Podzemní slavnost ve Veletržáku

obvykle hlediště, jež má kaskádovitou podlahu, i stoly se musí tomu podřídit a rovnost nás, hostů, přihlížitelů procesu, není tak zachována. Možná paradoxně Hostitelka a její nejbližší jsou usazeni v nejnižším možném bodě. Což však lze chápat také jako zprávu, že jsme se ocitli na šikmé ploše a ti „zlí“jsou ti „nejnižší“.

Vyhýbala jsem se srovnávání s filmem, ovšem není možné nezmínit, že Hostitel (ve filmu Ivan Vyskočil) se změnil na Hostitelku. A ne ledajakou – Eva Salzmannová je matka pluku. Její přívětivost si musí každý zasloužit absolutní poslušností, střídá medové mateřské polohy s generálními pokyny, které odhalují její ješitnost a urážlivost. Její afekt, umělá vznešenost se sráží s chováním neposlušného, maniakálního Rudolfa, jenž je jejím adoptivním synem, jak nám s hrdostí prozrazuje. Postupně se však ukazuje, že „normálnost“není kategorie, kterou bychom měli očekávat. Náznaky, že láska mateřská má příchuť incestní i macešské, se stále zesilují. Lidskou tvář zde nemá opravdu nikdo. Snad jen pes, jenž se těší na svou kořist. Lukáš Karásek v sado-maso oblečku se již vzpíná, protože zavětřil krev...

je zásadní inscenace, i když jistě nebude masově přijímána a opěvována. Jak už bylo řečeno – excelentní je významotvorná práce s prostorem Schmitt a Svobody, expresivnost Salzmannové a Kerna, morální apel všech. Co jsem však dlouho tajila – inscenace je také velice zábavná, přestože způsobuje smích, který bolí, a úsměv, který se může jevit jako nepatřičný, protože se příliš podobá šklebu.