Popeláři v kapitalistickém světě
především zosobňuje pomstychtivá majitelka drobné komunální firmy, jíž jsou hrdinové hry zaměstnanci. Žena se po nátlaku jistých agentů rozhodne firmu prodat mafiánskému velkopodniku a tím dá de facto životy „svých“popelářů napospas existenčnímu ohrožení. A o člověka, o jeho (důstojné) lidství by přece – jak autoři v závěru proklamativně sdělují prostřednictvím moudrého Profesora – mělo jít především, že.
Inscenace nese podtitul „funky muzikál po našem“. Zvolené žánrové vymezení však klame – hudba tu organizujícím činitelem není. Tím se stává brechtovský princip epického divadla (k němuž se ostatně hlásí i sami tvůrci v programu k inscenaci), tedy – stručně řečeno – divadla, které přiznává svoji divadelnost. Režisér Dodo Gombár si při práci s ním počíná poučeně a vynalézavě. Herci komentáři zcizují vyprávění, „poodstupují“od svých postav (například jen naznačí provedení určité akce), přiznaně se podílejí na tvorbě scénických efektů (herečka do mikrofonu vytváří pláč dítěte), na zadní zdi se rozsvěcí nápis, vysvětlující, oč právě na jevišti jde, a podobně.
Historky ze života
Zmíněné hrátky, ale nejen tyto (inscenace se sytí i jednoduchými gagy, slovními vtípky či absurdními dialogy) působí až studentsky rozpustile, jsou servírované v množství až bezuzdném a účinkující si jich viditelně užívají (prim hraje energický Patrik Děrgel v roli upovídaného Dona Juana). Problém však je, že se tak znatelně překrývá to, o čem se vlastně hraje, a též se tím znemožňuje stylová jednota kusu.
Popeláři zkrátka, zdá se mi, fun- gují jinak, než jak tvůrci zřejmě zamýšleli. Mohli bychom je nejspíš označit za kabaretní revui, složenou z (pouhých) různorodých jednotlivostí – což platí i o její hudební složce: vedle klasické melodické písně zde totiž uslyšíme funky skladbu (s rytmicky promlouvaným textem), rap, recitaci s podkresovou hudbou a podobně (hudba je ostatně dílem hned několik autorů).
Pokud jde o samotný obsah, jsou Popeláři ve výsledku spíš jen sérií historek ze života popelářů než prací se zřetelným a uceleným sdělením. Jejich téma se aspoň na chvíli prosadí v o něco zklidněnější druhé části večera, prostřednictvím osudu šéfa popelářské party Profesora. Za minulého režimu chartisty vyhozeného ze školy a pracujícího u popelářů, „a když se tam (do školy) po revoluci vrátil a zas učil, zamilovala se do něho jedna coura. A svedla ho. A za to ho zas vyhodili. Celkem rádi, protože jim lezl na nervy. Chartista.“Hm. Sikora, Gombár a spol. v závěrečných apelativních písních vmetají divákům do tváře svoji obžalobu kapitalistického systému. Jeho, abychom tak po brechtovsku řekli, vlčí morálky. Jako by si ani nevšimli, že naši dnešní demokracii pálí úplně jiné problémy, než na jaké oni ve své levicové zaslepenosti žehrají...