„Spustili to Židi, zednáři a estébáci“

Spikleneckých teorií – i těch o listopadu 89 – v informačním věku neubývá. Naopak

Lidove noviny - - Orientace Esej -

Otázky bez odpovědí Od zhroucení komunismu uplynulo dvacet let, ale stále čekáme na uspokojivou odpověď na zásadní otázku: jak je možné, že nikdo – sociální vědci ve svobodném světě, západní tajné služby, disidenti ve východním bloku – pád komunistických systémů neočekával? Na otázku, proč komunismus vyklidil pole tak rychle, ale zcela přesvěd- kud nepřesvědčivě Boha a z něho zase realitu empirického světa. Filozofie dostala na několik staletí jedno ze svých hlavních témat a do myslí běžných lidí začal pronikat červíček pochybnosti. Kdo z nás alespoň na vteřinu nezapochyboval, zda svět, který vidí, není jen výtvorem nějakého „mocného a zlotřilého podvodníka“, jak píše Descartes? Odtud je již jen krok k tomu, abychom pod povrchem věcí hledali nějaké tajemné hybatele.

Citovaný Daniel Pipes si povšiml, že víra ve spiklenecké teorie má jeden podstatný rys společný s náboženským sektářstvím: snadno a rychle se jí propadá, a procitání je naopak velmi bolestivé a zdlouhavé. Spiklenecké teorie nabízejí jednoduché odpovědi na obtížné otázky. Společenský vývoj, historický zvrat nebo zločin se nedá vyložit jako matematická rovnice už proto, že žádnou vědeckou metodou nelze proniknout do hlav aktérů a vysvětlit všechny jejich pohnutky. Každá historická událost i po sebepodrobnějším prozkoumání zůstane vždy z určitých hledisek záhadná či neuchopitelná. Kdo se s tím nedokáže smířit, rád uvěří nějaké spiklenecké teorii.

Spiklenecké teorie je velmi obtížné racionálně vyvracet, protože pracují s neverifikovatelnými fakty, volně směšují pravdu a fikci, pomíjejí vše, co jim protiřečí, a ze správných předpokladů odvozují falešné důsledky. Ano, z 605 delegátů francouzských generálních stavů mohlo být 477 svobodných zednářů. Každý seriózní historik musí ale dodat, že zednářem byl v době Francouzské revoluce i Ludvík XVI. a že v jejím průběhu se zednáři navzájem po tuctech posílali pod gilotinu. čivě neodpovídají ani teorie, s nimiž přišli historici a další sociální vědci ex post. Revoluce a otázky bez odpovědí, to je živná půda spikleneckých teorií.

O spikleneckých teoriích, které vysvětlují listopad 1989 v Československu, by se dala napsat tlustá kniha. Mohli bychom je rozdělit do dvou skupin. Za prvé zde máme teorie, které vysvětlují zásah na Národní třídě jako spiknutí, nejčastěji určité skupiny v KSČ a StB proti Jakešovu vedení. Události 17. listopadu nebyly nikdy zcela objasněny: nevíme, proč šli demonstrující tudy, kudy šli, proč Drahomíra Dražská vypustila fámu o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi, jak a kým byl úkolován příslušník Státní bezpečnosti Zifčák-Růžička, existují indicie, že policejní akce byla předem připravena, ovšem není jasné kým a proč.

Tento druh spikleneckých teorií šířili a šíří především někteří aktéři událostí z řad komunistické strany, např. Miloš Jakeš: stát se obětí spiknutí je přece o tolik příjemnější než být obětí vlastní stupidity nebo dogmatičnosti. Jiní se zase s jejich pomocí dělají zajímavější, než jsou, podle hesla „vím, ale nepovím“. Třeba Oskar Krejčí říká v knize Viděno deseti: „Podle všeho se pár lidí domnívalo, že dokáže prosadit změny ve vedení strany a připravilo si na to scénář. Protože netušili, jaká je situace ve společnosti, nastartovali události, které jim přerostly přes hlavu.“ Kdo, ptá se autorka rozhovoru: „já nikoho jmenovat nebudu“, protože informace o 17. listopadu jsou používány ke skandalizaci a pronásledování lidí,“ odpovídá Krejčí.

V komunistickém prostředí spiklenecké teorie vždy kvetly, a to ze dvou důvodů. Za prvé je celý marxismus-leninismus jen sofistikovanou spikleneckou teorií, která předpokládá, že buržoazie či imperialismus se spikly, aby zotročily dělníky a později aby zničily Sovětský svaz a „socialistický tábor“. Že k tomu nebyly žádné přesvědčivé doklady? Nevadí, vždyť víra v tuto teorii byla, jak napsal Zdeněk Mlynář, jeden z těch, kteří později prozřeli, „uzavřeným logickým i hodnotovým systémem, který nemohl být podstatněji zvenčí narušen žádnou myšlenkou, argumentem ani zkušeností“.

Druhým důvodem rozkvětu konspiračních teorií v komunistických systémech byl prostý fakt, že bolševici se v Rusku skutečně dostali k moci díky spiknutí. Z této vlastní zkušenosti pak po celou existenci komunistického systému vyvozovali, že zbytek světa se naopak spiknul proti nim. „Sovětský svaz byl jediným místem na světě, kde vláda konspirační teorie podporovala a do omrzení každý den omílala po dobu tří generací,“ píše Daniel Pipes. Nakonec zřejmě i komunističtí vládcové uvěřili svým vlastním dezinformacím. Charta jako zednářská lóže Druhou skupinou konspiračních teorií o listopadu 1989 představují ty, které tvrdí, že celá sametová revoluce byla zaranžována, aby zakryla dohodu mezi komunisty a disidenty. Tento druh spikleneckých teorií nachází ohlas zejména v extrémní pravici a profesionálních antikomunistech. Klasické vyjádření našla v textech někdejšího po- litického vězně Miroslava Dolejšího – poprvé byla publikována 26. října 1990 ve Středočeském expresu pod titulem Senzační odhalení pozadí událostí loňského 17. listopadu a později vyšla v rozšířené podobě i jako brožura.

Dolejší se neomezuje na to, že listopad označuje za komplot CIA a KGB, jehož cílem byl „ústup komunistů do předem připravených pozic“, ale vsazuje ho do kontextu dvou klasických spikleneckých teorií. Charta 77 byla podle něj koncipována jako zednářská lóže a ovládali ji Židé, zednáři a komunisté.

Dolejšího analýza našla ve společnosti značné echo a jejího autora vyšetřovala prokuratura i parlamentní komise 17. listopadu, která jej vyslechla 12. prosince 1991. Dolejší odmítl jmenovat zdroje svých informací. „K dalšímu tvrzení, že převraty v zemích tehdejšího socialistické- ho společenství byly v součinnosti řízeny rezidenturami KGB a CIA, uvádím, že se jedná zhruba z 80 procent o moji vlastní hypotézu a z 20 procent jsem čerpal z tisku a časopisů.“ Již v srpnu 1991 pak v rozhovoru pro LN řekl, že celou analýzu napsal za pět dnů a že podkladem k některým tvrzení mu byly materiály ministerstva vnitra, k nimž se dostal, když byl v roce 1990 krátkodobě členem občanské komise, která prověřovala pracovníky StB.

Je skutečně pozoruhodné, do jaké míry byly Dolejšího výplody ve své době brány vážně. Komise 17. listopadu s nimi např. konfrontovala Václava Havla, který se je dokonce pokoušel vyvracet slovy, že Dienstbier a Dobrovský jsou sice Židé, ale z toho se nedá vyvozovat, že Charta byla židovským spiknutím. Rozhovory s Dolejším najdeme i v seriózním tisku a zdá se, že jeho renomé příliš neuškodilo ani to, že sám v roce 1951 podepsal spolupráci StB. Ve své soft verzi, tedy bez Židů a zednářů, je Dolejšího konspirační teorie dodnes rozšířená v prostředí radikálních antikomunistů, kteří aktérům sametové revoluce vytýkají měkkost a absenci principů. Petr Cibulka ji obohatil o další teorémy, například z premisy „po roce 1989 nebyl u nás odhalen jediný agent KGB“ vyvozuje z hlediska konspiračního uvažování logický závěr, že „vláda je složena jen ze samých agentů KGB“.

Život jako léčka V roce 1959 vydal Charles Wright Mills Sociologickou imaginaci, podle nedávné ankety Mezinárodní sociologické asociace druhou nejvlivnější sociologickou knihu všech dob. Začíná touto větou: „Dnešní lidé mají často pocit, že jejich život je jedinou řadou léček.“

Tento pocit se po padesáti letech spíše prohloubil. Vzdálenost mocenských center od obyčejných lidí se značně zvětšila, navíc ekonomické a sociální procesy jsou mnohem komplikovanější. Politiku v řadě zemí ovládají odborníci na manipulaci veřejným míněním. Vše nasvědčuje tomu, že poptávka po jednoduchých a všeobecně srozumitelných vysvětleních složitých problémů poroste. Konspirační teorie mají zřejmě svůj zlatý věk ještě před sebou.

Autor (*1971) je historik a novinář

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.