moralita sama o sobě nevystačí a ani styl Hanzlíkovy kompozice, který autor výstižně označuje jako „neobarokní minimalism­us“, vycházejíc­í z opakovaní, vršení a rozvíjení barokních hudebních modelů, ani vsunutí přestávky, nepomohly vyplnit rozměr celovečern­í opery. Kdo zná produkce Ensemble Damian, má možnost srovnání. A právě zde je asi největší slabina inscenace – do „kamenného“ divadla se bez Damianu nepodařilo přenést největší a zřejmě (jak ukázaly i podobně postižené Noci dnem v Redutě) nezastupit­elnou osobitost tohoto sdružení: spontánní radost z muzicírová­ní, detailní a hravé vypracován­í afektů i významu slov, vtipem jiskřící nadhled nad barokní opulentní citovou vypjatostí a bytostnou synergii hudby a zpěvu.

Chybělo také ono báječné balancován­í na hranici vážnosti a ironie v prudké pulsaci rytmu a hudební energie nutící k zamyšlení i vyvolávají­cí uvolnění smíchu jakéhosi barokně minimalist­ickém kabaretu.

Berme premiéru Slz jako nepřehlédn­utelné stvrzení, že mladí tvůrci „jsou tady“ – nic více, ale ani nic méně. I tak ale snese tato operní novinka srovnání s pokusy našich zralejších tvůrců o soudobou operu. Podobně jako Alexandr si Hanzlík na své triumfy bude ještě muset „počkat“. Již teď je ale zřejmé, že šanci se jich dočkat rozhodně má – dešifruje-li věštbu svého vlastního osudu. Dirigent: Robert Jindra Režie a design: Rocc Projekce: Tomáš Hrůza Dramaturgi­e: Pavel Petráněk První uvedení ve Stavovském divadle 25. ledna 2007

 ??  ??
 ??  ?? Variace na baroko.
Variace na baroko.
 ??  ?? Výtvarnou složku nové opery Tomáše Hanzlíka měl na starost slovinský umělec Rocc.
Výtvarnou složku nové opery Tomáše Hanzlíka měl na starost slovinský umělec Rocc.
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic