Další zpráva z brněnského vivária
pastvě. Druhý román, zachovávalmonologickou strukturu, ale v kapitolách už se střídali tři odlišní vypravěči a vyznění již bylo více tradiční. Šlo tam o konfrontaci charakterního starého muže, který restituuje dům uprostřed Brna, což se stane předmětem nekalého záměru zdatného primitiva. Souboj „charakterů“je tu předváděn jako střetnutí světonázorů, které se demonstrují výrazně odlišným jazykem každého z nich: starého pána, vězně z 50. let, a jeho protihráče, brněnského vypočítavého burana, doplňuje pubertální dívka goticky nihilistického druhu, jež však pochopí, kdo potřebuje pomoc.
Vypravěčský trojhlas používá Šimáček i v Opět je tu epicentrem dění i zápletkou dům, tentokrát rodinná vila, obývaná dvěma generacemi: majitel, jímž je sedmdesátiletý ovdovělý inženýr pan Hromek, a jeho dvě děti. Nanicovatý syn Michal, takový Oblomov z Brna, zosobněná beznaděj a marnost, tloustnoucí lenoch, jemuž se, na co sáhne, zhroutí pod rukama. Jedinou jeho zálibou kromě prostého konzumu je vylaďování hi-fi soupravy, s čímž souvisely jakési jeho podnikatelské plány, které vždy žalostně zkrachovaly: Šimáček se slušným přehledem líčí, jak k tomu došlo. Druhým potenciálním dědicem je Michalova sestra Sylva, průměrná nešťastnice, která v domě žije se svým manželem, o patnáct let starším docentem Šedým, který na jakési třetiřadé vysoké škole přednáší obor „výkonnostní management“a v před- stavách se zaobírá plány na profesorskou kariéru.
V monolozích se tedy střídá Pan otec, Pan syn a Pan Šedý: tak jsou jejich party označeny v záhlavích kapitol. Každý vypráví svou verzi dění, které nastane poté, co se Pan otec rozhodne z vily odstěhovat a přemístit se do domu s pečovatelskou službou. Tento krok odstartuje zprvu dosti pozvolně se šinoucí lavinu událostí, které vyústí málem v katastrofu. Jde totiž o to, že jakmile se Pan otec odstěhuje, začne syn i zeť splétat plány, co s vilou a jak se v ní zařídit po svém. Nejagilnější je v tom zeť Pan Šedý, který si již představuje, že si tu zřídí salon, bude v něm pořádat intelektuální debaty a kochat se „svou“sbírkou vedut, které zdědí po tchánovi. Rozehraje proto pletichářskou akci, která má z dědictví odstranit syna Michala, který naopak nic moc nechce, a když, tak jen pokračovat ve svém nicnedělání. Když tento nešťastník uvažuje o svých plánech, napadají ho takové věci, jako že by se „více věnoval vaření“– odtud i název knihy. Není divu, že Pan Šedý se domnívá, že bezbranný ňouma bude lehkou obětí jeho intrik. V tom se samozřejmě mýlí a celá konstrukce se obrátí proti němu. Předtím se v tom však vykoupou všichni.
Román je postaven na autorově schopnosti vcítit se do ustrojení postav, které nebudí příliš sympatie. Přitom Šimáčka evidentně fascinují a přitahují a svět, který oni považují za svůj (a není to nijak imponující svět), jej zajímá též. Zároveň si od něj a od svých postav drží ironický odstup, který nikdy nepřejde v soucit či v nějaké hlubší porozumění. To může čtenáře i iritovat. Je to však velmi přesná, a tedy i sarkastická a nelítostná zpráva ze života (brněnského) hmyzu, v níž byl každému broukovi, chrobákovi či hovniválovi poskytnut hlas.
Není to právě libý zvuk, jejž vydávají, a asi by i v partituře stálo za to škrtat – zvláště ve střední části je román dosti rozvleklý. Ale je to hlas, který cvrká všude kolem nás, a asi jen málokdo může říct, že on vydává zcela jiný.