Text o Švorcové nesl komplikovanější sdělení
kovanější sdělení: „ ,velké‘ Jiřiny bylo, že – na rozdíl od většiny normalizačních prospěchářů, kteří, jak říká aforista Lex: ,nahrazovali nedostatek talentu nedostatkem charakteru‘ – ona měla jak nesporný talent, tak
pevný charakter, s nímž zůstala důsledně věrná svému třídnímu přesvědčení.
Jsem si jist, že nepříliš složitý sémantický rozbor mého tvrzení a toho, jak je parafrázuje Machalická, dokazuje, že se ve svém článku samovzněcuje nad něčím, co jsem nikdy nevyslovil.
Právě tak v textu netvrdím, jak to píše Machalická, že Švorcová předstoupila před „stávkové publikum“v listopadu 1989 poté, co rezignovala na členství v KSČ, ale píšu: „Na jevišti se k dalším kolegům přidala až poté, co rezignovala na členství v ÚV KSČ.“Byl skutečně rozdíl mezi členstvím ve straně a v jejím ústředním výboru. To, že tento orgán státostrany Švorcová opustila ještě před tím, než byl donucen ukončit svou činnost a vzdát se moci, mělo ve své době význam. Stranictví se však J. Švorcová, pokud vím, nikdy nevzdala, neb mu, jak konstatuji výše, „zůstala důsledně věrná“.
A do třetice – píšu „ti z nás, kteří prožili schůzi souboru, po jejímž skončení se Jiřina Švorcová rozhodla odejít do penze, pociťují z té schůze dodnes pachuť i stud.“Machalická však tvrdí, že Vedral „píše, že dosud cítí stud a pachuť ze schůze, která se v divadle ode- hrála po listopadu 1989 a po níž Švorcová dala výpověď.“
Rozdíl mezi jednotným amnožným číslem zde vyjadřuje rozdíl mezi osobním pocitem a kolektivním traumatickým zážitkem. (Pro upřesnění kádrující divadelní referentce: nikoli traumatem z odchodu Švorcové do penze, ale z toho, kdo, co a jakým způsobem na oné schůzi přednesl.)
Ohrazuji se proti tomu, že nejen smysl mého článku, ale i jednotlivé jeho citace a parafráze jsou Machalickou překrouceny tak, aby jí dovolily efektně se rozhorlit. V článku popisuji své osobní zážitky z roku 1989 v divadle a pocity, které ve mně tehdejší události vyvolávaly. Pro autorčin přístup i styl je ovšem příznačné, že ví sama lépe než já, co jsem prožil, a s jistotou nabízí i správný výklad toho, co bych měl pociťovat, resp. co pociťuji. Kromě tohoto zkreslení, které jsem snad dostatečně doložil, všakMachalická navíc vlastně svou demagogickou rétorikou blokuje diskusi, kterou jsem chtěl (pro Divadlo na Vinohradech přinejmenším) vyvolat. Jinde ve svém kritizovaném článku totiž konstatuji, že pokud jde o skutečné poznání minulosti (přinejmenším) divadla, máme „stále zalháno“a že „pokrytecký je bezesporu i útěšný pohled na sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století, kdy veškerá – a nesporná – kolaborace Divadla na Vinohradech s věrchuškou dosazenou okupanty je zosobněna nejvýrazněji právě osobností Jiřiny Švorcové.“
Švorcová není jediný umělec – funkcionář satrapovského režimu, který se výrazně zviditelnil, vrhá však svou halasnou činností tak velký stín, že se v něm pohodlně skryjí stovky pochybných činů a rozhodnutí řady dodnes činných kolegyň a kolegů. Machalická nepřispěje poznání paradoxů doby normalizace, když tento stín ještě přičerní. Ke kritickému poznání potřebujeme jemnější optiku, schopnou rozlišit fakta a útěšné pohádky. Od divadelní referentky, která vystupuje jako kritička, snad právem požaduji schopnost kritického přístupu, k tomu pak nesporně patří i schopnost přečíst text dříve, než s ním začnu polemizovat.