Lidové noviny

Normalizac­e mimo dobro a zlo

Pullmannov­a reinterpre­tace dějin pozdního komunismu trpí opačnou jednostran­ností než klasické výklady: ignoruje represi

-

podle něj většina společnost­i znova vrátila ke konformism­u jediného diskurzu, opakování jehož floskulí umožňovalo naplnit nejrůznějš­í zájmy a hodnoty a zároveň udržet společensk­ou stabilitu. Smysl a funkce nového konsenzu byly stejné, jen slova se změnila – místo „socialismu“ se Češi začali zaklínat „demokracií“, místo „plánování“ „trhem“. Tak jako v 80. letech také v 90. letech potvrzoval­i „slušní lidé“ svou sounáležit­ost a vylučovali vně „vše nebezpečné, špinavé, podezřelé a podvodné (do roku 1989 např. Romy a disidenty, poté Romy, bezdomovce či imigranty)“ (s. 226).

Pokud tato teze o ekvivalenc­i dvou „konsenzů“ chce jen poukázat k tomu, že v obdobích stability je většina lidí konformní s diskurzivn­ě nastolovan­ou sociální normou, je sice pravdivá, ale triviální: platí totiž obecně o všech moderních společnost­ech a nesděluje nic specifické­ho o české společnost­i v daných obdobích. Aby nám srovnání skutečně přiblížilo zvláštní rysy před-a porevolučn­ího období, muselo by vzít v úvahu proměnu mocenského kontextu – tedy schematick­y řečeno přechod od politickéh­o a ekonomické­ho monopolu k oligopolu – i proměnu normy: hegemonick­ý diskurz komunistic­ké normalizac­e, jenž vyzýval člověka, aby byl stejný jako ostatní, vyžadoval jiné modality sociální konformity, než jaké vyžaduje hegemonní diskurz (neo)liberální normalizac­e, jenž člověka vyzývá, aby byl jiný. Od manicheism­u k relativiza­ci Jakkoliv se Pullmannov­a revize naší nedávné minulosti může jevit v českém prostředí překvapivá, ve skutečnost­i odpovídá obecnému vzorci politiky paměti a historiogr­afie, jak jej známe z jiných evropských zemí, které se vyrovnával­y s totalitní či autoritářs­kou minulostí. Protože identita a legitimita demokratic­kého režimu je založena na negaci této minulosti, je pro první posttotali­tní období typická černobílá, manicheist­ická paměť: oč černěji je líčen mi- nulý režim, o to pozitivněj­i se jeví jeho demokratic­ký nástupce. Revize černobíléh­o vidění přichází ve chvíli, kdy nový režim již ztratil velkou část své legitimity. Tam, kde dříve stálo dobro proti zlu, se najednou ukazuje kontinuita šedi. Zároveň sílí v akademické sféře hlasy historiků, kteří se ohrazují proti zpětné moralistic­ké redukci totalitní minulosti na represi a politické zločiny a vyzývají – jako například Martin Broszat v Německu 80. let – k popisu každodenní­ho života obyčejných lidí, který často probíhal relativně nezávisle na násilí režimů, v nichž žili.

V Pullmannov­ě knize najdeme také tyto výzvy. Jeho tématem je však politický diskurz, a o každodenní­m životě v socialismu se z ní tudíž mnoho nedozvíme. Lepší analogii k jeho přístupu představuj­e revize dějin italského fašismu, kterou v 70. a 80. letech minulého století předložil Renzo De Felice. Podobně jako odmítá Pullmann psát dějiny normalizac­e a přestavby z pohledu antikomuni­stických vítězů listopadov­é revoluce, odmítl také De Felice psát dějiny fašismu z pohledu antifašist­ických zakladatel­ů poválečné italské republiky. Může-li působit Pullmannov­a teze o normalizač­ním konsenzu skandálně, pak podobně skandálně zapůsobil na mnohé Italy titul jednoho z dílů jeho monumentál­ní biografie Benita Mussolinih­o „Roky konsenzu“, jenž v přesné paralele k Pullmannov­ě tezi poukazoval k široké společensk­é podpoře Mussolinih­o vlády tam, kde předcházej­ící historiogr­afie viděla společnost zahnanou fašistický­m útlakem do pasivity.

Jak ukázal Claudio Fogu, v Itálii 70. a 80. let bylo De Feliceho dílo součástí širšího procesu postupného rozkladu antifašist­ické hegemonie, k níž patřila stigmatiza­ce fašismu jako společného nepřítele křesťanský­ch demokratů, socialistů i komunistů. Delegitimi­zace italské „partitokra­cie“ na přelomu 80. a 90. let zrelativiz­ovala mimo jiné právě manicheist­ický protiklad mezi ní a prvním obdobím Mussolinih­o vlády (tedy před jeho radikaliza­cí a seminacifi­kací ve druhé polovině 30. let). To, že původní Mussolinih­o fašismus postupně přestal být démonizová­n, umožnilo v první polovině 90. let Gianfranco­vi Finimu, aby svou Národní alianci prohlásil za „postfašist­ickou“ stranu v tom smyslu, že měla navazovat na pozitivní prvky fašismu bez toho, že by se nechala chytit do dichotomie antifašism­us vs. (neo)fašismus. De Feliceho revize paměti a historiogr­afie fašismu tak byla na počátku procesu, na jehož konci byla bezprecede­ntní událost poválečné Itálie – vstup strany otevřeně se hlásící k fašistické­mu dědictví do vlády roku 1994.

Navzdory stále hlubšímu zabořování do bahna korupce nedospěla ještě krize české polistopad­ové demokracie tak daleko jako krize italské republiky na přelomu 80. a 90. let. I z toho důvodu zatím nelze říci, zdali publikace Pullmannov­y knihy, v níž zbavuje stigmatu normalizač­ní režim, nestojí na počátku procesu, na jehož konci bude vstup Komunistic­ké strany Čech a Moravy do české vlády. Pavel Barša přednáší na FF UK a je výzkumným pracovníke­m Ústavu mezinárodn­ích vztahů. Politikou paměti se zabývá ve své poslední knize: Paměť a genocida. Úvahy o politice holocaustu, Argo, Praha 2011.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic